Ve svém pátém knižním dobrodružství se musí konstábl Peter Grant zdekovat z Londýna. Jednak se totiž na poklidném britském venkově ztratila dvě děcka a Peter má prošetřit, zda v tom nemá prsty nějaký nadpřirozený morálně ne zcela pozitivně naladěný činitel…, a jednak mu v Londýně po událostech popsaných v knize Prokleté domovy policejní vedení zrovna dvakrát nevěří. Jeho parťačka a kamarádka Lesley se totiž za zvuků Imperiálního pochodu ze Star Wars obrátila k temné straně magie a jejích provozovatelů (John Williams samozřejmě v oné scéně nehrál, ale všichni fanoušci Bena Aaronovitche moc dobře vědí, že ti, kdož Peterovi nepřejí, si to v hlavě právě takto přehrávají!).

Takže Peter se potřebuje někam uklidit a uklidnit. A co je lepší místo než venkov, kde bzučí včeličky, místní policejní stanice je čisťounká jako ze žurnálu a lokální rasisti jsou totálně perplex, když uvidí skutečného černocha? Snad jen venkov, po jehož lesích se pohybuje něco magického? Něco, co je možná oživlá postavička z My Little Pony anebo jednorožec…

Záludné léto je ideální červencová kniha – a to přesto, že se žádný Velký knižní čtvrtek, v jehož rámci se nám Aaronovitchova díla dost možná zabydlí jako v minulých letech knihy Jo Nesbøa, v červenci nekoná. Přesun mimo město totiž Aaronovitchovi na první pohled prospěl.

V prvé řadě je nové prostředí neokoukané. Autor britský venkov vidí dost podobně jako například Louis de Berniéres (Generálova šťastná smrt), případně jako pozdní Terry Pratchett (zeměplošský román Šňupec). Obývají jej bodří, i když trochu melancholičtí lidé, sem tam promísení nějakými těmi extravagantními umělci a jinými výstředníky. Všeobecně tu vládne líné odpoledne, sem tam se objeví malý mráček, ale hlavně žádný spěch. Vpád městského syna Petera je tak vděčným zdrojem Aaronovitchových oblíbených průpovídek a komentářů (viz jeho popis úlu: „Byl to zázrak přírody, děsivý k posrání“). Stejně jako obrušování hran ve styku s domorodci. Místní totiž jako kdyby si řekli: „OK. Z Londýna nám sem poslali mága, tak budeme popíjet čaj a zdvořile předstírat, že to není magor… a třeba nám fakt k něčemu bude.“ A on k něčemu opravdu bude – i když je odříznutý od Rozmaru, svých blízkých a všech moderních technologií přístupných londýnské policii.

Bohužel, skvělý rozjezd se již tradičně zasekne ve chvíli, kdy se definitivně prokáže zapojení magických sil. Z Londýna dorazí jedna z oblíbených vedlejších postav, ale ona lehkost, s níž Aaronovitch předtím vyprávěl příběh pátrání po nezvěstných dívkách (na poměry série zde máme skutečně celou třetinu knihy v rovině vtipné detektivky!), se postupně vytrácí. A nezachrání to ani závěrečná pointa.

Problém je kromě jiného v tom, že se autor vlastně drží dost zpátky. Je vidět, že série jede podle jednotného mustru na knihy do 280 stran, kde musí být jen omezené množství těch skutečně dobrých ingrediencí, aby se nevyčerpal všechen potenciál. Zároveň je třeba některé dobré motivy a podzápletky používat spíše jako jakési trailery v proudu čtení – prostě volavky lákající na další a další díly. V tomto případě se jedná především o způsob, jakým Petera kontaktuje nyní padoušská Lesley, aniž by se kolem toho vytvořila scéna jakýmkoliv způsobem důležitá pro děj (nebo mající dopad na Peterovu psychiku). Nevyužité jsou ale i další motivy – od přístupu k balení propriet nezbytných k přežití na venkově v podání záhadné Molly přes minulost Peterova nadřízeného a jeho dávného kolegy, který na inkriminovaném venkově prožívá hodně pozdní podzim svého žití.

Z barvitého venkovského prostředí, z něhož bylo téměř cítit vůně a slyšet vánek v travinách, se tak postupně stávají pouhé kulisy, které jsou sice pořád plné barev, ale děj před nimi už nedokáže generovat emoce… A s přibývajícími stránkami ani zábavu. Zatímco v městském prostředí dokázal jít Aaronovitch občas i takříkajíc za roh a jeho vtipné hlášky měly až sociálně-kulturní charakter, na venkově jen brouzdá po povrchu. Navíc se text stává s přibývajícími stránkami stále rádoby závažnějším. Jenže to vede – vzhledem k již zmíněné neschopnosti donutit čtenáře s postavami jejich příběh skutečně prožívat – k tomu, že počáteční okouzlení nikdy nevystřídá trvalejší zájem.

A to je druhý důvod, proč o Záludném létě mluvit jako o červencové knize – Aaronovitchova série je momentálně v pozici, kdy perfektně zaplní dvě hodiny slunného denního nicnedělání na zahradě, ale málokoho donutí se ke knize skutečně nedočkavě hnát.