Když ke stému výročí narození legendy polské poezie Zbigniewa Herberta (1924–1998) vyšel výbor z jeho básní s krásným názvem Mám klepátko od nehlídaných zahrad (Protimluv, 2024) ve výběru a překladu Josefa Mlejnka, bylo namístě očekávat literární událost. Herbertovo dílo u nás bylo hojně čteno, překládáno, vykládáno a opakovaně vydáváno. Starší výbory (různou měrou se na nich podíleli Miroslav Červenka, Vlasta Dvořáčková, Miroslav Holub a další překladatelé), dnes již velké antikvární vzácnosti, vycházely v době, kdy bylo básníkovo dílo ještě nezavršeno; jubilejní publikace od překladatele, který se Herbertovu dílu (a polské poezii obecně) už nějakou dobu věnuje, tak měla šanci zaplnit znatelnou mezeru v české herbertovské bibliografii a patrně to i byly ambice komentované knihy: Klepátko obsahuje 101 básní a zhruba třetina z nich dosud česky nikdy nevyšla. Některé kanonické kusy (Váhající Niké, Poslání pana Cogito, básně věnované Henryku Elzenbergovi) sice chybí, stejně tak by bylo možno a záhodno do výboru včlenit ukázku z „rozprášených“, ve sbírkách nepublikovaných básní (pozoruhodné Utwory rozproszone z roku 2017 nemohli starší překladatelé Zbigniewa Herberta znát). Přesto publikace představuje smysluplný, reprezentativní průřez autorovou tvorbou, navíc s vítaným Mlejnkovým doslovem. Vychází ovšem v překladu, který na mě působí velmi odbytě; je plný překladatelských chyb a nepochopení.

Jako redaktoři textu jsou v technické tiráži uvedeni Lucie Zakopalová a Jonáš Hájek, jako korektor Jonáš Hájek, jako odpovědný redaktor Jiří Macháček. Překladatel v ediční poznámce děkuje Lucii Zakopalové za konzultace a Jonáši Hájkovi za sladění překladu „s ,kanonickou‘ verzí vydání Herbertovy poezie“. Vzhledem k výsledné podobě knihy soudím, že zřejmě došlo k jakémusi formálnímu začištění překladu, není mi ovšem známo, jak, zda a s kým z uvedených proběhl standardní a žádoucí pracovní postup: překlad – redakce s nezbytnou kolací s originálem – korektura (pokud se s jednou redaktorkou pouze konzultovalo a druhý redaktor má, chápu-li ediční poznámku správně, zásluhy spíše ediční).

Zbigniew Herbert patří k básníkům bohatého intelektuálního světa, ovšem úsporného, silně prozaizovaného a přehledného výrazu; zdaleka nepředstavuje překladatelskou výzvu formátu kupříkladu jeho vrstevníka Mirona Białoszewského. Přesto se český překladatel nevyvaroval ani těch nejzákladnějších chyb.

Chybuje se především v nepřesném převodu významu jednotlivých výrazů, překladatel se překvapivě často nechává napálit takzvanými falešnými přáteli. „Wzruszenie“ není „vzrušení“ (s. 12) ani „vzruch“ (s. 36) a nevyjadřuje jej ani výraz „prožívat“ (s. 180), nejblíže je patrně slovo dojetí; „strzęp“ není „střep“ (s. 117), nýbrž cár (látky); „brzegi“ v kontextu úst nejsou „břehy“ (s. 42), nýbrž okraj; „księgarnie“ pak v žádném případě není „knihovna“ (s. 49) v singuláru, nýbrž knihkupectví v plurálu; adjektivum „prosty“ sice může nést význam prostý, dle kontextu tomu však často bývá jinak, tedy ne „mučení jednoduchými zobáky“ (s. 60), ale rovnými zobáky; jinde jsou uvedeny „dvě jednoduché rovnoběžky“ (s. 99), ale mělo by jít o dvě rovnoběžné přímky (nebo zkrátka dvě rovnoběžky), stejně jako by „jednoduchou linii“ (s. 139) bylo produktivnější vyřešit opět jako přímku, a „jednoduché ulice“ (s. 212) jako rovné ulice.

