Skutečnost, že západní civilizace vytěsňuje umírání a smrt, je obecně známá a hojně kritizovaná. Současně ale i u nás postupně přibývá snah o její detabuizaci. Začal fungovat portál Umírání.cz, jehož smyslem je sdílet zkušenosti všech, kteří se dostali do nelehké životní situace  –  jsou vážně nemocní, pečují o umírajícího nebo jim zemřel někdo blízký. A rovněž vychází stále více publikací, které nás chtějí na odchod ze života připravit. Některé jej pojímají v tradičním, náboženském duchu a jejich autoři smrt vnímají jako most k nesmrtelnosti. Další tituly ale podobné nedokazatelné vize nechávají stranou a soustřeďují se jen na samotné terminální selhávání naší tělesné schránky a na okamžiky fyzického odchodu ze života.

K těmto knihám patří i publikace Umění rozhovoru o konci života. Americký lékař Angelo E. Volandes v ní – podobně jako mnozí další – kritizuje medikalizaci smrti. Tedy to, že přestala být čímsi přirozeným, co se odehrává doma, a stal se z ní medicínský proces probíhající v neosobních institucích. Tento trend má podle něj ničivé dopady, a to i na psychické zdraví pozůstalých: „Smršť lékařských zásahů, které umírání v jeho moderní podobě doprovázejí, si málokdo dovede představit, protože se odehrává za zdmi nemocnic. A zjednodušené, cenzurované obrazy resuscitace v televizi a ve filmu nedávají lidem reálnou představu o nemocniční péči na konci života. Kdyby si pacienti a jejich blízcí dokázali lépe představit, jaké zákroky se provádějí v pokročilých stadiích nemoci, mnohé z nich by nepochybně odmítli.“ Američané dnes podle něj mají k dispozici zdravotní péči, která náleží k těm nejlepším na světě, ale zároveň kvůli vyspělé technice prožívají ty nejhorší způsoby smrti – smrt zbytečně dlouhou a uměle prodlužovanou.

Proto autor prosazuje, aby si příbuzní (či v krajním případě lékaři) s každým člověkem včas vyjasnili, co jsou jeho životní priority, jaká jsou pro něj hlavní kritéria pro zachování únosné kvality života a které lékařské zákroky jsou z hlediska jeho prahů bolesti a sebeúcty ještě přijatelné. Volandes je v tomto směru velmi praktický: radí některé konverzační „oslí můstky“, jak se k těžkému tématu přiblížit, kde najít informační video, které autor natočil, nebo jak vyplnit formulář o posledních přáních (v češtině se používá spojení „dříve vyslovené přání“).

Pro ilustraci autor vypráví několik životních příběhů svých pacientů. Jeho pohled je vskutku věcný. „Na rovinu“ odhaluje falešnost iluzí o tom, že s dostatkem odvahy se dá vyhrát boj s každou nemocí. I ty nejúžasnější myšlenky jsou vázány na správné fungování našeho mozku, a pokud jej napadne agresivní nádor, dokáže za pár měsíců z hlavy vymazat vše, co v ní desetiletí ukládala i profesorka literatury Helen, jedna z hrdinek jeho knihy. Český překlad je záslužně opatřen komentáři vysvětlujícími některé odlišnosti ve fungování českého zdravotnického a právního systému. I díky tomu je tato nesentimentální, ale potřebná kniha velmi užitečná.