Peter Grant po několika hektických případech nemá do čeho píchnout. V uvozovkách. Pátrání po tajemném Muži bez tváře totiž pokračuje, jen jaksi nenese žádné plody. Nepočítáme-li tedy sem tam se objevivší obskurní mrtvolu a ještě obskurnějšího pachatele, u něhož existuje důvodné podezření z ovlivňování sil mimo běžný rámec policejní praxe. Jenže pak se objeví jedno vloupání, mrtvola uvařená zevnitř a pár dalších lahůdkových stop, které vedou do zapadlého věžáku, který kdysi vystavěl zahraniční architekt více než jen zběžně zběhlý v magii…

Prokleté domovy jsou čtvrtý díl populární série nadpřirozených skorodetektivek Bena Aaronovitche vystavěných kolem učedníka posledního oficiálního anglického praktikujícího mága, kolem onoho posledního praktikujícího anglického mága, jejich přátel, společníků a psa Tobyho. Otevřít novou knihu je tedy jako návrat do míst, která vás moc nepřekvapí, vlastně to od nich ani nečekáte, ale je vám tam prostě dobře. Ten příjemný pocit ještě podporují výrazné hravé obálky Kateřiny Bažantové a stejně hravý překlad Milana Žáčka. Jak v knize, tak na knize prostě pracují sehrané týmy, které je radost sledovat, ať se děje… ano, cokoliv.

Jinými slovy, Prokleté domovy nemají kdovíjakou zápletku a dějové zvraty nemá ani cenu počítat (je tu jeden). Vlastně sledujeme jen další várku zajímavých hlášek – ale zdaleka ne tolik, jako třeba v minulém díle. Je tu i něco popkulturního špičkování (opět zdaleka ne tolik jako v minulém díle). A je tu také další zajímavé kulturně-sociologické prostředí, konkrétně uzavřený svět ošuntělého londýnského sídliště s jeho znavenými obyvateli a nedůvěrou k autoritám. Aaronovitch tu a tam vypálí nějakou tu poznámku k architektuře v jakési magické obdobě utopických vizí prvorepublikových avantgardistů, kteří dumali nad tím, jak by měl žít správný dělník… Jenže ani tohle prostředí nakonec není tak vytěžené jako například svět londýnských jazzových hudebníků v druhém díle (Měsíc nad Soho) a nejzábavnější na celém tématu je spíš podobnost s britským béčkovým sci-fi hororem Útok na věžák z roku 2011.

Ne že by sérii vyloženě docházel dech – očekávání věcí příštích dokáže generovat stále dostatečně (zvlášť když došlo k „šokujícímu“ rozkolu v týmu a Peter Grant, ryzí městské dítě sierraleonské londýnské komunity, se má vydat na tradiční britský venkov; o chystaných komiksových příbězích, jež mají jednotlivá knižní pokračování propojovat a doplňovat, ani nemluvě), ale už mu schází tah na branku čerpající z neotřelosti prvních dvou příběhů. Vystupuje také na povrch, že Aaronovitch není zrovna obratný splétač příběhových linií. A jeho magický Londýn je vlastně po čtyřech knihách dost šedivý – a to nejen ve srovnání s klasikem Neilem Gaimanem (Nikdykde), ale i třeba u nás neprávem opomíjeným Tomem Pollockem (Syn Londýna) nebo brakařem bez příčiny Simonem R. Greenem (série Noční strana) – což bychom po dvou prvních knihách rozhodně neřekli. Poprvé tak máme možnost se zastavit a s odstupem zhodnotit, v čem je série tak silná, že zmíněná škobrtnutí bez problému vyvažuje.

Na pomoc přitom překvapivě přichází kniha jiného autora – Poslední deska Andrewa Cartmela. Tato „vinylová“ detektivka (bez jakýchkoliv nadpřirozených prvků) je totiž přesně Aaronovitchova krevní skupina. Což není náhoda – Aaronovitch (na jehož jméno narazíme i v poděkování Poslední desky) a Cartmel (který na nás vyskočí z obálky komiksového doplňku ke Grantovým příběhům) se totiž znají už déle a prošli si scenáristickým obdobím například na legendárním seriálu Doctor Who.

Oba se vyznačují citem pro civilní kulisy, do nichž zasazují podivíny a obskurní zápletky. Podobně civilní navenek, avšak uvnitř excentričtí jsou i jejich hrdinové a nejzábavnější nejsou honičky, ale interakce s kýmkoliv a čímkoliv – protože proti/spoluhráčem jejich postav opravdu nemusí být pouze člověk nebo zvíře, ale i předmět nebo pocit nebo… cokoliv. Autoři jsou totiž mistry v navození dojmu, že hrdinové, jejichž očima sledujeme veškeré dění, jsou neustále v nějakém dialogu – s ostatními, sami se sebou, s osudem, se čtenářem. Je to ležérnější styl hrdinů klasických detektivek drsné školy, kde se mnozí autoři také nenechávali omezovat podružnostmi, jako je originální zápletka nebo logické vysvětlení všeho dění, když mohli povolit stavidla stylové exhibici.

A i když Aaronovitch momentálně vypadá, že novým Chandlerem opravdu nebude, je to pořád dobrá náhražka, ke které se není problém vracet i opakovaně. Dost možná proto, že jak už jsme napsali, není na to sám a jeho hrdinovi i knihám sluší týmová práce…