Mluvit o životě znamená v témž okamžiku mluvit o smrti. Mluvit o smrti znamená v témž okamžiku mluvit o životě. Tyto dvě zdánlivě banální věty, o nichž ještě před sto lety i ve vážné, teologicko-filozofické, diskusi pochyboval málokdo, už neplatí. V každodenním životě se smrt vytěsňuje jako rušivý element, který je třeba přehlušit čímkoli, co je po ruce. Smrt se občas dokonce chápe jako nemoc, na niž se hledá, třebaže zatím marně, účinný lék. V horším případě je nemocný, umírající a mrtvý stigmatizován jako ten, kdo všechno prohrál, a pozůstalí jako svědci jeho životního krachu. Truchlení, soucit a milosrdenství dostaly poněkud jiný rozměr.

Druhá z oné dvojice vět však platí ještě méně, třebaže ne ve všech kulturách a civilizačních okruzích. Nejde o to, že by si lidé nekladli otázku po životě za hranicí smrti. Jde o to, zdali je zdroj a cíl jejich víry hoden naděje a zdali je možné na tento zdroj vsadit nikoliv jen ve smrti, ale hlavně v celém rozměru lidského života. Ne všechno, co se jeví tajemně, je možné chápat jako transcendenci nebo spiritualitu, která by dávala člověku růst a znatelně proměňovala jeho osobní, vztahový a pracovní život. Kdo alespoň částečně zná dílo Herberta Spencera, Jamese G. Frazera, Rudolfa Otta, Émila Durkheima, Ruth Benedictové, Franze Boase, Clauda Lévi-Strausse, Clifforda Geertze, Dušana Zbavitele, Vincence Lesného či Miloslava Stingla, bude přítomnou knihu chápat jako střípek do mozaiky výpovědí o tom, co pro člověka zvláště evropské tradice znamenala a znamená smrt.

Nejvyšší stadium zralosti

Kolektivní monografie O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie, která vznikla za přispění dvaceti autorů v čele s respektovanou odbornicí na poradenství pro pozůstalé Naděždou Špatenkovou (Poradenství pro pozůstalé: Principy, proces, metody, Grada, 2013), shrnuje základní motivy přemýšlení o smrti a umírání v kontextu evropské civilizace. Až na jeden případ, a to exkurz o smrti v hinduistickém náboženském prostředí, vychází z anticko-židovsko-křesťanské duchovní tradice a obě úvodní věty této recenze bere vážně. Seznámit se totiž s klíčovými vědeckými i uměleckými pracemi a díly, které o daném předmětu vypovídají, je dnes zcela nad síly jednotlivce. Podíváte-li se například do souborného katalogu Knihovny Amerického kongresu, ohromí vás množství thanatologické literatury a sekundárních odkazů, z nichž nemalou část využili i autoři přítomných studií. Tím spíš se kniha jeví v českém literárním provozu jako jedinečné a citlivé pozvání k věcem, jež nazýváme posledními. Mors principium est. Smrt je začátkem.

Recenzovaná publikace, která respektuje kritéria vědecké práce s přesahem k humanitně orientovanému čtenáři, jenž se daným oborem do hloubky dosud nezabýval, je rozdělena do třiceti kapitol. Ty rámují otázku života, umírání a smrti prostřednictvím soudobých poznatků a tezí několika oborů. Konkrétně se jedná o lékařství (z pozice lékaře, zdravotní sestry a ostatního zdravotního personálu), biologii, bioetiku, lékařskou, křesťanskoteologickou a filozofickou etiku, kulturní a sociální antropologii (pohřební rituály), duchovenskou praxi (svědectví evangelické farářky, obřady katolické církve), pomáhající profese (poradenství pro pozůstalé, psychoterapie, psychiatrie), religionistiku (exkurz o smrti v hinduismu), sociologii, thanatopraxi (historie péče o zemřelé, pohřebnictví), právo (otázky dědictví) a staronové i alternativní metody pohřbívání (tvorba hřbitovů, přírodní pohřebnictví). Každý z oddílů je vypracován jiným autorem a zabírá přibližně od pěti do deseti tiskových stran, které lze, i s občasnými poznámkami pod čarou a citáty, bez problémů učíst. Kniha je rovněž opatřena dlouhým seznamem pramenů, ostatními zdroji a jmenným a věcným rejstříkem. Ten usnadňuje orientaci v rozvětvené a bohaté problematice. Vydání podpořily i dva pohřební ústavy, jejichž reklamu najdeme na začátku a konci knihy. Nejde tu tedy jen o symboliku, ale také o rozměr ekonomický, který fenomén smrti a pohřbívání provází od počátku.

