Pustinou cizích krajů k porozumění
Mauvignier, Laurent: Continuer

Pustinou cizích krajů k porozumění

Dnes tak oblíbeným útěkem z civilizace do divočiny – konkrétně části Kyrgyzstánu – se matka snaží zachránit, co se ve výchově syna nepodařilo. Jednoduchý příběh se přes osobitou formu překvapivě dobře čte a kromě věčného tématu rodinných vztahů přináší závan exotismu.

Autorem románu s názvem Continuer (Jít dál) je francouzský prozaik Laurent Mauvignier (nar. 1967), který již vydal (většinou v nakladatelství Éditions de Minuit) deset románů a vysloužil si na domácí půdě několik literárních ocenění. Jde například o knihy Loin d’eux (1999, Daleko od nich), sestávající z vnitřních monologů několika pozůstalých po zdánlivě bezdůvodné sebevraždě, Apprendre à finir (2000, Naučit se skončit), opět vnitřní monolog, tentokrát padesátileté ženy, která doufá v obnovení manželského vztahu, nebo Dans la foule (2006, V davu), s dějem zasazeným do tragédie na Heyselském stadionu roku 1985. V autorově próze se často promítají úskalí mezilidských vztahů a komunikace, ať už jde o poněkud neurčité příběhy několika blízkých jedinců, nebo o událost umístěnou do reálného dějinného kontextu.

V románu Continuer se ztroskotaná Sibylle snaží zachránit od podobného osudu svého syna Samuela. Její složitá životní cesta (o níž se čtenář postupně dozvídá) ji zavedla k založení nepříliš šťastné rodiny s bezcharakterním Benoîtem. Po jeho opakovaných nevěrách a jedné zvlášť neblahé události (opět upřesněné až později) se s ním Sibylle rozvedla a získala do péče šestnáctiletého syna Samuela, pojmenovaného podle S. Becketta. Chlapec prožívá své dospívání velmi nevyrovnaně, z velké části kvůli komplikovanému vztahu rodičů. Je nesnášenlivý k jiným etnikům i ke všemu cizímu, má problémy ve škole, nekomunikuje s matkou, nevěnuje se ničemu konstruktivnímu. Sibylle tráví volný čas u televize s pivem a cigaretami, otřese jí až Samuelovo zatčení – s partou kamarádů ujížděl policistům v autě se zásobou hašiše, zavinil škody na soukromém večírku a jen se díval, když se ostatní ze skupinky pokoušeli znásilnit spolužačku. Sibylle se po dlouhé době rozhodne jednat rázně. Prodá dům po matce a s posvěcením psychologů a pedagogických poradců se se synem vydává na několikaměsíční pouť Kyrgyzstánem, na koních. Samuel se opět cítí jako v pasti – má na výběr mezi tímto řešením a tvrdým internátem, kterým mu vyhrožuje otec. Po většinu doby je plný vzteku, nenávidí matku za to, jak je podle něj i Benoîta neschopná postarat se o sebe, natož o ostatní (jen zázrakem vyváznou z přepadení nebo ze zrádných bažin), zároveň ho popuzuje její náhlá proměna v „cool cestovatelku“, která si užívá společnost jemu tak protivných prostých Kyrgyzů. Sledujeme, jak společné zážitky, blízkost koní, kterou Samuel vyhledával už v dětství, a jednoduchý život postupně syna s matkou sbližují. Cesta k vzájemnému porozumění přes vyprahlé kraje strachu, nenávisti a bolesti ale skýtá ještě více úskalí než cesta pustinami cizí země.