Katedrála „w puszczy“ se rozhodně nenachází „v poušti“ (s. 81), nýbrž v pralese, postavu přezdívanou Gryf by v sousedství s dalšími pyšnými vojenskými přezdívkami bylo produktivnější přeložit nikoli jako „Grif“ (s. 89), tedy hmat, ale jako bájné zvíře gryfa; chce-li unavená náruč „opatrywać“ nebe listy, pak je těmito listy ne „ochraňuje“ (s. 92), nýbrž obvazuje či něčím opatřuje (opatrunek je obvaz); „prześwietlone“, v českém překladu „přesvětlé“ (s. 95) prsty mají být prosvětlené a jinde by zase bylo dobré pít vodu v jiných horách, v originále „górach“, nikoli v jiných „hrách“ (s. 104). „Wąsy“ nejsou ani po několikerém zopakování „vousy“ (s. 108, 118): jedná se o knír (vousy mají v polštině vyhrazené své slovo). „Ławka“ není lávka či „můstek“ (s. 110), nýbrž lavička. „Bawić“ někoho neznamená se s někým či někoho (a zejména dítě) „bavit“ (s. 114), nýbrž si s ním hrát. „Sztuczne ognie“ lze přeložit zkrátka jako ohňostroj, v básni Pan Cogito a obraznost (představivost, imaginace?) však čteme „není v ní místo / pro umělé ohně poezie“ (s. 140). „Obrączka“ je sice prstýnek, ovšem „pierścionek“ obroučka nikoli, přesto v básni Matka postava „na prsteníček navíjela vlnu jako obroučku“ (s. 108).

„Opłatek“ má významný protějšek v hostii (či specificky polském „oplatku“ sloužícím při náboženských vánočních obřadech), v češtině je v této souvislosti „oplatek“ (s. 170, 185) přinejmenším zavádějící. Právě tak se překladatel nechal zmást výrazem „poślednia“ (nikoli tedy pośrednia) a v proslulé Zprávě z obleženého města zaměňuje „prostřednickou“ roli kronikáře (s. 172) za druhořadou. „Mrok“ není „mrak“ (s. 184), ale šero, a později se neusíná „u ohně s písní pod hlavou“ (s. 198), nýbrž s pěstí („z pięścią“). Zavírání a zamykání není totéž, a proto když se kruh „uzamyká“ (s. 202), tak se vlastně neuzamyká. „Wszechświat“ není „celý svět“ (s. 217), nýbrž vesmír, a vysoký zámek pod přikrývku se studem neukrývá „stopy“ (s. 233; polsky překvapivě „stopy“), nýbrž samozřejmě nohy.

Časté je kolísání ve stylovém rejstříku. „Gałąź“ není „haluz“ (s. 12), nýbrž neutrální větev. „Mama“ není „matka“ (s. 26, s. 136), nýbrž máma či maminka (což je o to pikantnější, že autor rozdílným stylem odlišil různé básně; v Mlejnkově výboru se tedy nachází básně Mama a Matka obě pod názvem Matka; s. 26 a 108); výraz „zegar“, tedy hodiny, se někdy překládá jako „časomíra“ (s. 74), jindy se nepřesně uvádí „ciferník“ (s. 93).

Nejčastější jsou ovšem jednoznačné lexikální omyly, k nimž ani polský originál nesvádí jako v případě již zmíněných falešných přátel. „Zakurzony“ není „vypelichaný“ (s. 36), nýbrž zaprášený. „Strumień“ není „pramen“ (s. 42, 90), ale proud; květina, která „zwiędnie“, v českém překladu „splaskne“ (s. 42); „zaciszne“ srdce není „úhledné“ (s. 42), nýbrž poklidné; „surowy“ štětec je mnohem spíše drsný než „strohý“ (s. 43), „szczerzenie“ zubů pak není „skřípání“ (s. 43), nýbrž (výsměšné) zubení se, cenění zubů. „Błyszczące“ kameny nejsou „rozpálené“ (s. 49), nýbrž blýskavé; „zaraz“ není „společně“ (s. 52), ale ihned; „na szczycie“ není „na čele“ (s. 58), nýbrž nahoře, na vrcholku; dále voják nebubnuje „hůlkami“ (s. 58), nýbrž paličkami stejně jako v originále („pałeczkami“); „wymioty“ nejsou „smetí“ (s. 61, 62), nýbrž zvratky či vývržky (v souvislosti s předměty vyvrženými příbojem se navíc jedná o mnohem funkčnější metaforu).

