„Strhující možnost, jak nahlédnout do minulosti, která v proměněné podobě dřímá v každém z nás.“ To podle Andrey Preissové Krejčí (*1977) nabízí kniha Mýty a pověry v každodennosti obyvatel ukrajinského Polesí a Zakarpatí, jejíž je jednou z editorek. Monografie přináší závěry antropologického terénního výzkumu uskutečněného v letech 2013–2014 v oblasti ukrajinského Polesí a Zakarpatí s cílem zmapovat za využití narativních rozhovorů dodnes živé projevy magie a pověry a to, jak se odrážejí v každodenním životě tamějších obyvatel. Mezi témata, jimiž se autorský kolektiv zabýval, patří víra v osoby mající nadpřirozenou moc (čarodějnice, léčitele), víra v čisté a nečisté síly, fenomén zla a zlého pohledu, víra v návraty duší zemřelých, magické praktiky sloužící k ochraně před nečistými silami.

Čtenář se tedy z knihy dozví, jak se stát rusalkou („když člověk zemře na rusalný týden“, načež pak musí chodit v tom, v čem zemřel, a to často na hranicích mezi poli, kde jsou pochováváni sebevrazi). Získá také návod, jak se obránit čarodějům (například vařením jehel v mléce) či jak pomocí artefaktu vzniklého litím vosku do svěcené vody odhalit přítomnost a neblahý vliv čertů. Většinu z popisovaných bytostí najdeme i v mýtech našich předků, ale některé jsou kurióznější, jako Bosorkan, duch hor, který létá pomocí větru a ničí toho, kdo jej chce zastavit – i k němu ovšem najdeme vzdálené české protějšky.

V daných oblastech se podle autorů stále můžeme setkat s přetrvávajícími projevy všeho výše jmenovaného: jejich obyvatelé „do značné míry stále podléhají kouzlu“, zatímco pro většinu Evropanů je svět zaplněn logickým myšlením a racionalitou. V tom si dovolíme s publikací polemizovat: iracionální víra je i v západním světě zastoupena více než bohatě, pouze v jiné podobě.

Autoři také rekapitulují různé teorie o vztahu magie a křesťanství, což jsou jevy, jež někteří odborníci kladou do protikladu. Přispěvatelé recenzovaného textu ovšem nakonec nijak objevně konstatují, že ve zkoumané oblasti dochází k prolínání náboženství a magie, mezi nimiž není možné vést zřetelnou hranici. A jasné ohraničení nevedou ani mezi tím, v co věří coby zástupci západního racionálního světa a v co jejich venkovští respondenti. Přiznávají se kupříkladu k tomu, že se postupem času začali přirozeně vyhýbat místům, která jejich narátoři označovali jako nebezpečná. A konfrontace se silnou vírou jejich protějšků je místy dovádí k takovýmto prohlédnutím: „Znovu jsme si uvědomili, že pravda je relativní a že není možné o některých věcech jednoznačně říci, zda existují, respektive se staly, či nikoli.“ Zůstává na čtenáři, jestli bude takovéto nepříliš sofistikované prohlášení hodnotit jako citový výlev, který do odborného textu nepatří, nebo naopak jako chvályhodný rys sebereflexivnosti a vědomé rezignace na domnělou objektivistickou nadřazenost vědců, kteří na Ukrajinu přijeli z vyspělého Západu…

Kniha ovšem vyvolává i četné otázky. Nakolik například do zkoumané oblasti pronikají nové (pseudo)náboženské kulty, které úspěšně bují v sousedním Rusku (přičemž některé, jako kult „mladé poustevnice“ Anastasie, by teoreticky mohly mít dobré předpoklady navázat na domácí duchovní zdroje). Nebo nakolik duchovní svět, jejž autoři popsali, souvisí s tvorbou současných ukrajinských spisovatelů, třeba Tarase Prochaska, jehož román/esej Jinací (Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2012) je založen na tezi, že „vše na světě je spojeno přes nejvýše čtyři stupně či vazby“, takže například všechna místa jsou navzájem provázána nejvýše přes čtyři řeky. To už jsou ale témata pro další badatele.