Napětí spjaté s každým slovem, ne s rozuzlením
Kniha je psaná z pohledu hlavních hrdinů, Sibylle, Samuela a v mnohem menší míře také Benoîta. Vnitřním monologům, polopřímým řečem a vhledům do myslí postav je přizpůsobeno lexikum (Samuelova mluva je drsná, občas vulgární) i stavba vět. Jejich tříštění sleduje rychlé, nepřehledné události: „Ano, není čas si říct, že by nás ty špinavý držky mohly zabít, smrdí alkoholem a špínou, neřekneme si nic, ale když už skupina vjíždí do údolí, kousek od pusté cesty po úbočí kopce, přejdou muži, kteří byli původně vzadu, do útoku – je to rychlé, šéf vyrazí jako první, vrhne se na Sibylle, zatímco další dva se snaží vyskočit na Samuela. Sibylle se otočila a drží pevně svůj jezdecký bič, šlehá velitele bandy do obličeje; Samuel bije ty dva pěstmi, koně couvají, chystají se k útěku, ostatní se je snaží zadržet, ale oni se stavějí na zadní, řehtají a bijí do země kopyty, podkovy na štěrku klapou, zvedá se žlutý, jemný prach, jeho částečky tančí kolem těl po celou dobu potyčky – doba je to velmi krátká, naproti nim se objeví auto, Sibylle a Samuel ho nevidí, ani jeden z nich si ho nevšimne.“ (s. 13). Jindy zase stavba textu spojuje vnější vypjatost některých situací s vnitřním napětím postav: „Samuel je bledý, napjatý, zatím nic neříká, čeká. Benoît se posmívá Sibylliným kuchařským dovednostem, máš velké štěstí, že máš každý den jídlo u maminky, můj malý Samueli. A pak ticho. Sibylle hledí na Samuela. Čas neutíká. Kap. Kap. Kapka za kapkou. Ozvěna na kovu v kuchyni. Těžký dech Samuela, to, jak klopí oči, pokouší se neurčitě se usmát, odkašlat si, podrbat se na tváři. Samuel hledá pohledem matku, Samuel ztrácí půdu pod nohama, ale pak se do toho zase pouští, zastavuje se, navazuje, vypravuje, že byl na večírku s kamarády, že kamarádi dělali blbosti a on, on proti tomu nic neřekl ani neudělal, jo, byla to blbost, měl něco udělat, jasně, jasně že měl.“ (s. 63).

Vnitřní život a slova postav se bez klasického ohraničení uvozovkami – přesto však dostatečně přehledně – mísí s popisy kyrgyzské přírody, při častých setkáních s místními se vyjevuje také kultura postavená na chovu koní a pohostinství. Intimní psychologické drama se tak setkává s cestopisem: „Večer předtím Samuel a Sibylle usínali s představou koní, ztrácejících se v divokých okolících a v záplavě horského kvítí; stěny ledovců, hory, načechraná mračna, únava v celém těle a hvězdnatá noc, nahoře na kopci na místě příhodném pro dva stany.“ (s. 9)

Pokud jde o zápletku, není nijak originální. Pokusí-li se čtenář uhodnout, jak příběh skončí, nejspíše se mu to podaří. I postavy mají od začátku jasně dané role: syn bojuje sám se sebou i se světem, matka je schopná překvapivého vzepětí pro potomka, a nakonec ješitný otec. Ani model útěku do divočiny není nic nového. Samotný průběh putování je však často velmi napínavý, stejně jako postupné odkrývání Sibylliny minulosti. Navíc nejde o tematiku, v níž by překvapivé rozuzlení hrálo zásadní roli, v příběhu matky a syna jistě mnozí budou hledat právě to, co zde naleznou.

Kniha tedy osobitou formou představuje jednoduchý příběh, přitom se překvapivě dobře čte, místy je dojemná – ke konci možná trochu prvoplánově, přesto citlivě – a kromě věčného tématu rodinných vztahů přináší závan exotismu. Má šanci zaujmout a uspokojit mnoho čtenářů. Ve Francii na podzim loňského roku figurovala v nominacích na prestižní literární ceny, a ačkoli vyšla v nakladatelství zaměřeném na čtenářsky náročnou produkci, objevila se například i ve výčtu nejlepších knih podle populárního týdeníku Télérama.