Masarykova univerzita v Brně vydala v roce 2007 studii Mileny Šubrtové, která pojednává o zobrazení smrti v literatuře. Zpracování tohoto obtížného tématu autorka zúžila na literaturu pro děti a mládež, zvláště pak na českou prózu. Na 120 stranách se zabývá v jednotlivých kapitolách výchovou k umírání, nato se soustředí na tematicko-významové okruhy: smrt respektovaná, smrt jako přirozená součást života, tajemství života a smrti, touha po nesmrtelnosti, smrt jako kulturní metafora, příprava na smrt a umírání. V centru pozornosti stojí díla česky psané literatury i literatury zahraniční přeložené do českého jazyka.

Je to významná studie, protože dnešní doba staví do popředí užívání si života, krásu a sex - skoro se zdá, že smrt do života nepatří. Zvláště ne do života dětí. Pokud ano, je to smrt odcizená či vzdálená, postihující „nepřátele“ ve filmech, v počítačových hrách, v televizních novinách apod. Lidová slovesnost ale smrt neopomíjela, vyskytuje se v baladických příbězích, v pohádkách a v pověstech, které se šířily ústním podáním (s. 17) a přešly např. též do dětských lidových písní.

Zastavím se blíže u části studie, která je nazvaná "Smrt v alegorické přírodní říši" (s. 32), v kapitole "Smrt jako přirozená součást života". Milena Šubrtová se zabývá dílem Broučci od Jana Karafiáta a srovnává ho s dílem Noví Broučci Jana Maršíčka. Jan Karafiát přenesl obraz lidského života do života broučků. Ti se narodí, rostou, překonávají dětské nemoci, učí se jednání a chování od dospělých, založí novou rodinu a také umírají. Hlavní oporou snažení Jana Karafiáta o vystižení běhu života je víra v Boha – víra autora i postav. Snad je možné vidět paralelu ve Včelce Máje od Waldemara Bonselse. Zde se děj ovšem odehrává ve větší společnosti – ve „státním zřízení, které považujeme již od dávných dob za správné“ (Kassandra). Včelka Mája musí od počátku počítat se smrtí, pokud použije proti nepřátelům své žihadlo, „protože zůstane zabodnuté v jejich kůži   a zlomí se“ (Kassandra). Hovoříme v tomto případě o přírodně-mystickém, v podstatě vitalistickém díle. Souběžně existuje také svět lidí, ten může být také nepřátelský. Podobně jako též v textu J. Maršíčka se jedná o vzestup a pád, vznik a zánik, život a přežití, zkrátka o boj o bytí.

Zaujala mne také kapitola "Touha po nesmrtelnosti", obzvláště rozbor pohádkových románů Astrid Lindgrenové Mio, můj Mio a Bratři Lví srdce. Hlavní postavy, podobně jako hlavní postava Nekonečného příběhu od Michaela Endeho v německy psané literatuře, hledají samy sebe a na svých cestách získávají poznání a zkušenosti, vědomosti o světě, cestu ke vzdělání, vlastnímu vývoji, rozvoji a upevnění osobnosti. Zkušenost života souvisí také se zkušeností smrti. Fantastika je zde ekvivalentem k empirické skutečnosti. Kdo sáhne až na nejhlubší dno, vrátí se zpět do života pln odvahy žít.

Práce Mileny Šubrtové je velmi podnětná. V každé kapitole, v každém oddíle nalezneme myšlenky, které provokují k dalšímu srovnávání s díly světové literatury a nabádají k dalšímu zamyšlení nad fázemi života. Nemluvím jen o beletrii, nýbrž i o informativních, resp. věcných knihách pro děti, např. od E. Kübler-Ross (s. 13). Milena Šubrtová doplnila svou studii seznamem literatury, pramenů i literatury vhodné k dalšímu studiu.

Zamyšlení o tematice smrti a jejím zobrazení v procesu literární a literárně výchovné komunikaci (s. 107) nabízí využití textů k utváření vlastního názoru čtenářů, hodnocení i projevení vlastní zkušenosti. Současná literatura pro děti a mládež zpracovává stejná témata jako literatura pro dospělé, nemají již existovat žádná tabu. Do literatury patří tedy též umírání a smrt. A je třeba o nich číst, a především o nich s dětmi hovořit.