Když Marsyas „předvádí“ (s. 64) bohatství svého těla, pak je dle originálu „opowiada“ – popisuje je, hovoří o něm. Ikonický „Tren Fortynbrasa“ se překladatel rozhodl snížit na pouhou Fortinbrasovu „řeč“ (s. 73), byť zmíněný výraz nemůže odkazovat na nic jiného než na literární žánr žalozpěvu či elegie. „Strącone“ hnízda pak nejsou „opuštěná hnízda“ (s. 72), nýbrž shozená; kdovíproč je „kępa“ zelených mraků v českém překladu „křovisko“ (s. 93); „spięcie elementów“ bych spíše než jako „sepětí (tedy pozitivní) prvků“ (s. 110) chápal naopak jako svár, a to nikoli prvků, leč živlů. A prohlašujeme-li někoho bohem před „lednovými kalendami“ (s. 122), bylo by dobré si ověřit, zda se nejedná o lutowe (únorové) kalendy, aby nedošlo k nějakým náboženským nepříjemnostem. Na vrub translátu „řeznický tlustokožec“ (s. 122) mi nezbývá než poznamenat, že hrubý či netaktní řezník by v básni patrně prokázal lepší službu.

„Navštívení“ (s. 134) malíři nejsou v originále odwiedzoni, nýbrž „nawiedzoni“, tedy zaslepení. A „leniwy“ lyrický subjekt není „zbabělý“ (s. 136), nýbrž líný. Máme-li na mysli „strudzone“, myslíme znavené, nikoli „podchlazené“ (s. 141), stejně jako „ziemskie ciernie“, tedy pozemské trny, nebudeme považovat za „pozemské stíny“ (s. 144) a ani „drzazgi“ (třísky) za bolavá místa hned o verš dál. „Vyrudlé utrpení“ (s. 201) je naopak z(a)rudlé, tedy takové, které se stalo rudým („zrudziałe“). „Imiesłów“ není „příčestí“ (s. 180), nýbrž přechodník, a „mamrotanie“ není „mručení“ (s. 188; pozitivní, něžné), nýbrž mumlání (nesrozumitelné, mírně negativní). Souslovím „zgrzebny wiersz“ se nemyslí báseň „drsná“ (s. 188), ale jednoduchá či prostá.

Pan Cogito se v jedné z básní „szczycił“ množstvím přátel, tedy se pyšnil; v češtině jimi mnohem neutrálněji – ovšem proti originálu – „oplýval“ (s. 206). Dovedu pochopit, proč prsten po stole „krouží“ (s. 224), byť výstižnější by asi bylo kutálí („kołuje“), ale těžko se mi chápou „uzávěry“ (s. 231) jako řešení výrazu „zamki“ s významem zámky, stejně jako musím trvat na tom, že „cienie“ světů jsou stíny světů, nikoli jejich „kostry“ (s. 220) a za krále Midase se podnikaly spíše „hony“ („gonitwy“) než dostihy (s. 31). Les v českém překladu „strmí v lišejnících“ (s. 62), kdežto v originále jen stojí.

Nepozornosti v oblasti gramatiky citelně posunují významové vyznění celých strof, například:

„nad hlavou mi krouží
silueta člověka z černého papíru
prázdná jako čelo vzduchu“ (s. 13)

je v originále:

„krąży nad moją głową
pustą jak czoło powietrza
sylwetka człowieka z czarnego papieru“.

Přehlédnutím instrumentální vazby tak došlo ke změně předmětu; prázdná jako čelo vzduchu tedy nemá být silueta, nýbrž hlava. Podobně:

„Oči odrazí otázky
klidně jako zrcátko“ (s. 14)

představuje posun oproti originálu:

„oczy odbiją pytanie
spokojne jak lusterko,“

kde se jedná o klidnou otázku (zmiňuje se o ní ostatně čtvrtý verš básně) v singuláru, nikoli o klidné odražení.

