Na pomyslném Parnasu polské poválečné poezie bychom bezpochyby našli vedle nositelů Nobelovy ceny za literaturu Czesława Miłosze a Wisławy Szymborské také klasicky vzdělaného básníka Zbigniewa Herberta. Autora filozofických veršů o každodenních drobných věcech, ale zároveň osobnost s pevným etickým a morálním postojem, který nalezneme v základech jeho pravděpodobně nejznámější sbírky Pan Cogito. Vedle několika výborů z jeho poezie byla do češtiny přeložena také dvě Herbertova dramata. Zcela stranou zájmu překladatelů zůstávala až do nedávna básníkova esejistická tvorba, která v Polsku vychází ve stále nových vydáních. Vedle sbírky esejů o holandské kultuře a umění Zátiší s udicí a posmrtně vydaného Labyrintu u moře inspirovaného Řeckem se jedná především o svazek Barbar v zahradě zabývající se Francií a Itálií, který nyní vychází česky v pečlivém překladu Josefa Mlejnka.

Na tomto místě je nutné uvést pár slov ke vzniku díla, který souvisí s Herbertovými životními osudy. Jako básník debutoval autor relativně pozdě – jako dvaatřicetiletý v roce 1956, po odeznění stalinistické éry. Za básnickou a dramatickou tvorbu získal koncem 50. let stipendium, které mu umožnilo podniknout první cestu do Itálie a do Francie. Ačkoliv mohl zůstat tehdy nebo během svých dalších pobytů v zahraničí, nikdy tak neučinil, pokaždé se vrátil, přestože tím riskoval odebrání pasu a nemožnost další vytoužené cesty. A jejich důvod? „Myslím si, že přes to všechno, co se stalo, patří Polsko ke středomořské kultuře. Jsem s touto kulturou spjat a chtěl bych z mých cest přivážet nejen zprávy o obrazech, sochách a katedrálách, ale zdokumentovat také pouto svoje a všech Poláků se základy naší civilizace.“ Herbert si uvědomoval, že možnost cestovat je privilegium, kterého se dostane v Polské lidové republice pouze nemnohým, proto se snažil část toho kouzelného středomořského světa „propašovat“ také pro méně šťastné spoluobčany.

Všechny tři svazky Herbertových esejů mají společného jmenovatele, a tím je určité historické období, kdy Řecko, Itálie, Francie a Holandsko byly zeměmi svobodných měst, která vytvářela výjimečně příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj, jenž s sebou nesl nárůst svobod a rozkvět umění, vědy a architektury. Ať už se jednalo o starověké Řecko, kolébku evropské civilizace, nebo přímé dědice římské kultury – Itálii a francouzské Provensálsko či Holandsko v 17. století – na všech těchto místech vznikala veledíla, jejichž prohlídka byla pro Herberta zdrojem nekončící úžasu nad dovednostmi našich předků.

Herbert sám svoje eseje skromně nazval „skicami a zprávami z cest“ a nepovažuje se za „odborníka“, nicméně rozsah jeho erudice je úctyhodný. V esejích se proplétají tři hlavní tematické linie: umění (především architektura, malířství a sochařství), historické exkursy a poznámky z cest. Marně bychom v nich hledali zmínku o místním způsobu života či o politických událostech, což z dnešního pohledu přispívá k nadčasovosti Herbertových esejů. Pokud jde o výběr popisovaných míst, pak se až na výjimky (Siena) jedná o méně známé, leč neméně zajímavé, památky stojící stranou zájmu bedekrů (katedrála v Orvietu, starořecká osada Paestum v Itálii či oblast Valois položená severně od Paříže). V jednom z esejů se básník „vyznává z lásky“ k italskému malíři Pieru della Francescovi, jinde se překvapivě zaobírá praktickou stránkou výstavby katedrál (zde se možná projevuje jeho obchodnické vzdělání, které ve svém životě jinak příliš neuplatnil).

Ve sbírce najdeme také dva čistě historické eseje, v nichž se Herbert projeví jako zastánce slabších či neprávem stíhaných: a sice při vyprávění příběhu albigenských a templářského řádu, s jehož obranou vášnivě vystupuje. Jedná se částečně o autorovy konstrukce, ale jak dodává v doslovu překladatel svazku, nejnovější poznatky z vatikánských archivů dávají Herbertovy v případě templářů částečně za pravdu. Ve své době měly tyto eseje vcelku dobře čitelný politický podtext a Herbert měl problémy s jejich publikováním, přesto ze svého zanícení a čtivosti nic neztratily dodnes.

Název celého svazku můžeme vnímat lehce ironicky. „Barbarem“ je sám autor, který ze šedivého světa severovýchodní Evropy izolované železnou oponou proniká do středomořských kulturních center-„zahrad“, z nichž čerpala inspiraci celá středověká Evropa. Přestože od vzniku těchto esejů uplynulo již půl století a máme dnes k dispozici různé publikace a průvodce, včetně možnosti navštívit tato místa osobně, Herbertův pohled přesto neztratil nic ze své hloubky, naléhavosti a nadšení. Kéž bychom dokázali být stejně vnímavými cestovateli jako on!