V říjnu tomu budou tři roky, co zemřel význačný antropolog, filozof a přední strukturalista Claude Lévi-Strauss (1908–2009). Nakladatelství Rybka Publishers na podzim 2011 vydalo jeho patrně nejznámější text Smutné tropy, jenž je cestopisem, autobiografií a filozofickou esejistikou dohromady. Kniha tvoří jakýsi vstup do života a myšlení tohoto slavného vědce. Přes její nezanedbatelný rozsah se ovšem nejedná o nudný traktát, nýbrž o jedinečné dílo s vysokou literárně-stylistickou úrovní.

Na východ od ráje
Zásadní okolností, jež ovlivnila Lévi-Straussovu následnou kariéru, byla cesta do São Paula, kde měl v roce 1935 po svých studiích práv a filozofie na Sorboně nastoupit jako profesor filozofie. Setkání s neevropským prostředím a odlišnou mentalitou s ním spojenou obrátilo jeho pozornost novým směrem. Řada expedic na území Mato Grosso a do povodí Amazonky se stala základem jeho trvalého zájmu o antropologická zkoumání, studium domorodých kultur, jejich zvyků, mytologie a podnítila ho k vytvoření odpovídajících klasifikačních systémů. Tyto iniciační cesty včetně podrobného vylíčení okolností jejich vzniku jsou popsány v první části knihy. Čtenář sleduje autorovo putování z Evropy na prahu válečného šílenství, jež se zdá ústit do zcela odlišné dimenze a doby. Prostředí „smutných tropů“, kde klíčové vyprávění teprve začíná, tvoří v protikladu ke světu na počátku druhé světové války alternativní vesmír, v němž jako by byl objeven „ráj na zemi“. Nechci ovšem vytvářet záminky k hledání laciné poetičnosti, kterou Smutné tropy přes veškerou obraznost svého líčení rozhodně nezakládají. Jejich autor se bezpochyby projevil i jako nadaný literát, přesto byl především vědec a brilantní myslitel, jenž svým dílem zásadně ovlivnil strukturalistickou a post-strukturalistickou filozofii. K jeho dílu odkazuje Jacques Derrida, Gilles Deleuze či kupříkladu biolog a filozof Stanislav Komárek. V bibliografii Lévi-Strausse tvoří sice eklektické Smutné tropy patrně čtenářsky nejotevřenější dílo pohybující se na pomezí vědeckého a básnického „žánru“, relativní přístupnost ovšem v žádném případě nevede k myšlenkové plochosti či banalitě.

Antropolog aneb cesta tam a zase zpátky
Kniha, již autor napsal v roce 1955 – tedy až notnou dobu po svých tropických cestách –, je stylově jednotná a tematicky naopak velmi rozvinutá. Lévi-Strauss se neomezuje jednoznačným zacílením, spíše se nechává unášet na volné asociační vlně, což dává textu ráz memoárů s přesahem. Hned v první části s názvem Konec cest začíná slovy: „Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách. Ale jak dlouho to také trvalo, než jsem se k tomu odhodlal!“ Přes vstupní averzi k cestování celým svým dílem dokládá, že je velmi vnímavým a citlivým pozorovatelem se smyslem pro detail a pregnantní metaforiku. Příkladem za všechno může být třeba vynikající „proustovský“ popis západu slunce (kapitola Západ slunce, str. 62–71), který zaznamenal během plavby z Marseille do Santosu. Z celé knihy vyzařuje značný entuziasmus pro veškeré zobrazované události i místa.

Přes životopisnou fázi, která začíná již dobou autorových studií, se vyprávění dostává k cestám po Jižní Americe. Ty strukturují text do čtyř hlavních částí, jež odpovídají autorovým nejpodstatnějším setkáním s domorodými kulturami Brazílie. Jsou to: Mbayové respektive Kaďuvejové, Bororové, Ňambikwárové a Tupíové-Kawahíbové. Lévi-Strauss s každým ze jmenovaných kmenů strávil značnou dobu, přičemž v textu široce rozepisuje svá pozorování a z nich plynoucí důsledky či zobecnění na základě srovnání s jinými kulturami. Jeho zájem obestírá množství věcí počínaje podrobným studiem náboženských rituálů, lovu, domorodého umění či hierarchií příbuzenských vztahů až ke zdánlivě nepatrným detailům týkajícím se života a individuálních osudů jednotlivých členů domorodých tlup, s nimiž se během svého pobytu spřátelil. V hluboce zúčastněném pohledu se odráží autorův humanistický vědecký přístup.

Závěrečné části knihy se překvapivě vzhledem k „tropickému“ zaměření cestopisné linie týkají především pobytu v Indii. Autor zde mimo jiné zajímavě srovnává křesťanství s filozofií a kulturou islámu, buddhismu i hinduismu, přičemž vlivy posledních tří jmenovaných se dle jeho pohledu zajímavě střetávají v kultuře indických velkoměst. Na tomto základě se autor v závěru postupně propracovává k volné úvaze na téma mezikulturního působení, uplatňování moci a v té souvislosti i smyslu antropologického zkoumání vůbec. Zdá se, že Claude Lévi-Strauss vnímá antropologa jakožto vědce či myslitele, který je povinen stát mimo všechny kultury. Pouze oproštěním od vazeb na své geograficko-civilizační zakotvení může získat schopnost bezpředsudečného pozorování, a být tak věrný svým základním antropologickým předpokladům.

Skrze vrstevnice
Spisovatelovy občasné digrese či asociativní vstupy do jiných prostředí a příslušných pobytů v nich ostatně provázejí celý text. Ten tvoří dva prolínající se proudy – jedním je samotná cesta Jižní Amerikou a druhým proud autorových volně plynoucích vzpomínek –, přičemž na úrovni čtenářské percepce mezi nimi vzniká lehké pnutí. Čtyři hlavní body, které tvoří uvedené domorodé kultury, okolo sebe formují tematická pole na způsob siločar, kolem nichž se text rozprostírá a někdy se rozlévá až do oblasti za jejich vlivem. Oproti jinému slavnému antropologickému dílu – Zlaté ratolesti Jamese Georga Frazera, které svou tendencí „vyprávět skrze mýty“ zásadně ovlivnilo celou generaci modernistických literátů a je tak známé i mimo odborné kruhy – působí Smutné tropy živěji a autentičtěji. Zatímco Frazer strukturuje obrovské množství faktických informací a napíná je do pomyslného narativního oblouku, Lévi-Strauss skrze text resuscituje prostor, přičemž faktické informace pracují k jeho oživení. Čtenář tak může zažívat intenzivní pocit zpřítomnění či naopak vlastního přenesení, k čemuž obyčejně vedou jiné žánry jako například kvalitní „dobrodružná“ literatura.

Smutné tropy vyšly poprvé v českém překladu v roce 1966. Za opětovné vydání tohoto klasického díla, jež bylo na českém knižním trhu dlouhou dobu prakticky nedostupné, si nakladatelství Rybka Publishers zaslouží uznání. Za pochvalnou zmínku stojí i grafická úprava a celková podoba. Kniha vyšla v kvalitní pevné vazbě s luxusním papírovým přebalem, jehož barevné motivy evokují výtvarný styl popisovaných kultur. Text provázejí doprovodné perokresby autora a v závěru také jeho fotodokumentace na křídovém papíru, která ve starším vydání není. Čeští čtenáři mají tedy po dlouhé době možnost se s tímto klíčovým dílem blíže seznámit.