Konstábl Peter Grant je momentálně z hlediska magických a protimagických policejních sil v Londýně holka pro všechno. Jeho přímý nadřízený (a jinak druhý a zároveň poslední člen jednotky, psa Tobyho nepočítaje) Thomas Nightingale se zotavuje ze střelného zranění, takže Peter opravdu kmitá – tamhle řeší případy ukousnutých penisů vaginou dentatou, onde dělá konzultanta svým běžněji zaměřeným kolegům a tuhle zjistí, že v Soho nějaká neznámá síla zabíjí jazzové muzikanty. Což o to, je jich v té čtvrti jak psů, ale tady se jedná o ty dobré, a tedy vzácné. A jako by toho nebylo málo, ještě jsou tu ženy – ty sexy na sex, ale hlavně kamarádka Leslie, která v Řekách Londýna málem ztratila tvář. Doslova... Ben Aaronovitch na konci Řek Londýna nahodil na další případ vějičku jak vystřiženou ze starých nejen televizních seriálů. A ono to funguje, člověk se vážně těší na pohodově sarkastické a odlehčené stopování bytosti, která by mohla být dost dobře noční můrou každého druhého muže. Takže v první chvíli je docela šok, když Grant věnuje většinu svého úsilí jinému případu a vagina dentata se na stránky vrací jen pomalu a nad to coby vedlejší postava ve vyšetřování černého (kteréžto označení bude ovšem v průběhu románu hezky po grantovsku změněno) mága a jeho nekalých, notně perverzních rejdů.

Druhý díl se prostě rozhodl v duchu současné tendence většiny pokračování rozhodit sítě a alespoň zdvojit dějové linie. Což je na jednu stranu příjemné, protože Aaronovitch má opravdu dobré nápady a sází je na papír s kadencí, která brání nudě dokonale. Na straně druhé ale ani jedno vyšetřování nenabízí dostatečně vyhrocený konflikt. Sice se v závěru dočkáme vrhání ohnivých koulí jak z osmdesátkové béčkové fantasy nebo devadesátkového mainstreamového anime, ale bez nějakého hlubšího zájmu o padoucha nebo o to, co se komu chystá udělat, je to jen efektní scénka zavánějící estrádou.

Situaci moc nepomáhá ani skutečnost, že vše tentokrát od začátku táhne Peter Grant. Ne že by byla jeho postava špatně napsaná, ale nejlíp funguje ve chvíli, kdy reaguje na policejní mašinerii nebo na záhadná pravidla magie či mezilidských vztahů. Pan konstábl je prostě rozený glosátor a průvodce kouzelným Londýnem, zatím ale rozhodně ne hrdina, který by dokázal emočně zaujmout. Takový potenciál má právě „uklizený“ Nightingale a jeho odsunutí do epizodní role mrzí s každým střípkem z jeho minulosti víc a víc.

V rovině fantasy detektivky – respektive kvazidetektivky, protože o naplnění předpokladů detektivního žánru platí v Měsíci nad Soho totéž jako v Řekách – tak Aaronovitch tentokrát skutečně nehraje první ligu a jeho kniha nepůsobí úplně soudržným dojmem. To však nakonec víc než vynahrazuje ryzí zábavností.

Už bylo řečeno, že Aaronovitch má spoustu nápadů. Nejsou sice kdovíjak originální v rovině bizarnosti, v jaké může magie prorůstat reálným Londýnem (jako třeba u takového Toma Pollocka a jeho Syna Londýna), z tohoto hlediska se autor vlastně drží paradoxně oproti jedničce zpátky, ale čtenář se prostě baví. O to víc, že v Měsíci nad Soho si Aaronovitch nestřílí jen z policejního žargonu a zkostnatělosti státních organizací, ale především výborně využil toho, že se Peter Grant dostane do prostředí jazzových hudebníků – nebo můžeme napsat i to, že se do něj vrátil (jeho otec je totiž něco jako lokální jazzová legenda).

Jistě, nikdy nelze dostatečně zdůraznit, že Aaronovitch chce především bavit, takže rozhodně nelze očekávat jazzovou encyklopedii nebo analýzu toho, jak v moderním Soho fungují hudební kluby.

Vykutané informace o klubech, skladbách a hudebnících či jejich organizacích možná pro znalce nebudou kdovíjak objevné, ale rozhodně je vidět, že si s nimi dal někdo práci. Logicky vyplývají z postupujícího vyšetřování, ilustrují nově uvedené postavy i to, že Grant není v branži žádným cizincem, ale spíše odrodilým synem... a když dojde na odhalení, že ve čtvrti řádí „jazzoví“ upíři, nepůsobí to vůbec směšně, ale logicky. Protože jazz u Aaronovitche působí živě a dokáže uhranout. Že přitom podobný výsledek není zdaleka zaručený ani u těch lepších spisovatelů, nedávno ukázala J. K. Rowlingová, která ve svém zatím posledním románu, který vydala pod jménem Robert Galbraith, dokázala citovat několik desítek písní hardrockové legendy Blue Öyster Cult, a přitom v podstatě nudit a zopakovat pár z bulváru osvojených pouček o rockerech coby fetujících, zpocených magorech třískajících do kytar.

Měsíc nad Soho to má přesně naopak. Především díky své jazzové rovině se druhý díl Aaronovitchovy série dostal do paradoxní situace – příběh nedrží dvakrát pohromadě a všechno odedře ten méně zajímavý hrdina, ale zároveň má román skutečně duši, ke které patří i příjemně hořkosladký konec.