„Zcela originální, dosud nepublikovanou koncepci integrální antropologie“ slibuje přinášet kniha Integrální antropologie, kterou letos (s loňským vročením) vydal autorský kolektiv vedený Martinou Cichou (*1972). V anotaci se o ní tvrdí, že prostřednictvím základních i méně či více specializovaných antropologických disciplín, které nejsou představeny „vedle sebe“, ale „spolu“, ve vzájemných souvislostech, a v návaznosti na starší koncepci antropologie filozofa Karla Máchy (*1931), je v knize „na člověka nahlíženo z nejrůznějších úhlů pohledu. Elementární biologický, psychologický, sociální, kulturní a spirituální rozměr lidské bytosti tak nabývá mnohem hlubšího významu, neboť místo partikulárního, úzce zaměřeného přístupu k jednotlivostem je prosazován analyticko-syntetický, komplexní přístup ke studiu člověka, s důrazem na jeho dynamickou rovnováhu.“

Do knihy přispěli jak sociální a kulturní antropologové (Leopold Pospíšil, Barbora Půtová, Václav Soukup), tak i specialisté na některé další konkrétní disciplíny, jako jsou genetika, evoluční biologie, kriminalistika, archeologie či porodnictví. Některé z kapitol jsou velmi vydařené, například ta o psychologické antropologii od Martina Soukupa. (Kromě obecných teorií se v ní čtenář dozví také o ryze soukromých důvodech, proč antropolog E. Sapir bojoval proti tomu, aby M. Meadová odjela provádět své později proslavené průzkumy na Samou, a proč tvrdil, že se nachází „v latentně neurotickém stavu“). Jiné jsou mírně nevyvážené a místy se blíží spíše eseji, jako kapitola o lidském těle, zdraví a nemoci od M. Ciché. Například autorčino tvrzení, že dnes v Evropě pozorujeme na jedné straně povrchní akcent na tělo, jeho vizáž, na straně druhé „jeho odcizení, jako bychom tělo ani neměli“, je diskutabilní a zcela jistě neúplné. Mnoho lidí totiž dnes hledá a projevuje svoji identitu právě prostřednictvím tělesných technik, jako je jóga nebo tantra, či vizuálně formou tetování, v nichž přeci jen nejde o slepé následování módních ideálů tělesné krásy.

Další kapitoly jsou sice zpracovány fundovaně, ale schází v nich právě onen celostní pohled, který je jinak v knize opakovaně vnějškově deklarován: mnohé kapitoly se tak týkají především fyzické antropologie, ale chybí jim jakýkoli další přesah, přihlédnutí ke „komplexnosti, hloubce a složitosti“ člověka. Například kapitola Antropologie sexuality tak postrádá jak srovnávací mezikulturní perspektivu, tak i přiblížení toho, co jeden zahraniční autor nazval „metafyzikou sexu“.

Kniha se tak částečně rozpadá na dvě části. Tu jednu tvoří kapitoly jako Filozofická antropologie a Teologická antropologie, jíž navíc nepříliš logicky zcela dominují čeští náboženští autoři jako M. Habáň, Dominik Pecka a František kardinál Tomášek, jejichž originalita je v celosvětovém kontextu sporná. Do druhé části pak spadají texty o klinické antropologii a příspěvky o sportu, genetice nebo zmíněné sexualitě. Navzájem přitom nejsou nijak výrazně propojeny a vynechány jsou mnohdy právě ty pomezní oblasti a ta témata, kde by mohlo docházet k průniku oněch izolovaných přístupů, jako otázky sebeuvědomování vlastního těla a identifikace s ním (velké téma například J. P. Sartra) nebo problematika sexuálního studu. I když je nutné kvitovat, že Martin Soukup ve zmiňované kapitole krátce pojednal o problematice „zahanbení“, a pokus o celostní přístup je patrný také v textu o umírání a smrti.

Sny o integraci všech poznatků o člověku jsou každopádně starého data a i v českých zemích vznikl v minulém století zvláštní obor zvaný kulturologie, jehož cílem bylo čelit „dezintegraci a diferenciaci vědeckého poznání“, „nastolení holistické perspektivy při studiu člověka v konkrétním kulturním kontextu“ a „nová syntéza“ poznatků přírodních a společenských věd. (Jeden z hlavních představitelů tohoto směru ostatně na pozvání editorky do recenzované knihy také přispěl.) Podobně dnes podle závěrečné kapitoly Proč antropologie musí být integrální „integrální antropologie nachází své raison dʼêtre tam, kde si klade za cíl překlenout pluralistickou orientaci věd o člověku v jedné systémové koncepci“. To je nepochybně chvályhodné usilování, avšak naděje Martiny Ciché, že přispěvatelé a editoři předloženou publikací „k tomuto cíli nemalou měrou přispěli“, se zdá poněkud přestřelená. Pokud budeme chtít parafrázovat slova sociologa Zdeňka R. Nešpora, jež napsal v souvislosti s Karlem Máchou (v článku Konceptualizace obecné antropologie v českém akademickém prostředí), dosažení celostního antropologického poznání zůstává příslibem budoucnosti…