Laurent Mauvignier (1967), francouzský spisovatel, vydal dosud pět knih: Daleko od nich (Loin d'eux, 1999), Naučit se skončit (Apprendre à finir, 2000), Ti od vedle (Ceux d'à côté, 2002), Sami (Seuls, 2004) a Pouto (Le Lien, 2005). Jeho styl je v kritikách nejčastěji charakterizován jako „empatický“, námět jeho děl zjednodušeně zaškatulkován jako „pranýřování neschopnosti či nemožnosti vzájemné komunikace i mezi nejbližšími“. Přesněji snad lze Laurenta Mauvigniera označit za autora, kterého přitahují krajiny nesdělitelného a nesdílitelného, nepopsatelného a nevnímaného.

První čtyři vydané knihy Mauvignier koncipoval jako vnitřní monology postav, které se však tradiční šabloně trochu vymykají, protože počítají s adresátem – ačkoli čtenář si není jistý, k jakému posluchači se vlastně obracejí. Děj či příběh v pravém slova smyslu v jeho románech nenajdeme, točí se ale vždy kolem určité životní tragédie.

Už v prvním románu, Daleko od nich, je čtenáři přidělena zvláštní a nezvyklá role: na jedné straně cítí nejistotu, protože netuší, kam příběh spěje. Navíc poměrně dlouho trvá, než se mu podaří identifikovat jednotlivé postavy: text se skládá z promluv navzájem oddělených jen bílým místem, jejich vypravěče lze poznat čistě jen podle obsahu výpovědi, podle vymezování se k druhým. Postav je tu pár: Luc, který se odstěhuje od rodičů z maloměsta do Paříže, tam pracuje v baru a „zničehonic“ spáchá sebevraždu. Jeho rodiče Marta a Jean, Jeanův bratr Gilbert, jeho žena Geneviève, jejich dcera Céline – od dětství jediná Lucova kamarádka, která se později provdá za Jaimeho a vedou spolu dle představ rodičů příkladný život, avšak Jaime se stane obětí dopravní nehody. Céline pak také z rodného města odejde. Děj tu de facto žádný není, text se točí kolem té jediné epizody Lucovy sebevraždy, která se vlastně ale udála mimo román („román“ ve francouzském slova smyslu), dokonce ještě dřív, než běží před čtenářem rozestřené promluvy, v nichž postavy hledají příčiny Lucova činu a různě se s ním konfrontují. Mezi různě prokřížené a propletené výpovědi zmíněných postav zaznívají i slova Lucova, ta ovšem patří reálně do jiné časové roviny. Mauvignier nehodnotí, nezaujímá žádné stanovisko. Jako by jen dával dál, co mu postavy vyprávějí – a tatáž může být i ona role čtenáře. Litanie různým způsobem zasažených, raněných Lucových bližních může pouštět druhým uchem ven. Může se snažit se v těch řečech vyznat, porovnat je, utřídit si fakta. Anebo se nechat unést vlastním přístupem, k tomu, co „slyší“, přidat vlastní zkušenosti, vlastní předsudky, a priori se k té situaci postavit. Může si představovat, jak se cítí v kůži jednotlivých postav. Anebo se otřást nad podivností těch vztahů, souvislostí, událostí.

V Naučit se skončit prožíváme podobným způsobem rozchod dvou lidí – z pohledu opouštěné padesátileté ženy. V románu Ti od vedle stojí proti sobě dva příběhy – Claire vypoví své sousedce Cathy, jak byla znásilněna. „Obyčejná“ Cathy ale Claire, která má ve všem vždycky štěstí, takovou událost skoro závidí. Sami je o dvou mladých lidech, již neuznají za potřebné či vhodné přiznávat pravou povahu svých citů, pak ale mezi ně vstupuje otec...

V nejnovější knize Le Lien (Pouto) Laurent Mauvignier přešel od vnitřního monologu k dialogu. Suchému dialogu, opět bez hledání důvodů jednání obou protagonistů, beze snahy o analýzu situace, bez jakéhokoli popisu anebo pokusu o psychologický výklad aktů postav. Jen slova, navazující sekvence uvozené „ona“ a „on“ (postup, který si vyzkoušela před lety Marie Redonnetová). Milují se už dlouho. Ale jak se dialog odvíjí, začínáme chápat, že se před lety rozešli – on ji opustil. Po třiceti letech se znovu potkali a zdá se, že jejich vztah je stále silný. Mauvignier tedy čtenáře opět přivádí na velmi důvěrná místa, tak osobní, že mnohdy nedostupná samotným aktérům. O to větší talent autor prokazuje: na malém prostoru, jen omezenými prostředky – kniha je velmi útlá – říká to, co se běžně neříká, a už vůbec v dnešní veliké a rychlé, naprosto globální době.