Konstábl Peter Grant si za všechno, co následovalo, poté co Martin Turner – dle svých slov pouliční umělec a gigolo v zácviku – zakopl o dekapitovanou mrtvolu před Západním portikem kostela svatého Pavla v Covent Garden, mohl jen a jen sám. Nikdo ho nenutil, aby se bavil s duchem, který všechno viděl. A rozhodně ho nikdo nenutil, aby pak po svém „hmotně znevýhodněném svědkovi“ pátral ve volném čase. Takže místo aby se způsobně nudil na Spisovém a dokumentačním oddělení, je přidělen k inspektorovi Thomasovi Nightingaleovi, jednočlenné jednotce londýnské policie pro boj se vším nadpřirozenem. Společně pak pátrají po síle, která nutí zdánlivě prosté obyvatele Londýna vraždit své spoluobčany, načež jim doslova odpadne tvář z lebky...

Řeky Londýna Bena Aaronovitche (který byl až do vydání tohoto románu spojen s tvorbou pro televizi, především s prací na britském rodinném stříbře fantastiky, seriálu Dr Who) se staly v loňském roce jedním z největších hitů na českém trhu, letos v jejich stopách kráčí už jedno pokračování (Měsíc nad Soho) a brzy bude i druhé (Šepot podzemí). Na letošním Světě knihy si odnesly cenu Akademie SFFH za fantasy roku a za obálku roku. A zatímco stran druhého zmíněného ocenění není co dodat – snad jen, že na první pohled zaujme, pobaví a úspěšně (a hlavně) neklamně naladí na stylovou oddechovku – to prvé je dost překvapující. Především v kontextu toho, jakou reakci kdysi vyvolala jen pouhá nominace románu Kevina Hearneho ve stejné kategorii nebo některé překlady ze stáje nakladatelství FANTOM Print v kategorii překladů (stručně: jedná se o stejné překvapení, jako kdyby v devadesátých letech vyhrál – byť sebelepší – román o Conanovi).

Proč se podobná dílka z ranku tzv. městské fantasy těší oblibě čtenářů, je relativně jasné – jsou hravá, nijak dlouhá a odhalování kouzelných zákoutí naší vlastní civilizace a její chlouby – moderních velkoměst – je vždy zábavné. Co na nich přesně oslovuje organizaci, která by měla vyzdvihovat mimořádné počiny, to je otázka složitější. Možná se ve fantasy, dlouhodobě považované za únikovou literaturu (pročež je třeba důsledně ignorovat autory jako Steven Erikson, Mervyn Peake nebo třeba Patrick Rothfuss), Akademie vyrovnává s tím, že někde se prostě lidé bavit musí, a ocenit třeba desátého Neala Ashera (což je do značné míry sci-fi obdoba Aaronovitchových knih) se u té skvělé, myšlénky podněcující sci-fi nehodí. Nebo se prostě ocenila kniha, o které se mluví v souvislosti s prodejem, ve víře, že ocenění už „komerčně profláklého“ románu přitáhne k žánru pozornost (což by byla asi ta nejhorší možnost, protože ocenění Akademie by měla vkus veřejnosti formovat nebo alespoň kultivovat).

Nebo prostě konkrétně Aaronovitch vytěžil maximum ze skutečnosti, že patří k subžánru, který u nás má už od dob Nikdykde Neila Gaimana pověst čehosi svěžího, co se vymyká z hrdinské i epické fantasy, tak sešněrované klišé a zaběhlými postupy? Právě ke Gaimanově tvorbě mají Řeky Londýna blíž než k na obálce propagovanému dospěvšímu Harrymu Potterovi (ostatně dát na názor Diany Gabaldon se mi obecně zdá... nešťastné). A to nejen ke zmiňovanému Nikdykde, ale hlavně ke skvělým Americkým bohům v tom, že nejsilnější je Aaronovich tehdy, když svět reality a fantaskna prolíná, nikoliv tehdy, kdy (jako v Potterovi) je ponechává jasně oddělené.

V Aaronovitchově tvorbě se ono prolínání neobjevuje tolik na poli geografickém (žádné hrátky jako kdysi v názvech stanic metra v Nikdykde se v jeho knihách zatím neodehrávají), autor exceluje v zapojení fantaskních motivů do detektivní procedurálky. Jeho mladý konstábl Peter Grant, objevující svět nadpřirozena, i jeho mentor Thomas Nightingale jsou skvělými průvodci po světě, kde magie existuje a náležité orgány o ní vědí, ale nemluví. A kde přes schůzku s duchem Grant raději způsobně čeká na potvrzení od služebně staršího nadřízeného, než se opravdu uráčí věřit, že jsou věci mezi nebem a zemí.

Řeky Londýna si díky policejnímu prostředí šikovně berou i z detektivky – ovšem spíše vnější znaky, jako je pátrání po zločinci, hledání stop, zpovídání svědků a návštěvy márnic etc. Chybí ovšem ono čtenářovo napětí, zda dokáže pochytit všechny indicie dřív než hrdinové. Což má logické vysvětlení – vyšetřování probíhá v rámci nadpřirozených pravidel, která si čtenáři nemají šanci osvojit v dostatečném předstihu, aby se do dedukce plnohodnotně zapojili. Zbývá jen těšit se z dalších a dalších nápadů a přirovnání, které Aaronovitch doslova chrlí.

Jeho kniha je tak velmi zábavná a také velmi britská (jakkoliv se postavy pohybují v kosmopolitním prostředí), a to díky napětí mezi odvázaným a nezmapovaným světem magie a upjatými pravidly organizace, v jejímž rámci Grant s Nightingalem fungují (policie si vůbec vyslouží od Aaronovitche hezkých pár štulců). Příjemné je i výsledné odhalení, kdo, proč a jak je vrahem.

Výsledkem je velmi lehkým jazykem napsaný příběh, jehož primárním a svrchovaně naplněným účelem je bavit – rozhodně ne posouvat někam žánr, nebo alespoň jeho část. Je to solidní hlavní proud, který drží vysokou kvalitu především díky překvapivě nekompromisnímu přístupu k hrdinům a obecně temnému ladění zápletky, kde události mají skutečně hmatatelné následky (což je rozdíl oproti třeba nápaditým, ale právě kvůli papírovosti hrdinů a jejich „utrpení“ stále jen brakovým pracím Simona R. Greena). Pokud se tedy chce čtenář seznámit s tím, jak má vypadat moderní městská fantasy, a zároveň se nechce bát, že by dostal něco příliš komplikovaného nebo „divného“ (jako jsou například některá díla Chiny Miévilleho), je Aaronovitch nejlepší možnou volbou. Zda to stačí na ocenění „fantasy roku“, je pak čistě na vás.