Autorovi bestselerů, knihkupci a řediteli nakladatelství Academia Jiřímu Padevětovi (nar. 1966) vychází v roce životního jubilea kniha rozhovorů (vedených Luďkem Staňkem) nazvaná Pod tíhou historie. Padevětův věhlas je pro některé osoby dráždivý, kupříkladu předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička dokonce svérázně přepsal jeho životopis („říká o sobě, že je historik, ale on je zemědělec, který se historií jen zabývá“). Pravda je taková, že Padevět absolvoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou a poté začal studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1988 pracoval jako knihkupec, od roku 2004 jako nakladatel. Jeho první samostatnou knihou byly Cesty s Karlem Hynkem Máchou: průvodce. Značnou pozornost i uznání školených historiků si ovšem získal až dalšími knihami, v nichž podrobně mapoval místní události druhé světové války a těsně následující. Do všech se přitom promítá autorův zájem o topografii, o jedinečnou dějinnou situaci na konkrétním místě. Za Průvodce protektorátní Prahou získal cenu Magnesia Litera i další ocenění.

V nové knize Padevět rekapituluje své dětství a dospívání, v němž nechyběly rvačky ani „chození přes dvory“, tedy dobrodružné pouti přes střechy, ploty a zdi po způsobu dnešního parkuru. Na dobu puberty, „ve které je vlastně fanatik každý“ a kdy nosil vlasy po pás, dnes pohlíží se shovívavým úsměvem a ironickým nadhledem: „Kouřili jsme, plivali okolo sebe na zem a vůbec se chovali strašně drsně.“

Při popisu své dráhy knihkupce, předlistopadového i pozdějšího, autor vzpomíná na osobnosti, které potkal v legendárním (a v těchto dnech se nuceně stěhujícím) knihkupectví Fišer, i na další, s nimiž se spřátelil coby ředitel Academie, jako jsou Václav Cílek či Miroslav Bárta. Rekonstruuje i svou čtenářskou biografii: od Dostojevského a Shakespeara přes Kafku a Babela po expresionisty. Díla, která zná Padevět skoro nazpaměť, jsou prý Švandrlíkovi Černí baroni a satirický román Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku. Líčí též budování vlastní knihovny, na niž se údajně v době komunismu dala lákat děvčata, a svěřuje se se svou zálibou v modelářství, konkrétně stavění maket letadel a tanků. Některé profesionální historiky prý k jejich přivedl oboru právě tento koníček: „Když stavíš tank, stavíš konkrétní stroj, který někde byl, něco zažil, prodělal nějakou bitvu, a začne tě to zajímat.“

Dějiny jsou jen jedny

Nejvíce prostoru je v knize věnováno Padevětovu vztahu k naší minulosti a k vlastnímu bádání. Sled svých knih dějepisec charakterizuje jako proces postupného zanořování do stále hlubších kruhů pekla: „Mácha, pohoda, romantická knížka o hezkých místech. Průvodce protektorátní Prahou, tam už jsou mrtvoly, jsou tam popravy, první, druhé stanné právo, ale je tam i spousta hrdinství. Spousta udatných lidí… Ale je i tam kultura, je tam běžný denní život v protektorátu. Krvavé finále? Tam jsou jenom mrtvoly. A vlastně, ve vší úctě k těm všem mrtvým, většinou jsou to mrtvoly úplně zbytečné. Civilisté. Pak jsem psal Krvavé léto, to jsou zase jenom mrtvoly a taky všechno zbytečné smrti. Výrazně horší je, že z části jsme tady pachatelé my.“ Poodkrývá také zákulisí vzniku některých knih. Zatímco při pátrání po nacistických zločinech z doby protektorátu mu archiváři ochotně pomáhali, při sbírání podkladů pro knihu Krvavé léto, v níž jako vrazi a mučitelé vystupují v nemalé míře i Češi, už tak samozřejmě nápomocní nebyli. A jenom proto, že Jiří Padevět otevřeně – a záslužně – referuje o zločinech spáchaných u nás v roce 1945 vojáky Rudé armády, je prý některými nesmyslně nálepkován jako „pravicový“ historik.

