Mladého autora Laurenta Mauvigniera si novináři všimli teprve poté, co letos na jaře získal cenu Livre Inter. Zaslouženě. Jeho román Naučit se skončit (Apprendre à finir, Minuit, 2001, 128 s.) stojí za pozornost. Stojí zcela mimo současné snahy zabývat se v literatuře erotikou či násilím. Připomněl mi starší, skvělý text belgické autorky Dominique Rolinové.

Naučit se skončit (název může mít více výkladů, čtenář je odhaluje postupně) je od začátku až do konce monolog ženy neurčitého věku, v době, kdy dcera už vede vlastní život a dva synové jsou ještě školáci. Manžel ji opustil, odešel za jinou. Teď je ale po jakési nehodě upoután na lůžko, prognóza je zatím nejistá. Pro vypravěčku nastává paradoxně čas nadějí, postupně začíná být jasné, že klamných. O muže je potřeba se postarat, ať se stalo, co se stalo. A možná by celé to neštěstí mohlo znamenat velkou změnu, spíš návrat do minulosti, pokus zachránit, co se dá. I kdyby měl zůstat nehybný, nesvéprávný, jen kdyby zas byl její... Muž se vší silou své tvrdé povahy dokáže postupně zotavit, postavit, pak i začít chodit. Probíhá určité období klidu před bouří, stojaté vody před protrhnutím hrází: žena přesvědčuje sama sebe, že takto to může už být napořád, že muž dokáže zapomenout na své zálety, ocenit její péči, přenést se přes ochladlý vztah k ní, překonat nevoli i viditelnou nechuť s ní komunikovat, vůbec se na ni podívat, ačkoli spolu strávili tolik let, vychovali děti... Žena dělá, co může, plánuje život podle aktuální situace: vymýšlí, jak zabezpečí rodinu, pokud by muž zůstal nemocný. Črtá si varianty života s mužem, který se trochu zotaví, ale nikdy už přeci nezastane, co dokázal dřív. Nikdy už nemůže jejich vztah dojít tam, kde byl před nehodou... Jenomže může. Žena tomu nijak nezabrání, dobře to ví. Proto číhá, podezírá, čenichá, a nakonec se důkazu dočká. Muž se dokázal sebrat. Věnuje se nejmladšímu synovi. Chce mít alibi? Není jasné, jaké měl plány. Ovšem pak náhodně potkává svou bývalou milenku a jejich láska, jak vidno, přetrvala. Vypravěčka se vzchopí k velkému rozhodnutí. Autor nevypráví, co bude dál, on vlastně neřekl ani, co bylo předtím. Vše si čtenář domýšlí a dotváří jen na základě kusých informací z vnitřního monologu vypravěčky. Monologu pestrého tichým dialogem s okolím, s mužem, s dětmi, s lidmi - těmi, co se budou vyptávat, co pomlouvají.

Mauvignier citlivě zachytil tápání ženské duše, jeho kniha působí nesmírně věrohodně. Dokázal udržet omezenou dějovost, psychologický aspekt textu i realistický charakter simulované výpovědi v dokonale nadávkované, vyrovnané míře. Prostě se to dobře čte, dobře se nad tím přemýšlí a čtenář nemusí mít pocit, že zas naletěl mediálním tlakům.

Z rozhovorů uveřejněných na internetových stránkách časopisu L'Express
L'Express: Jaká bude vaše další kniha?
L. Mauvignier: Už je hotová. Vyjde příští rok v lednu, snad. Je trochu jiná (váhá), neutrální, i když to není to pravé slovo. Rozhodně jsem ji psal jinak. Pro mě je to velmi důležité: proces psaní prožívám vždy jako novou zkušenost. Každou ze svých tří knih jsem prožíval jiným způsobem.

L'Express: Je o vás známo, že zahazujete spoustu z toho, co napíšete, víc, než si nakonec ponecháte. Můžete nám upřesnit, v jakém poměru se to děje?
L. Mauvignier: Během roku, kdy jsem psal Daleko od nich (Loin d'eux, Minuit, 1999, 128 s.), jsem stvořil tři úplně rozdílné romány a všechny šly rovnou do... Na stodvacetistránkový text, jako je Naučit se skončit, připadne asi 800 stran. Postavy se během psaní velmi proměnily. Počáteční myšlenka byla mít dvě postavy v domě, jednu nehybnou, druhou pohyblivou. Hlas vypravěčky mi vyplynul až později.
Pokud nemám pocit, že cosi působí tak, aby se můj způsob psaní, ale i můj způsob žití nějak měnil, na svých textech nijak nelpím. Některé utkvělé myšlenky si ale stejně najdou svou cestu. Například mě velmi zarazilo, když jsem poznal, že na jisté stránce v Naučit se skončit se náhle objevil text, který jsem před třemi nebo čtyřmi lety vyhodil.

L'Express: Věnujete všechen svůj čas psaní?
L. Mauvignier: Ano, mám to štěstí.

L'Express: Patřil jste v porotě k těm, kdo se nejvíce brali za román Laurenta Mauvigniera. Můžete nám přiblížit, jak jste román objevil?
Jacques Dangleterre (člen poroty Livres Inter 2001, která knize udělila první cenu): Bylo nás víc, kdo jsme v porotě tuto knihu podporovali, nakonec se vyslovilo šestnáct z pětadvaceti hlasů pro udělení této ceny Mauvignierovi, a myslím, že to byl dobrý výběr. Laurenta Mauvigniera jsem objevil už prostřednictvím jeho první knihy, Daleko od nich. Ten nový hlas, který do francouzské literatury vstoupil tak tiše, nehlučně, mě uchvátil.
Četl jsem tu knihu víckrát, a když se v září objevil nový titul, Naučit se skončit, hned jsem běžel ke svému knihkupci. A čekal mě nový, velmi dojímavý, překvapivý zážitek, i vzhledem k tomu, co už Mauvignier napsal. V první knize nasloucháme rodinné polyfonii. A ve druhé vstupujeme do důvěrných prostor jisté ženy, do jejího niterného dramatu, které ona odmítá přijmout, ačkoli je tak nabíledni. Ta historka, kterou si sama pro sebe vykládá, jen aby nemusela vidět realitu, je v podstatě dost bezvýznamná. Laurent Mauvignier ji mistrně dokázal proměnit ve skutečný psaný marš. U něho mluví i pohledy, nepatrná gesta, odmlky, a dokážou toho tolik říct...
Při četbě Naučit se skončit se člověk musí často zastavit, vydechnout, vrátit se k poslední větě, vychutnat ji. Je to kniha, ke které se budu vracet. Skoro sbírka poezie. Můžete ji otevřít na první stránce, přečíst si jednu, dvě dlouhé věty a zas ji zavřít: tak je to krásné. Je tam příběh, silný příběh, ale zcela proměněný v text. V tom je Mauvignier velkým autorem, jenž opravdu vládne jazykem...