Jak biologie ovlivnila historii lidstva a formovala dnešní svět? Na tuto širokou otázku se snaží najít odpovědi britský biolog a pedagog na University of Westminster Lewis Ryan Dartnell (nar. 1980) v knize Být člověkem. Je to poslední z tří titulů, ve kterých se z různých perpektiv zabývá dějinami a procesem utváření našeho moderního světa, druhý díl vyšel slovensky jako Pôvod (Bratislava: Premedia, 2022).

Lewis Dartnell v nové knize vychází z toho, že jsme savci, kteří mají na každé ruce pět prstů, což se podle něj odráží i v tom, že většina etnik používá desítkovou soustavu. A to, jak podle rozměrů vlastního těla organizujeme svět kolem sebe, se dá předvést na starších jednotkách jako palce, stopy a lokte; i „míle“ původně označovala vzdálenost odpovídající 1 000 dvojkrokům římského vojáka. Co z toho ale hypoteticky vyplývá pro historii už autor nerozvádí, ani se nepouští do témat jako opozice pravé a levé ruky, která získala symboliku v náboženství (nekající se ukřižovaný lotr na Ježíšově levici) a později mnohem významnější v politice.

Sami se označujeme za lidoopy a naše příbuznost s šimpanzi či gorilami se dodnes projevuje v našem skupinovém chování. Nebo u některých sociálních modelů donedávna projevovala, záleží na druzích, s nimiž se chceme srovnávat. Kupříkladu instituce harémů podle autora panovníkům umožňovala maximalizovat vlastní reprodukční potenciál, v čemž se turecký sultán nebo čínský císař svou základní biologickou motivací nelišili od gorilího samce obklopeného družkami. Připomeňme ještě, že v některých skupinách primátů, například u šimpanzů a paviánů, mívá první potomek dominantního samce lepší sociální postavení než ostatní. Což platilo i u lidí, u kterých druhorození a další synové zůstali často bez majetku a museli hledat náhradní způsob obživy či kariéry. Zde autor hledá kořeny vikingské expanze, ale později i evropské kolonizace Ameriky.     

Dále jsme bezesporu tvorové, kteří podléhají nemocem a jsme ovlivnitelní omamnými látkami. V souvislosti s tím vypráví Dartnell malé dějiny tabáku či opia. A dále sleduje například to, jak úspěšné předcházení a léčba kurdějí pomohla britskému loďstvu získat převahu nad jinými evropskými zeměmi a jak potřeba ochrany citrusů, které se konzumovaly právě jako prevence proti kurdějím, pomohla růstu mafie v Itálii v 19. století. Autor také zkoumá, jak hemofilie, „zděděná“ po britské královně Viktorii, osudově zasáhla do života jejích potomků vládnoucích hned v několika evropských královstvích. Zvláště hemofilii prince Alexeje, syna cara Mikuláše II., klade za vinu pád ruské monarchie, úspěch bolševické revoluce, a tedy i vznik Sovětského svazu.

V jiné kapitole Dartnell analyzuje, jaké důsledky měl právě v SSSR a v Austrálii demografický nepoměr mezi počtem mužů a žen: v prvním případě šlo o poválečnou převahu žen, ve druhém, po kolonizaci kontinentu Evropany, naopak o převis mužů. V Sovětském svazu měly ženy slabší pozici. Nedostatkoví muži měli menší motivaci se vázat v nějakém vztahu a v prostředí plném žen ochotných pořídit si dítě i mimo manželství je trápily daleko menší výčitky kvůli příležitostným známostem. Naopak v australském případě „hodnota každé ženy byla mnohem vyšší než ve vyvážené populaci, přičemž najít si manželku vyžadovalo pro každého muže obrovský kus štěstí“. V populacích s přebytkem mužů mají příslušníci silnějšího pohlaví výraznější motivaci k tomu, aby se drželi v jakémkoli vztahu a raději se nepouštějí do mimomanželských eskapád. Rovněž se svědomitěji podílejí na péči o děti a dbají na to, aby jejich žena byla dobře zajištěna a neměla důvod hledat si jiného manžela. V důsledku takové situace „necítily ženy v Austrálii potřebu pracovat a zůstávaly doma“.

Základní záměr knihy je jistě pozoruhodný, ale autorův postup je chaotický a výběr témat náhodný, některé motivy jsou jen lehce naznačeny. Ke všem zmíněným historickým událostem se dá namítnout, že byly výsledkem komplexní sítě příčin a následků a redukovat je pouze na biologickou rovinu by bylo značným zjednodušením. Současně ale dodejme, že nějaký biologický základ mají veškeré lidské děje i dějiny, a bylo by je tedy možné odvyprávět z biologického hlediska. (Systematičtější je v tomto smyslu třeba publikace Kataklyzmata. Environmentální dějiny lidstva, která se ovšem nezaměřuje primárně na lidskou tělesnost.) Ostatně sám Lewis Dartnell podotýká, že „velká část naší vytříbené kultury a společnosti není ničím jiným než tenkou slupkou překrývající vrozenou animálnost“. Z lidských dějin si biologický aspekt jednoduše nemůžeme odmyslet: prostě nevíme, jak by vypadaly dějiny civilizací vytvořených inteligentními dinosaury či chobotnicemi. Ani jak by se vyvíjely dějiny bytostí, které by nepotřebovaly jíst, netrpěly horkem a chladem a netoužily po sexu. Snad jen to, že bez toho posledního by takové dějiny moc dlouho netrvaly.