Kniha nabízí také úvahy nad vztahem „velkých“ a „malých“ dějin, což je podle autora dělení do jisté míry umělé, jelikož „dějiny jsou jen jedny“. Tvoří je konkrétní lidé a jejich příběhy, nikoliv ideologie: „Politické dějiny a společenské dějiny, nebo mikrohistorie, to, co měl pan Novák k obědu a co to ovlivnilo, to je pořád to samé.“ Takže v tutéž chvíli, kdy došlo k útoku na Heydricha, „se v tisících pražských domácností dělo něco úplně obyčejného, ale i z toho obyčejného mohou vycházet další děje. Ve chvíli, kdy Čurda došel dobrovolně na gestapo do Petschkova paláce, paní Svatošová, u které si ještě ráno mazal chleba s máslem a možná i s marmeládou, ještě nic netušila. Za hodinu měla v bytě gestapo. Všichni se můžeme jednou ocitnout v situaci, kdy ty takzvané velké dějiny narazí plnou parou do těch našich malých. Nebo ty naše malé naopak vplynou do těch velkých. Stane se něco naprosto zásadního. Anebo nestane, většina lidí prožije život úplně v klidu a velké dějiny je zasáhnou jenom v tom, že platí vyšší nebo nižší daně a platí je třeba někomu jinému, než by chtěli. 5. května 1945 začíná Pražské povstání, poté co už předtím začalo povstání 1. května v Přerově, kde bylo ještě krvavě potlačeno. Ten první květnový týden ještě ve Vysočanech a v Libni vyráběli ve fabrikách čeští dělníci zbraně pro Wehrmacht a pro Luftwaffe. Není na tom nic divného, prostě chodili do práce.“

Vraždy posvěcené zákonem

Autor se v rozhovorech vrací i ke svému utkvělému tématu lidské bestiality. Nechybějí přitom ani expresivnější výrazy: „I ten největší lidumil je schopen nakopnout sousedova psa, když moc štěká. Ano, dobrý člověk se snaží nesrat ty okolo. Dejme tomu, že to je základní devíza dobrého člověka. Vyhovět, kooperovat, ale komu tohle někdy neujede? A kolik lidí je vyloženě programově zlých? […] Většinou si představujeme všechny strůjce holokaustu a dozorce z koncentráků jako lidi se skleněným okem, dřevěnou nohou a hákem místo ruky a zjizvenou tváří. Prostě jako zrůdy. Jenže jsou to na pohled lidé úplně normální, běžní. Což nás děsí, protože vypadají jako my. Jen dostali moc vraždit beztrestně jiné lidi. Kdyby byl holokaust postaven mimo zákon, do týdne skončí. Jenže holokaust byl posvěcený zákony. Stejně jako pronásledování lidí v sovětském Rusku. Když lidi normy nemají, nebo když jsou dokonce vražedné, jako v totalitních režimech, tak se někteří lidé začnou chovat jako prasata.“ To plně koresponduje třeba s výsledky slavných experimentů Philipa G. Zimbarda, jehož jméno je v knize také zmíněno.

Historik po právu oceňuje, jak se se svými traumaty dokázali vyrovnat a nadále vyrovnávají Němci, na rozdíl od Rusů, jejichž současný prezident nechal jediné muzeum gulagu zavřít. Z tohoto hlediska se kriticky dívá i na českou společnost. „Jak je možné, že v téhle zemi plné inteligentních lidí sedmdesát let po válce při volbě hlavy státu jsou nacismus nebo odsun Němců skoro hlavní politické téma? To nemáme současných témat dost?“ ptá se zneklidněně. Česká společnost ovšem po roku 1989 zatím neměla dostatek času na takové vyrovnání, může znít odpověď. A možná máme i málo Padevětů…

Autorovy oblíbené alternativní historické scénáře, známé z publikací Poznámky k dějinám a Střepy času, krajin, konspirací, se dostanou ke slovu i zde. Náš historik například lituje, že československá vláda nepřijala Mnichovskou dohodu, a zamýšlí se, „co by bylo, kdyby“ naši předci tehdy zvolili válku s Německem: Emanuel Moravec by za takových okolností možná udatně padl při obraně Moravy a byl by ctěn jako národní hrdina, nikoli odsuzován jako hlavní kolaborant. Jindy zase načrtává situaci, v níž si T. G. Masaryk najímá vraha, jenž má utopit Viktora Dyka v moři, nebo vykresluje Petra Bezruče objednávajícího si vraždy, aby měl inspiraci pro údajné nešťastné náhody vylíčené ve Slezských písních.

V rozhovorech nechybí úvaha o soudobém stavu čtenářských kompetencí a budoucnosti tištěných textů. Autor, jako ostatně mnoho jiných teoretiků, konstatuje, že žijeme v době obrazu, v níž se zvyšuje nebezpečí neschopnosti vnímat tištěné slovo. Proto vyzdvihuje význam vědců, kteří dokáží své poznatky popularizovat, ve srozumitelných publikacích nebo i jinou než čistě knižní formou, jako jsou zmíněný Zimbardo nebo historik Timothy Snyder. V tomto duchu ovšem můžeme i recenzovanou knihu označit za výborné popularizační dílko, které může sloužit coby úvod k autorovým mnohem obsáhlejším opusům, plným střízlivých faktů. Kdo Jiřího Padevěta zná jako seriózního muže, který pátrá v archivech a pak promlouvá o našich historických traumatech, bude možná překvapen jeho zálibou v surrealismu či poodkrytou minulostí punkového bouřliváka. Známý badatel v této knize získává především plastičtější kontury a lidštější tvář.