Pro většinu z nás by zjištění, že si Sofie Podlipská (1833–1887) na živobytí vydělávala psaním, bylo zřejmě překvapením. A že se přitom dožila dlouhých šestašedesáti let. Na rozdíl od její filantropické a osvětové činnosti na poli kulturního dění druhé poloviny devatenáctého století nejsou však její díla příliš známá, natož snad oblíbená dnešními čtenáři. Obsáhlé dílo Sofie Podlipské, sestry Johanny Mužákové publikující pod pseudonymem Karolina Světlá, ovšem zahrnuje na desítky románů, povídky a novely, určené zejména mládeži, dále divadelní hry, životopisné črty, nejrůznější osvětové přednášky a v neposlední řadě také rozsáhlou korespondenci, z níž se největší slávě těší ta s jejím zetěm Jaroslavem Vrchlickým.

Sofii Podlipskou bychom mohli označit za spisovatelku pedagogickou, neboť její dílo bylo z velké části výchovné; určené nejen dětem a dospívajícím dívkám, ale všem, kteří se prací na rozvoji vlastní osobnosti měli stát lepšími lidmi a dojít zaslouženého štěstí. V jejím případě platí nepříliš často vídaná rovnice: osobní povaha autorky se rovná povaze její tvorby. Morální ideály, jimiž se bez výjimky řídila ve vlastním životě, zpodobňovala ve svých knihách – stěžejní pro její tvorbu byla úcta k sobě samé, vnitřní pravdivost a snaha předložit čtenáři vlastní porozumění světu. („Dobrý spisovatel líčí ideály,“ napsala v jednom aforismu.) To se málokdy setkávalo s pochopením dobové kritiky, protože se to do knih propisovalo v podobě šťastně zakončených příběhů. Hrdinové a hrdinky byli vystavováni zkouškám a peripetiím, jejichž překonání a zvládnutí se následně promítalo na jejich lidských kvalitách, které se touto cestou jak jinak než kultivovaly a tříbily. Úsilí a zodpovědnost byly tak v autorčině pojetí nadřazené samotnému talentu, což jí bylo nezřídka vyčítáno. Velmi přiléhavě tuto vlastnost Sofie Podlipské označila Eliška Krásnohorská jako „umíněnost dobra“. A tu také můžeme jako zásadní charakteristiku nejen spisovatelčiny osoby, ale i tvorby nalézt v názvu přítomné monografie.

Střední rovina literatury
Kniha Jany Vrajové nazvaná Umíněnkyně dobra Sofie Podlipská: Kapitola z dějin literárního midcultu 19. století je první písemnou monografií na téma Sofie Podlipské a její tvorby. Předchůdkyní jí byla elektronická verze rozboru díla Podlipské z hlediska literárněhistorického i kulturního (z roku 2016). I další publikované studie dokazují zájem Jany Vrajové (v současné době působící na katedře bohemistiky filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci) o metodologii literární historie a českou literaturu 19. století. Diachronní pohled na „výlučně“ literární činnost Sofie Podlipské můžeme považovat za vcelku novátorský počin. Hledisko literární historie přináší příjemnou změnu oproti již mnohokráte prodiskutovanému přístupu kulturní historie a svým způsobem může fungovat i v relacích jakéhosi zadostiučinění osobě spisovatelky. Monografie ve velké míře pracuje s dobovými prameny, které velmi dobře ilustrují a dokládají tehdejší náladu a zároveň i proměny na poli dějin literatury.

Vymezení a definice středního proudu literatury, takzvaného midcultu, zde funguje jako referenční rámec pro dobovou recepci, a tak vlastně ukazuje dílo Podlipské v novém světle a doznává mu i hmatatelné kvality. Je nezbytné zmínit, že autorka pracuje s označením midcult pro střední rovinu literatury ve smyslu neutrálním, zbaveném negativních konotací, aniž by tak měla potřebu odkazovat na prostřednost a průměrnost či spojovat tento druh literatury se střední vrstvou společnosti (v kontrastu s nejvyšší vrstvou intelektuálů a nejnižší vrstvou nevzdělaných, těžce pracujících lidí). Zároveň má tento pojem vydělovat proud literatury, který nutně neaspiroval na vysokou literaturu, ale také se nesnižoval na úroveň brakové populární četby. Účelem tohoto typu literatury bylo kultivovat čtenářstvo a rozmnožovat jeho řady, a sice v době, kdy se česká literatura etablovala a stávala se svébytnou. Myšlenka poplatnosti tvorby S. Podlipské midcultové literatuře je v díle rozvíjena i prostřednictvím několika kratších studií, které mají za cíl vyobrazit postupy pro tento typ literatury příznačné, například přebírání témat stimulujících dobovou světovou literární scénu, která jsou ale už zároveň vnímána jako vyčerpaná; reakce na tehdejší domácí situaci ve smyslu společenském a kulturním; a konečně třeba i využití aktuálních – ve významu nových – uměleckých podnětů na poli literatury obecně.

