Jak se dnes Češi vyrovnávají s vlastní smrtelností? Věří Češi v posmrtnou existenci? Která skupina obyvatel prožívá v souvislosti se smrtí strach velmi malý, nebo extrémně velký? Nejsou hospice politicky nekorektní? Jak mrtvé pohřbíváme a co to o společnosti vypovídá? Jak se jedinci a společnost vypořádávají se smutkem po smrti blízkého? Je truchlení nemoc? Co je to sociálně neuznaný smutek? Jak se v úctě k tragicky zabitým mladistvým projevuje machismus? Proč se rozšiřuje pohřbívání bez obřadu a o čem tento fenomén vypovídá? Vznikají nějaké nové formy pohřebních rituálů? A neguje smrt bytí, nebo je přirozená?

Na tyto a mnohé další otázky odpovídá česká socioložka Olga Nešporová (1976) ve své knize O smrti a pohřbívání. Zabývá se v ní jednak obecnými otázkami vztahu dnešní společnosti ke smrti a teoriemi, jak se dlouhodobě na Západě vyvíjel vztah ke smrti, jednak i konkrétními názory našich současníků, které podrobila zevrubnému kvantitativnímu průzkumu. Opakuje dobře známé teze o tom, že současná společnost otázky smrti a umírání vytěsňuje: jestliže ve viktoriánské době se mlčelo o sexu, v současnosti se mlčí o smrti. V důsledku čehož jsou ovšem dnešní lidé posedlí horory, válečnými filmy a pohromami. Správně přitom autorka zaznamenává i jistý velmi pozvolný proces opatrné detabuizace smrti; širokou publicitu si v tomto směru kupříkladu získala kniha Jiřiny Šiklové Vyhoštěná smrt. Současně ale mladá socioložka cituje postoj mnoha našich současníků, kteří tvrdí, že kdyby záleželo jen na nich, „všechny pohřby by zrušili“. Tomu odpovídá i to, že u nás většina pohřbů probíhá bez obřadu a mnohé urny zůstávají nevyzvednuty, v čemž získáváme i jistou mezinárodní proslulost, kupříkladu se nad tím ve své knize Udělej si ráj podivuje Mariusz Szczygieł.

Autorka zkoumá obecný vývoj v oblasti hospicové péče, pohřebních zvyklostí a obřadů, věnuje se dějinách kremačního hnutí u nás od dob, kdy šlo o praxi dostupnou pouze pro bohaté intelektuály, přes několik agitačních vln, které měly Čechy pro kremaci získat (třeba i poukazy na „kremaci“ Jana Husa), až k dnešnímu obecnému rozšíření (tento předmět studia autorka sdílí se svým manželem Zdeňkem R. Nešporem). Píše i o současném trendu ukládání uren v soukromých zahradách, rozptylu popela na loukách a o pohřbech v úzkém rodinném kruhu s vyloučením veřejnosti.

Dále autorka analyzuje, jak se vnímání smrti a či truchlení, které po ní následuje, liší podle náboženského vyznání a jak se mění podle věku (je kupříkladu pochopitelné, že péče o vlastní děti často odvádí pozornost od otázek vlastní smrtelnosti) nebo jak souvisí s pohlavím. Ukazuje, že příslušníci tradičních církví se ve svých názorech navzájem silně lišili a někdy uváděli i odpovědi, které protiřečily dogmatům jejich církve (například je prý u současných českých křesťanů obvyklá víra v reinkarnaci). Naopak názorově nejsemknutější byli Svědkové Jehovovi a „oddaní Kršny“, kteří mimo jiné teorií o reinkarnaci vysvětlují vznik schizofrenie. Ne vždy přitom náboženská víra ulehčuje vyrovnání se se smrtí blízkého, a někdy naopak po takové tragické události může následovat i ztráta víry v Boha. A naopak u lidí nehlásících se k žádnému z tradičních náboženství autorka registruje to, že někteří pozůstalí byli po tragické smrti náchylnější věřit v nadpřirozené jevy, zvláště v to, že se duch mrtvého vrací na určité konkrétní místo. A zmiňuje i ty, kteří setrvale a „razantně, ale bezdůkazně“ jakýkoli posmrtný život odmítali – což vyvolává otázku, jakou formu důkazu by si v tomto případě socioložka představovala…

Velmi podnětná je kapitola o pomníčcích, které u nás od 90. let vznikají na památku obětí dopravních nehod. Přehledně shrnuje, jaké je jejich postavení v USA, kde jsou v některých státech odstraňovány a v jiných mají status kulturních památek, popisuje, jak se pro některé pozůstalé stávají jakýmisi novodobými poutními místy, nebo dokonce jako jakési „dveře do nebe“, kam přinášejí pro své zemřelé dary, například cigarety a kondomy. Ale zmiňuje i otázku viny („vinou bezohledného řidiče“) nebo případy, kdy například na tomtéž místě vyrostlo hned několik pomníčků soupeřících o prestiž a snad i přiznání statusu hlavní oběti.

Jenom jednou větou se bohužel autorka zmiňuje o tom, že v buducnosti by tradiční pohřby mohlo nahradit „sdílení vzpomínek na zesnulého prostřednictvím elektronických systémů“. To je důležitá poznámka a je škoda, že ji Nešporová trochu nerozvinula. Vždy i k šíření tradičního parte se dnes používá facebook (zcela nedávno například při smrti malíře Zdeňka Hajného) a k oznámení o smrti člověka dnes někteří využívají i internetové články, pod které připojují poznámku o smrti pisatele (některé takové najdou čtenáři také na našem portálu).

Autorka většinou zaujímá nezaujatou pozici objektivního vědce, který se v závěru jakoby nezúčastněně ptá, zdali vlna zpopelňování mrtvých bez jakéhokoli obřadu, která „nemá ve světě obdobu“, bude jen přechodná, nebo se bude rozšiřovat i v dalších zemích. Ve vzácných případech ovšem z této role vystupuje (přičemž ale cítí podivnou nutnost se za vyslovení vlastního názoru omlouvat akademické obci) a deklaruje, že podle ní by se nějaké pohřební obřady prostě konat měly, protože „plní důležité psychosociální funkce“. To je velmi rozumný názor, který nezbývá, než podepsat. A pokud kniha Nešporové přispěje k další potřebné „detabuizaci smrti“, půjde o velmi chvályhodný počin.