Vladimír Socha (nar. 1982) se během posledních deseti let stal stálicí české populárně naučné literatury. Jeho dinosauří web (nominovaný na Magnesii Literu), nespočet článků či knihy, jejichž množství už dávno přesáhlo počet prstů na obou rukou, patrně neminuly žádného nadšence do života druhohorních plazů či zájemce o historii života jako takového. Některé Sochovy knihy jsme koneckonců několikrát zmínili i na iLiteratuře. Jeho nejnovější publikace Poslední den druhohor: Co stálo za vyhynutím dinosaurů? vychází jako pátý svazek úspěšně se rozbíhající naučné edice Spektrum nakladatelství Vyšehrad.

Pokud by se snad námět svazku zdál čtenáři ve spojitosti s tímto autorem povědomý, rozhodně to není jen pocit. Tak zásadní otázka jako srážka planetky Chicxulub se Zemí, která pravděpodobně vedla k vyhynutí dinosaurů a jednomu z pěti vůbec největších vymírání v historii pozemského života, musí tím či oním způsobem zaznít ve většině knih o životě dinosaurů. U Sochy tomu nebylo jinak. Krom toho se však srážkou několikrát zabýval mnohem zevrubněji, a to například již ve svém lehce crichtonovském románu Poslední dny dinosaurů (Radioservis, 2016), a zejména pak v odborněji pojatém díle Velké vymírání na konci křídy: Dějiny Alvarezovy impaktní teorie a současný pohled na událost K-Pg (Pavel Mervart, 2017), které spatřilo světlo světa sotva před rokem.

Nabízí se tedy otázka, přináší-li autor v poslední knize něco nového, ať už nejčerstvější informace o celé události (i když těch za pouhých několik měsíců od předchozího titulu nebude zas tolik, aby to vyžadovalo novou knížku), nebo například nějaký jiný, neotřelý pohled na druhohorní vymírání. Kdybychom chtěli být kapku jízliví, mohli bychom v tuto chvíli odkázat na recenzi výše zmíněného Velkého vymírání a text tak víceméně uzavřít, protože tematicky se oba svazky skutečně do značné míry prolínají – nejen s ohledem na základní informace o srážce, ale taktéž výběrem témat jednotlivých kapitol, od líčení historie vzniku a ověřování Alvarezovy impaktní teorie přes fyzikální následky dopadu a jeho důsledky pro veškerý pozemský život až po části věnované reflexi dané události v populární kultuře nebo hrozbu srážky kosmického tělesa se Zemí v blízké či vzdálené budoucnosti.

Nicméně tento přístup by byl k autorovi drobet nespravedlivý. Poslední den druhohor totiž rozhodně není totéž dílo v jiném obalu, potažmo nové vydání knihy předešlé. Už při prvním začtení je zřejmé, že i přes určité prolínání se jedná o text nový. Odlišné je už základní pojetí. Zatímco Velké vymírání není nijak extra rozsáhlé a obvykle jde bez zbytečných průtahů rovnou k věci, Poslední den se do tématu pouští nejen hlouběji, nýbrž také obšírněji. Víceméně všechny kapitoly, zejména pak ty, jež se týkají postupného vznikání Alvarezovy teorie, jejího prověřování a upevňování, zacházejí do větších (často až do těch nejmenších) podrobností. O změně koncepce (a zmíněné obšírnosti) rovněž svědčí značné množství poznámek pod čarou (jistě jich bude několik set), jež doplňují základní text ve všech myslitelných ohledech – od uvádění alternativních teorií a rozvíjení fyzikálních či geologických zjištění, jež pro pochopení hlavního textu nejsou nezbytné, přes vysvětlování pojmů typu meteorit, bazalt, temná hmota nebo TNT po zajímavé zmínky z dějin vědy i života zmiňovaných badatelů, astronomie, geologie a dalších přírodovědných oblastí. V některých případech se může zdát, že až zbytečně odbočují od tématu a trochu rozbíjejí plynulost čtení, nicméně jejich zařazení do textu je opodstatněné minimálně z toho hlediska, že kniha je díky nim mnohem kompaktnější či soběstačnější celek a čtenáři v podstatě zodpovídá každou otázku ještě předtím, než by ji vůbec stačil položit.

Co do množství faktů je tedy kniha skutečně nabitá (autorovu práci s vědeckou literaturou nelze než obdivovat), třebaže vzhledem k víceméně vědecky popisnému charakteru bude na čtenáře občas působit snad až zahlcujícím dojmem, přinejmenším ve srovnání se sotva rok starou publikací, která je při podobné struktuře údernější a jejíž celkové poselství je v jádru totožné. Přítomná kniha má však neopominutelnou výhodu v tom, že téma pojímá daleko úplněji a českému čtenáři nabízí ten nejlepší a nejsoučasnější možný pohled na druhohorní vymírání. Zamrzí snad jen absence tradičně výborných ilustrací Vladimíra Rimbaly, které doprovázely většinu Sochových novějších svazků.

Je tedy čistě na každém, kterou ze dvou publikací zvolí, neboť obě jsou vynikající a v našich populárně naučných vodách do značné míry jedinečné texty o tématu, přičemž každá má své nepochybné přednosti. Výběr záleží jen na čtenáři, respektive na tom, co od knihy požaduje. Nicméně v případě, že znáte jednu, znáte do značné míry také druhou. Jinak řečeno, Socha svými třemi knihami (včetně zmíněného románu) důkladně zaplnil mezeru na českém trhu a nejspíš jej i na pár let dopředu přinejmenším nasytil. Nezbývá proto než se těšit, do čeho se tento obdivuhodně neúnavný autor pustí příště.