Fanatici, zrádci, iracionální barbaři. Těmito slovy charakterizovala americká propaganda Japonce v době druhé světové války a hrozilo, že se američtí vojáci podle toho také budou v obsazeném Japonsku chovat. Kulturní antropoložka Ruth Fulton Benedictová dostala za úkol popsat osobnost Japonců na dálku a dát tak americké administrativě návod na to, jak by měla poválečná správa země probíhat. I když její analýza, vydaná pod názvem Chryzantéma a meč. Vzorce japonské kultury, vznikala bez možnosti fyzické návštěvy Japonska, je dodnes označována za antropologické mistrovské dílo. Přispělo nejen k lepšímu západnímu pochopení Japonska, ale japonské vydání z roku 1948 paradoxně posloužilo i samotným Japoncům, protože se pro ně stalo „důležitým pomocníkem při hledání ztracení sebejistoty a otřesené národní identity“.

Už roku 1913 popsal Alois Svojsík, bratr slavnějšího Antonína Benjamina, typického Japonce řadou paradoxů: je současně „logický, hluboký svědomitý – nerozumný, povrchní, lhostejný; hrdý, vznešený – a obratem ruky krajně hravý, vrtošivý“. Historie líčí podle něj Japonce jako lid „ukrutný, dobyvačný a mstivý“ – a denní zkušenost předvádí nám „v Japanu jednotlivce ústupné, laskavé a zdvořilé“. Podobně vysvětlovala ve své knize Benedictová, že naprostá většina Japonců je „mimořádně agresivní a neagresivní, militaristická a estetická, drzá i zdvořilá, konzervativní i přizpůsobivá, poddajná a naštvaná, loajální a zrádná“. Jak tento rozpor vysvětlit? Podle autorky je v japonském chápání povinnost rozdělena do různých ohraničených „provincií na mapě“, do odlišných „kruhů“. V rámci těchto oblastí je možné od člověka vyžadovat až protikladné druhy chování. Úcta k pánovi vyžadovala od člověka nejvyšší loajalitu až do doby, kdy pán svého poddaného urazil; pak už nebyla žádná zrada dost velká, aby urážku odčinila. Do srpna 1945 se po Japoncích vyžadovalo bojovat s nepřáteli do posledního muže. Když ale císař vyhlásil kapitulaci, změnily se požadavky a Japonci se pak naopak „překonávali v ochotě spolupracovat“ s Američany. Což je ovšem pro nás matoucí, protože podle tradičních západních modelů jednají lidé ustáleným způsobem, a pokud někdo změní náboženství, musí „být tato změna řádně označena jako konverze“. V japonském životě jsou však tyto, jak bychom je nazvali my, „protiklady“ pevnou součástí pohledu na svět.

České vydání slavné knihy doprovázejí hned tři další texty: skvělá a zasvěcená předmluva japanologa Iana Burumy, poukazující na to, v čem je kniha dosud aktuální a v čem ne, které autorčiny předpovědi se splnily více a které méně; dále podrobný portrét autorky od kulturního antropologa Martina Soukupa (ten zmiňuje i to, že ke sklonku života se věnovala i výzkumu české kultury) a ještě doslov českého japanologa Jana Sýkory. Kniha navíc obsahuje podrobné komentáře, které uvádějí na pravou míru místa, v nichž autorka podle české redakce ne zcela pronikla do japonského kontextu. I když Chryzantéma a meč vychází v českém překladu s velkým zpožděním, na díla tohoto typu, navíc tak dobře edičně připravená, není nikdy pozdě.