Pro nesprávné dosazení infinitivu (poslední slovo si skutečně „říká“ o to, aby jej nepozorný čtenář přečetl jako wznieść) v Poslední prosbě:

„może
ten ksiądz
zrobi za nas
to czego my nie możemy zrobić
może on się choć trochę wzniesie“

 

dochází k matoucí variantě:

„možná
ten kněz
za nás udělá
to co my udělat nemůžeme
možná se aspoň trochu povznést“ (s. 67; správně povznese).

V básni Propast pana Cogito je titulní propast:

„úporná jako ekzém
uvázaná jako pes
mělká právě tolik aby pojala
hlavu ruce i nohy“ (s. 115),

při nahlédnutí do originálu je ovšem ještě mělčí:

„uciążliwa jak egzema
przywiązana jak pies
za płytka żeby pochłonęła
głowę ręce i nogi“,

neboť je správně příliš mělká, aby hlavu s končetinami pojala.

Bolest čtenáři působí nikoli vzácná místa, kde je sice lexikální překlad řekněme přípustný, ovšem v rámci kompozice básně nefunkční. Překládá-li se „signální“, pointované slovo synonymně, celý nápad je pryč. V Třech básních z paměti tedy čteme nekorespondující verše „naše dlaně se neprolnou s vašimi dlaněmi“ (s. 13) a „paměť snad uchová oblak“ (s. 14), které v originále jednoznačně spojuje sloveso „przekazać“. Druhá část básně Apollónovi podobně začíná veršem o „mladosti“ (s. 19), končí veršem o „mládí“ (s. 20; obojí „młodość“) a v básni Nejprve pes nás na vodítku „táhne“ (s. 75), dále řídí (s. 76; obojí vychází z „prowadzi“). A v rozsáhlé básni Zkoumání objektu (jak Mlejnek ojediněle překládá zaužívané Studium předmětu) se v páté části hovoří o radách „vnitřního zraku“ (s. 80), zatímco v šesté o vyjádření „vnitřního oka“ (s. 81). V Prologu nalézáme „dvě prkna“ stlučená v kříž (s. 89), když se ovšem o pár veršů dále na stejných prknech nachází nápis, už se píše o „deskách“ (s. 89), což může působit matoucím dojmem.

Asi by bylo možné přeložit „szare“ (šedé) jako „nenápadné“ (s. 97), ovšem nikoli v básni In margine procesu, která je založená na barvách: „čerň vyžaduje představivost / je v křiklavém rozporu se zvyklostmi […] Všechno to mohlo být nenápadné / bez zbytečných emocí“ (s. 97).

Za nejkřiklavější lapsy, které unikly i redaktorům, ovšem považuji překlad výrazu „słonecznik“ jako „slunečník“ (s. 62), přičemž ve strofě o Vincentu van Goghovi se samozřejmě jedná o slunečnici z jeho nejslavnějšího obrazu. V básni Řece zase překladatel ignoroval jednoznačnou aluzi na Hérakleita: „nořím se do tebe pokaždé mnohem odlišnější“ (s. 132) by mělo znít jinak (v zaužívaném citátu Hérakleita se do stejné řeky „nevstupuje“). A co je vůbec nejpozoruhodnější: když „v těžkých pozlacených rámech / skořicově krvácí Leonidas“ (s. 201), je zapotřebí si uvědomit, že výrazy „cynamon“ (skořice) a „cynober“ (rumělka) mají sice mnoho společného, ale stačilo málo, aby v českém vydání nemusel vyčnívat takový nesmysl.

Frekvenci i závažnost překladatelských chyb ve vydaném výboru považuji za vskutku nebývalou, dlužno ovšem dodat, že i přes ně prosvítá Herbertova básnická velikost a čtenář o autorově tvorbě určitý obrázek získá. Klepátko obsahuje celé pasáže čisté a krásné. Překlady ze Zbigniewa Herberta, ty básnické a v posledních letech i esejistické, patří k nejzajímavějším kapitolám česko-polských literárních vztahů. Snad se tedy milovníkům kvalitní četby v budoucnu dostane lépe přeloženého výboru.