Knize by podle mého mínění slušela rozsáhlá, klidně jen černobílá obrazová příloha, jež by k textu přilákala i nerozhodné čtenáře, a možná i přímo umělce, kteří se s finalitou lidského života ve svém díle vyrovnávají. Ohleduplný výběr obrázků, fotografií a reprodukcí by si zasloužily reflexe vizuálně atraktivních témat, jakými jsou například thanatohistorie, pohřeb žehem, pohled do vývoje křesťanského pohřbívání, církevní pohřeb, smrt a pohřební rituály v hinduismu, pohřbívání bez obřadu, projevy magie a víry v pověry ve vztahu ke smrti a pohřbívání, pohřební hostina, tvorba hřbitovů či přírodní pohřebnictví u nás a ve světě.

Každou z kapitol uvozuje motto týkající se umírání. Zdaleka nejvíc jsou citovány ikonické verše básníka Jiřího Wolkera („Mrtvých už není tu; napsali znamení do stromů, do květů, že žijí.“). Najdeme tu ovšem i biblické pasáže („Blahoslavení ti, kdo truchlí, neboť budou utěšeni.“ Mt 5,4), latinské klasiky, například Cicerona („Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti.“), či myšlenky americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové („Umírání je nejvyšší stadium na cestě ke zrání osobnosti.“). Vybrané výroky skvěle přibližují traktované téma a zároveň ukazují sílu lidského slova a obecně umění, jež dokáže ve zkratce pojmenovat to, na co jinak mnohdy nestačí ani desítky stran. Ilustrace by tedy byly víc než jen ornamentální přílohou. Nevyplatila by se v tomto ohledu spolupráce s kunsthistoriky a současnými umělci, kteří by pomohli vybrat díla akcentující otázky po smyslu lidské konečnosti? Dějiny uměleckého zpodobení ars moriendi jsou přece dobře zmapované. Slavný Tractatus artis bene moriendi ze začátku 15. století je dodnes vydávaný.

Některé z vědeckých pracovníků přispěvších do sborníku O posledních věcech člověka zná čtenář z jejich předchozích prací, o jiných možná uslyší poprvé (autorek je o něco více než mužů v poměru 13 : 7). Jsou jimi Naděžda Špatenková, Drahomír Ševčík, Zdenka Polzerová, Zdeňka Dohnalová, Klára Tesaříková Čermáková, Zlatica Dorková, Petra Vávrová, Tomáš Kotrlý, Olga Nešporová, Andrea Preissová Krejčí, Martina Cichá, Jana Máčalová, Jaroslav Šejvl, Radka Bužgová, Karolína Drcmánková, Blanka Dobešová, Petr Rambousek, Jan Kovář, Miloslav Pojsl a Giuseppe Maiello. Zmínit musíme rovněž Hanu Pfannovou a její kapitolu Svědectví farářky – evangelické pohřby na Vysočině a ve Středních Čechách a příspěvek Františka Kubíčka Svědectví pamětníka – katolické pohřby na Valašsku (ve Štítné nad Vláří).

Dobré dílo

S trochou nadsázky je možné říci, že monografie o posledních věcech člověka obsahuje skoro všechno, na co jste se kdy o smrti a umírání chtěli zeptat a nebylo koho a kde anebo jste se ostýchali. Ve srozumitelné formě se seznámíte s vymezením předmětu thanatologie a jejích podoborů. Z reprezentativní a vyčerpávající šíře (téměř tří set stránek) vybírám několik námětů, o nichž se podle mé zkušenosti vedou hovory nejčastěji: co je to smrt a umírání; truchlení, zármutek a žal; jak by měla vypadat komunikace s umírajícím a pozůstalými; jaká je role zdravotní sestry v procesu umírání; klady a zápory léčeben dlouhodobě nemocných; umírání očima seniorů; sebevražda a stigmatizace zemřelého i pozůstalých; (post)biblický přístup k ovdovělým lidem; ztráta dítěte; historie i přítomnost pohřbu žehem; církevní pohřeb; smrt a umírání v hinduismu a praktické otázky a výzvy moderního pohřebnictví.