Půvaby literárního bádání
Monografie je fakticky rozdělena do dvou částí. V první je čtenáři přiblížena definice midcultové literatury a následně je chronologicky seznamován s jednotlivými autorčinými díly ve světle hojně citovaných literárních kritik, zároveň zde najdeme i úvahy a doklady vlivu její osoby na dobový kontext, včetně výsledků současného bádání. V rámci této recepční části je text členěn do dalších podkapitol. Ve druhé části knihy čeká čtenáře pět samostatných studií, jež tvorbu Sofie Podlipské představují prostřednictvím společných jmenovatelů, které autorka vybírá v kontextu zmiňovaného midcultu, formujíc tak pro čtenáře prokreslenější obraz a pevnější uchopení svislého rozvrstvení české literatury druhé poloviny 19. století. Obě části jsou zakončeny závěrem, který dle očekávání shrnuje hlavní myšlenky a formuluje i doložená paradigmata.

Přestože primárním cílem monografie je pohled na spisovatelskou činnost Sofie Podlipské, autorka se nutně nevyhýbá aluzím na její soukromý život a dobové dění, čímž zabíhá i do oblasti kulturní historie, a nabízí tak čtenářům pohled i na její osobu (opět doložený pramennou literaturou). Dalším způsobem přiblížení spisovatelčiny osoby pro čtenáře jsou i nečetné ilustrace – v podobě portrétů, fotografií nebo dobových rukopisných dokumentů. Všechny pocházejí z fotoarchivu Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Publikace je samozřejmě vybavena obsahem a seznamem pramenů a literatury – které se dle mého názoru ukážou velmi cenné i pro badatele z příbuzných oblastí –, jmenným rejstříkem, anglickým shrnutím a seznamem ilustrací.

Na úrovni formální je třeba zmínit, že ne vždy je kniha přehledná. Názvy kapitol a podkapitol jsou často dlouhé a někdy pro čtenáře-laika až krkolomné. Částečně je to dáno také obsáhlým poznámkovým aparátem, kdy poznámky přesahující na další stranu knihy poněkud narušují kontinuitu textu, a někdy dokonce překážejí porozumění myšlence. Redakční zásahy odhalily většinu nedostatků s výjimkou zhruba pěti případů, což je vzhledem k celkovému objemu zanedbatelné. Po jazykové stránce je třeba zmínit pár případů užití latinských sousloví nebo francouzských citátů, které v některých případech postrádají český ekvivalent. Autorka vcelku často používá cizí slova a odborné výrazy, což však typově odpovídá povaze textu.

Z nebeletristické povahy knihy je zřejmé, že okruh čtenářů bude podstatně užší, než by si jakýkoliv autor mohl přát. Nicméně publikace bude mít svůj půvab i pro úplného laika – kterého možná více než literárněhistorické poznatky budou přitahovat fakta kulturněhistorická. Stejně tak bude mít kouzlo pro člověka se znalostí kulturního a společenského pozadí osoby Sofie Podlipské, jelikož ten zde získá nové poznatky, myšlenky a paradigmata v souvislosti s kategorií midcultu. Cenným příspěvkem bude konečně i pro odborníky, jimž nabízí ucelenou kapitolu literární historie a třeba i inspiraci pro další zkoumání v dané oblasti. Objektivně vzato však monografie zřejmě nespustí náhlou a nečekanou oblibu děl Podlipské, a pokud přece jen někdo po některé její práci sáhne, bude to spíš zájem odborný a badatelský nežli čistě čtenářský.