V roce 2016 vyšla v nakladatelství Opus kniha esejů Labyrint u moře (polsky 2000) polského básníka, esejisty a dramatika Zbigniewa Herberta, a to v překladu Jana Linky. Předcházelo jí vydání Barbara v zahradě (1962, česky 2010; přel. Josef Mlejnek) a Zátiší s udidlem (1993, česky 2012; přel. Jan Linka). Tyto eseje pojednávají o cestách za uměním, zároveň jsou to ale cesty ke kořenům evropské kultury, v nichž se autorovi pozoruhodně daří oživovat faktická data a historické události spojením s vlastním prožitkem a interpretací. Tři esejistické knihy se ale liší námětem. Záběr Barbara v zahradě je nejširší, Herbert v nich komentuje evropské umění od pravěkých maleb v Lascaux až po italskou renesanci, Zátiší s udidlem zase užší – věnuje se barokní tvorbě nizozemských umělců.

Eseje v Labyrintu u moře, závěrečné části Herbertovy „trilogie“, propojuje téma uměleckých hodnot a architektonických záhad řecko-římského starověku. Autor čtenáře přivádí na Krétu, do centra minojské kultury, Knóssu. Poté přes peloponéský poloostrov do Athén na Akropoli a konečně na ostrov Samos v Egejském moři. Závěrem se dotýká počátků římské kultury, totiž kultuře etruské, a v poslední kapitole s názvem Lekce latiny se Herbert vrací do krajiny svého dětství.

V prvním, titulním a nejrozsáhlejším eseji Herbert přibližuje osobnost objevitele Knóssu Arthura Evanse a jeho kontroverzní archeologickou činnost, zastavuje se také u přírodních okolností a domněnek o zániku minojské civilizace. Historiografie se mísí s esteticky citlivým prozkoumání uměleckých jednotlivin (minojské fresky, dekor sarkofágu z Hagia Triady). Herbert vede čtenáře cestou souvislostí, neulpívá na jasných odpovědích, spíše se snaží v čtenáři evokovat pocit, že ho přemisťuje na dané místo do daného času.

Zajímavý moment se nachází uprostřed knihy v kratší kapitole Dušičky. Herbert formuluje to, co leckterý milovník umění či historie (a nemusí být nutně v těchto oborech vzdělán) s nepojmenovanou zlostí tuší, že ho cosi okrádá, že ona kýžená harmonie umění je něčím nabourávána. Často se stává, že předtím než se setkáme s arcidíly, prohlížíme si jejich vizuální kopie, čteme o nich, zasazujeme je do historických kontextů. Jednoduše se o ně zajímáme. Následně ale přichází pochybnost, zda setkání s nimi pro nás není moc výjimečné, zda zakusíme onu jedinečnost, zda nás díla nezklamou. Herbert tuto pochybnost mistrovsky formuluje v souvislosti s prozkoumáváním Akropole, oné domény antické kultury, jejíž dějinný vývoj je jím v knize výtečně zmapován. K závěru podotýká: „Akropolis byla skutečný zázrak. Nesváděla smysly k pokušení, neslibovala, že bude něčím více, než je. Celá byla skutečností, byl rovná sama sobě.“

Za rozsáhlou esejí o Akropoli následuje kratší o osudu ostrova Samos. V době, kdy byl ostrov součástí Délského spolku (později Athénský námořní spolek), si Periklés jeho loajalitu vynutil vojensky. Tato nepatrná událost se Herbertovi jeví jako trhlina v řecké demokracii, „okupanti vracející se z války přinášejí v záhybech uniforem, na podešvích bot – nákazu, která způsobí onemocnění jejich vlastní společnosti, jejich vlastní svobody“. V závěrečných dvou esejích se Herbert věnuje etruské kultuře a jejímu významu pro kulturu římskou a také římským výbojům proti Británii.

Ze souboru esejů Labyrint u moře je zřejmý Herbertův empatický vztah k putování do míst, kde koření evropská civilizace. Jazyková preciznost a všestranná vzdělanost autora v nás vzbuzuje důvěru v úvahy o dějích dávno minulých a poetickou náladu, kterou bychom snad sami ani nebyli schopni formulovat. Není přitom náhodou, že při své cestě po Řecku (Delfy, Mykény, Sparta, Olympie, Délos, atd.) často začíná „básnickým“ popisem krajiny. Onu nejhrubší část světa – půdu – nestaví do kontrastu s delikátností krásy antického umění, naopak pevnost země a křehkost umění se v jeho úvahách sbíhají v jednom bodě: „Nedokážu ani sám pro sebe vysvětlit souvislost, jaká existuje mezi řeckou krajinou a řeckým umění a vírou. Jen silná intuice praví, že řecký chrám, socha i mýtus organicky vyrůstají ze země, moře a hor.“

Knize jako celku by bylo možné vytknout, že uspořádání a rozložení jednotlivých částí je poněkud nesourodé. To však vyplývá ze samotné povahy textu a autorova záměru nabídnout „skici“, nikoliv systematicky zpracovaný syntetický text.