Zbigniew Herbert (1924–1998) se v labyrintu umění pohybuje jistě a erudovaně, přestože, jak uvádí, zná „všechno to trápení a zbytečnou námahu popisu a opovážlivost překládat vznešený jazyk malířství do pekelně prostého jazyka, jímž se píší rozsudky i milostné romány“. Do publikace Zátiší s udidlem je zahrnuto šest skic a deset apokryfů věnujících se nizozemskému výtvarnému umění doby tzv. zlatého věku. Na literární scéně u nás, v Polsku i v zahraničí je Herbert znám spíše jako básník, nezanedbatelná je ale i právě jeho tvorba esejistická, která se většinou označuje jako volná trilogie, do češtiny již mimochodem přeložená, tedy Barbar v zahradě (česky 2010, přel. Josef Mlejnek), právě Zátiší s udidlem (česky 2012, přel. Jan Linka) a Labyrint u moře (česky 2016, přel. Jan Linka), všechny tři péčí nakladatelství Opus. V metodologicky i rozsahově různorodých textech autor komentuje historické události i jednotlivá umělecká díla různých epoch.

Zbigniew Herbert Zátiší s udidlem vydal v roce 1993 a je to poslední esejistická kniha, která vyšla ještě za jeho života. Obsahuje texty, které se věnují umění a kultuře v Nizozemí v sedmnáctém století. Autor přitom překračuje oblast výtvarného umění, když se důkladně zmiňuje o historii země, o sociálním stavu obyvatel a o zdánlivě marginálních, drobných společenských událostech z té doby. Eseje nemají ambici sloužit jako učebnice, Herbert k čtenáři přistupuje s předpokladem, že je již zcela seznámen s historickými fakty, takže jeho skici nejsou zatíženy nadbytkem kunsthistorických faktů. Mísí se v nich zároveň autorův talent vyprávět lidské příběhy s estetickým entusiasmem a historickou erudicí.

Herbert své drobné literární útvary někdy nazývá „vyprávění z cest“, přičemž kniha skutečně obsahuje prvek cestopisu: autor kvůli Zátiší s udidlem zevrubně procestoval celé Nizozemí i s nejrůznějšími jeho galeriemi a knihovnami. S jistou dávkou senzitivity popisuje, jak na něj díla, s nimiž přichází do styku, působí, což pak dovedně spojuje s kunsthistorickými fakty. Jiné eseje zase krouží nad umělecko-estetickou náladou dané doby, do nichž autor zase vsunuje drobné, jakoby bezvýznamné příběhy a zajímavosti, které odborný výklad dynamizují a zpříjemňují.

Kapitola Zátiší s udidlem, která dala název celé sbírce, pojednává o jediném dochovaném obrazu téměř neznámého malíře Johannese Torrentia z roku 1614. Zbigniew Herbert s bezmála detektivním zápalem pátrá po podrobnostech Torrentiova života a s neklidným vzrušením rozebírá samotný obraz a nápis, který je na něm zachycen. Už jen okolnosti okolo objevení obrazu v roce 1913 jsou málem zázračné: „Obraz totiž sloužil po celé věky jako pokrývka sudu na rozinky.“

Jedním z nejzajímavějších a nejbarvitějších textů je estetická skica s názvem Hořká vůně tulipánů. Jak už název napovídá, text se věnuje období tzv. „holandské tulipánománie“. Herbert na necelých dvou desítkách stran velmi živě a fakticky přibližuje dobu, v níž došlo k této květinové „epidemii“. Tento fenomén se v Nizozemí objevil na začátku sedmnáctého století a vrcholu dosáhl v letech 1634 až 1637. Sám Herbert svůj esej začíná větou: „Jde o příběh jednoho z lidských šílenství.“ Tato doba je prosycena hýřivými emocemi, které bezpochyby živila mánie pro jednu jedinou květinu, pro tulipán, který se stal důvodem pro hazardování a nasazování života. Herbert líčí, kolik byli obyvatelé Nizozemí ochotni zaplatit za jedinou cibulku tulipánu a jaký byl osud těchto lidí ve chvíli, kdy se obchod s tulipány zcela zhroutil. Zlomyslná květina ovládla Nizozemí na několik desetiletí, citelně zasáhla do ekonomiky a zároveň do životů obyvatel této země. Jak Herbert správně podotýká, tulipánománie ovlivnila Nizozemce napříč společenskými vrstvami a vyznáními. Autor předkládá několik pádných argumentů, proč právě v zemi, pro niž byly typickým ctnostmi umírněnost, rozvážnost a ziskovost, propuklo toto neuvěřitelné šílenství. Vše, co se okolo tulipánománie dělo, bylo často riskantní, zběsilé a nepromyšlené. Herbert dopomáhá čtenářově fantazii také tím, že uvádí peněžní hodnoty a majetek, jaký byli někteří obyvatelé ochotni do této estetické a investiční záliby vložit, díky čemuž je snadné si uvědomit monstrózní rozměr botanického šílenství.

Zbigniew Herbert píše s dávkou vědecké preciznosti, jež se neodmyslitelně snoubí s nadšením milovníka umění, tedy obrazným, barvitým jazykem. Zátiší s udidlem zaujme jak kunsthistoriky, tak čtenáře a zájemce o umění, kteří v nizozemském umění zlatého věku tolik zběhlí nejsou.