Knižní série Bena Aaronovitche, která začala románem Řeky Londýna, se rychle stala hitem nejen ve své domovské Británii, ale i na našem trhu. Chytlavá směs sympatických (a často notně záhadných či rovnou nadpřirozených) postav, magií ovlivněných případů v multikulturním městě a dialogů plných popkulturních narážek si vysloužila i chytlavý blurp o Harrym Potterovi, který dospěl a začal pracovat u londýnské policie. Mnohem přesnější by však bylo prohlášení o dospělém Spider-Manovi, protože právě k němu má svou povahou (a křestním jménem) konstábl Peter Grant blíž; a protože ho nepokousal žádný radiokativní arachnoid, ale je teprve v čarodějném zácviku, je to přes svůj věk pořád zranitelný kluk, který se snaží (dojemně zoufale a neúspěšně) ochránit své blízké a udržet fungující vztahy…

Takže je jen logické, že Aaronovitch expandoval do komiksového média. Na své velké plány (komiksové příběhy by se měly střídat s těmi knižními a vzájemně se ovlivňovat) si přitom pozval na pomoc Andrewa Cartmela, „spolupachatele“ z řad mnoha scenáristů rodinného stříbra britské fantastiky, seriálu Doctor Who. Společně vytvořili příběh, který začíná autem vytaženým z řeky, pokračuje odhalením řady zlou mocí posedlých automobilů a vrcholí… opět autem pod hladinou, tentokrát jezírka s nedobrou minulostí.

Což je možná způsob, jak ve zkratce popsat největší sílu komiksu Řeky Londýna – Čarojízda. Tentokrát je totiž příběh oproti knihám sevřený, gradující a perfektně pracující s průběžně se vracejícími a přitom vtipně variovanými motivy i hláškami. Dramaturgická disciplína a sebejistota se odráží i v kompozici některých scén. Scenáristé využívají flashbacky, možnosti přiřadit k ději hlas postavy, která není jeho přímým účastníkem, a vytvářet tak kontrast (a jinotaje), stejně jako se vyžívají v rozdělování obrazu na dvě poloviny (opět aby dosáhli kontrastu nebo podtrhli myšlenkové pochody hrdinů či ubíjející rutinu policejní práce). Vlastně ani nevadí, že místy je využití flashbacků trochu matoucí či zavánějící zjednodušením (doslovné kopírování již použitých okének, resp. záběrů).

Na stránkách komiksu se tak potkává to nejlepší z Aaronovitchovy rozevláté fantazie se seriálovým viděním světa, kterým (soudě i podle jeho vinylového noiru Poslední deska) disponuje Cartmel. A i když je celý příběh vlastně banální historka, náhle se z něj stává ta nejlepší detektivka, kterou série zatím nabídla. Protože tady opravdu můžeme sledovat jednotlivé stopy a jejich skládání dohromady, skutečně se směřuje k odhalení a skutečně oním odhalením příběh končí. Stále to neznamená, že by to byla detektivka skvělá, ale je konečně funkční.

A ještě přitom zbývá čas na malé situační gagy vystavěné kolem střetů Petera Granta, inspektora Nightingalea, jejich komorné Molly a psíka Tobyho se světem upjaté všednodenní metropolitní policie či prostých obyčejných lidí, na které v průběhu vyšetřování narazí. Humor komiksu totiž nezklame fanoušky ani jednoho ze scenáristů. Pravda, občas by mohl vtip ještě více vyniknout, kdyby s ním trochu víc hrála kresba, která se spokojuje s velmi barvitým, ale pořád hlavně mechanickým ilustrováním textu, ovšem tahle komiksová řada ještě bude mít prostor se zlepšovat, takže místo soudu se v tomto ohledu sluší udělat si spíše otazník směrem k druhému dílu…

Milým bonusem pak není pouze galerie obálek, ale hlavně série krátkých příběhů – ostře vypointovaných jednohubek, které mohou být dokreslením charakteru postav a situací,ktzeré známe i z knih (například ve vánoční naléhavé výzvě, které se Peterovi dostane), ale stejně tak se může jednat o až simpsonovské „čarodějnické speciály“ (aneb jak Toby ke kostem přišel). Body navíc si samozřejmě mohou připsat i fanoušci značky Bentley (a naopak znepokojení řidiči BMW).

Řeky Londýna – Čarojízda rozhodně nejsou přívažek k hlavní řadě; naopak, pokud budou pokračovat v nastolené kvalitě, mohou si získat mnohem více fanoušků než původní knihy.