Ondřej Nezbeda (*1979) je původní profesí učitel biologie a tělesné výchovy a pracoval také jako meteorologický pozorovatel na observatoři na Milešovce v Českém středohoří. Známý je ale především jako novinář píšící pro Respekt. Po mnoha letech práce pro tento renomovaný týdeník však prožil syndrom vyhoření, a proto zvolil radikální profesní změnu. Využil programu Rok jinak, do něhož se mohou hlásit lidé z byznysu nebo státní sféry, kteří chtějí dát své kariéře nový směr a propojit své dosavadní zkušenosti a know-how s neziskovými projekty, a rok pracoval v domácím hospicu Cesta domů, pečujícím o nevyléčitelně nemocné a umírající v jejich přirozeném prostředí. Na vlastní kůži si přitom vyzkoušel péči o smrtelně nemocné a zároveň vykonával funkci redaktora webu Umirani.cz. Po uplynutí lhůty nadále pro zmíněnou instituci pracuje na částečný úvazek jako asistent odlehčovacích služeb, jinými slovy pomáhá rodinným příslušníkům v péči o „jejich“ nemocné.

I na základě Nezbedových tamních zkušeností vznikla kniha Průvodce smrtelníka: prakticky o posledních věcech člověka. Autor v úvodu poopravuje představu, že téma smrti je v současné české společnosti tabu jako cosi zakázaného či nepřípustného. Sice ji vytěsňujeme ze svého vědomí, „ovšem ne jako něco zakázaného. Spíš jako něco nepříjemného, co nechceme, aby se nás týkalo, co je ještě daleko, nebo něco, s čím – když už na to přijde – stejně nedo­kážeme nic dělat.“ Možná bychom tedy podle Nezbedy měli mluvit spíš o strachu, bezradnosti, pasivitě nebo nevědomosti. A právě tu se snaží svojí publikací rozptýlit. Odpovídá na základní otázky spjaté s péčí o umírající a nevyléčitelně nemocné: jak zajistit domácí péči o nemocného, jak funguje domácí hospic, jak lze léčit bolest, co je třeba zajistit během umírání a bezprostředně poté, ale také například jak hovořit s umírajícím o jeho přáních. Místo falešně chlácholivého „To bude dobrý“ navrhuje „Co tě trápí?“; „Už nevím, jak jinak pomoci“ doporučuje nahradit větou „Neboj, pořád budeme stát při tobě“.

Svoje téma Nezbeda nasvěcuje z více stran: vedle praktických rad, konkrétních webových odkazů a slovníčku základních pojmů kniha přináší obecné poučení o vývoji a stavu paliativní medicíny a hospicové péče v západním světě a zvláště v České republice. Autor mimo jiné kritizuje nepružnost zdejšího zdravotnického systému, v němž někdy vyřízení žádosti o příspěvek na péči trvá tak dlouho, že se pacient jeho přidělení vůbec nemusí dožít. Při srovnávání s dalšími zeměmi ale autor nenachází jen samé zápory: kupříkladu tišící léky, opioidy, jsou u nás pro těžce trpící pacienty přístupné lépe než leckde jinde.

Velkou část publikace pak tvoří rozhovory s odborníky, knězem Markem O. Váchou a lékařkou Irenou Závadovou. A dále osobní příběhy, mezi nimiž nechybí ani osobní vyprávění samotného autora o umírání jeho babičky nebo příběh překladatelky Dany Gálové (1960–2015), trpící amyotrofickou laterální sklerózou. Zařazeny jsou i vzpomínky novináře Jakuba Heina na smrt jeho matky nebo Petra Kamberského na odchod jeho otce. Podle tohoto vlivného politického komentátora je smrt otce „nejdůležitější událost a nejbolestnější ztráta v životě muže“.

Autor uvádí řadu výzkumů, podle kterých je i z hlediska našeho psychosomatického zdraví potřebné vyrovnat se smrtí našeho blízkého opravdově a hluboce. K nutné fázi truchlení může patřit i pláč; jeden z respondentů příchod mohutného výbuchu slz popsal jako moment před kýchnutím: „člověk ví, že když to nepřijde, bude mu hrozně chybět“. U těch příbuzných, jejichž pacienti zemřeli v nemocnici (a ne doma), se přitom zvyšuje riziko rozvoje psychických problémů. Nevyřešená traumata ve vztahu se zemřelým pozůstalé někdy paradoxně chrání před tím, aby onu bolest plně procítili („obruče jsou pevné“), ale toto „neprožití“ se pravděpodobně projeví destruktivně v nějaké jiné oblasti, tvrdí Kamberský.

I když kniha pojednává o utrpení, bolesti a nebytí, není pouze pochmurná a nemluví se v ní jen o ztrátách. I tragické scény jsou v ní pojaty citlivě, ale zároveň i se špetkou grotesknosti. S trochou černého humoru autor například připomíná jistého herce trpícího Alzheimerovou chorobou, který stále vystupoval na jevišti, a to jedinečným způsobem, protože se nikdy neopakoval, vždy působil, jako by tam byl poprvé. Ani práce v hospicu nemusí být podle Nezbedy jen smutná a depresivní, to vše totiž přerušují chvíle srozumění a smíchu. Připomíná dobře známou pravdu, kterou je ale dobré si stále připomínat, že blízkost smrti nám může pomoci více si všímat důležitých věcí, uvědomovat si to podstatné. Autor nikomu nevnucuje náboženský ani žádný jiný, předem daný názor. Nenásilně čtenáře připravuje na velmi praktické záležitosti, které jednou budou muset řešit, a na procesy, jimiž budou každopádně procházet – ať už si o nich myslí cokoli a věří, že po nich přijde nějaké pokračování, či nikoli.