Kniha čtenáře nezatěžuje definiční pojmologií a tisíci poznámkami pod čarou na těžko dostupnou domácí i zahraniční literaturu. Může velmi dobře sloužit jako učebnice úvodu do thanatologie, ale díky svému jazyku a stylu je přístupná i laickému čtenáři. Všichni autoři, i když každý jinak, vtiskli do svého psaní základní premisu medicínských, pomáhajících a teologických profesí – a tou je empatie, srozumitelnost a pokorné sklonění se na úroveň pacienta/klienta. Kniha není sbírkou patetických úvah nad krutou a nevypočitatelnou smrtí. Nabízí v nesčetných podobách kladná, útěšná východiska, respektive spirituální a transcendentní přesah pro nemocné, umírající a pozůstalé. Přes svou rozsáhlost text neunavuje, spíš naopak. Vede k promýšlení, četbě další literatury a rozvaze nad skutečnostmi, s nimiž se jednou setká každý z nás. Kdokoli tak může srovnávat jednotlivé přístupy thanatopraxe (zaopatření lidských pozůstatků zemřelých; průběh pohřbu), o nichž kniha pojednává, s tím, co ve svém životě zažil a jaká byla realita konce života některého z jeho blízkých. Do popředí se tu dostává pedagogický rozměr daného oboru i konkrétní péče o umírající. Badatelé z různých vědních disciplín shromáždili řadu nových a užitečných informací, které s umíráním souvisejí na lékařské, duchovní a samozřejmě také praktické (legislativní) bázi.

Právě tahle skutečnost podle mého názoru otevírá knihu široké čtenářské obci. Mělo by z ní být citováno a excerpováno pro potřeby všech, kteří se smrtí přicházejí do styku, ať už jako zdravotníci, nebo duchovní různých církví, či pozůstalí. Dovedu si představit, že by se z textu dalo vytvořit jakési desatero nebo návod (ve formě papírové skládanky či brožurky), jak postupovat, když nám někdo blízký umírá anebo se smrt týká nás samotných. Bylo by skvělé takový sylabus zpřístupnit (s adresami, internetovými stránkami, kontakty) lidem všech věkových kategorií a zvláště těm, kdo se už k soustavné četbě vědeckých či popularizačních prací nedostanou, například kvůli vysokému věku či různým zdravotním omezením. Nedávno vydaná publikace Ondřeje Nezbedy Průvodce smrtelníka. Prakticky o posledních věcech člověka (Paseka 2016) se o takový „sylabus první pomoci pro pozůstalé“ pokusila.

Nakladatelství Galén, doktorka Naděžda Špatenková a její kolegové vytvořili knihu, která je přes truchlivé téma knihou mimořádně atraktivní. Rozhodně po jejím přečtení neupadnete do deprese ani splínu. Je to knížka nepostrádající naději, ne funerální čtení pro lidi unavené životem ani kázání o tom, že teprve smrt korunuje život a dílo. Domnívám se, že forma, s níž se vypovídá o terminálních okamžicích lidského života, je dobře zvolená. Vyniká jasností, civilností a citem vůči všem, kteří prožívají chvíle, o nichž se v postmoderní a hlavně v postkomunistické zemi, systematicky zbavované svých bohatých duchovních a kulturních kořenů, doposud nerado mluví. Bylo by skvělé, kdyby knihkupci a knihovny udělali tomuto titulu dobrou reklamu, neboť prostá bílá obálka s modrým pruhem tento paperback nechválí tolik, jak by si podle mého soudu zasloužil. Je-li ještě dnes možné říct o knize, že je to dobré dílo, pak kniha O posledních věcech člověka dobrým dílem je.