Jaký je původ i možnosti využití pojmu antropocén? To před čtyřmi lety zkoumala obsáhlá kniha Antropocén od vědců působících v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Od téměř totožného kolektivu právě vyšla kniha nová a stručnější s názvem Antropocennosti. Průvodce světem antropocénu. Snaží se stejný pojem představit na příkladech konkrétních předmětů, jako je láhev od coca-coly nalezená v Grónsku, „paleomüsli“, sextant či pilulka xanax. 

Mimo jiné se ptá na následující otázky: V jakém smyslu jsou člověk a vorvaň evoluční rekordmani? Budeme někdy schopni slyšet žár slunce nebo našlapování mouchy? Proč někteří biologové kritizují zásadu, že je třeba zachovat stávající krajinný ráz? Jaká je symbolika jídelních hůlek a jak souvisí s tím, že čínské jídlo je podle Michala Ajvaze nehierarchické, decentrované, snadno přenositelné a rozdělitelné? Jak lze v dnešním světě aktuálně pochopit příběh záhy zesnulé dcery Reného Descartese jménem Francine, podle jejíž podoby si prý měl slavný filozof vytvořit robotku?

Kniha především názorně ukazuje, co v realitě znamená, že všechno kolem nás je „nerozpletitelně přírodní i kulturní“. Na první pohled zcela „přírodní“ starý strom uprostřed lesa tak tvarem svého vzrůstu odhaluje, že ve skutečnosti jde o typický antropocenní útvar, který vznikal a byl udržován ve své mohutné kráse díky lidským zásahům do krajiny, pastevectvím či systematickým kácením okolního mladého porostu. Naopak parkoviště před nákupním střediskem, které ať ho pozorujeme z metru, nebo z kilometru, se stále jeví jako čistě lidský artefakt. Ovšem i zde záleží na perspektivě: „Při pohledu mikroskopem se stává navýsost přírodní arénou mikrobiálních interakcí.“

Přírodně-kulturní dějiny

Tuto provázanost kniha demonstruje v mnoha odlišných oblastech. Některé kapitoly jsou vlastně jakýmsi hutnými přírodně-kulturními dějinami. Kupříkladu ta o orbě, pluhu a motyce archeologa Petra Meduny zdůrazňuje spíše kontinuitu: z několika původních skromných polí, upravených motykou a pluhem, se dnes stala plocha 1 400 000 000 hektarů celosvětové obdělávané půdy. „Jde tedy o největší plošný lidský zásah do povrchu Země.“ A přece se při detailním pohledu skládá z miliard polních brázd téměř stejných, jaké vyoral první prehistorický praoráč.

Další autoři poukazují spíše na kontrast mezi dávnými počátky a současností, ať už se to týká pohřbívání (od mohyl ke kapslím, v nichž jsou prý ostatky některých lidí vystřelovány do vesmíru), nebo zbraní: i ty původní sice podle Jana Turka často plnily spíše rituální funkce, podobně jako dnešní atomové zbraně naštěstí slouží hlavně k odstrašení, současně ale má jejich vinou lidstvo možnost zničit svět nukleární válkou a „fakticky ukončit antropocén jako poslední geologickou epochu, kterou Homo sapiens sapiens ovlivnil“. I když i to autor pojímá s vědeckým nadhledem: „Na planetě by pak byl i v geologických stratigrafiích patrný postapokalyptický záznam radiací zamořených trosek lidské civilizace včetně pohřbených pozůstatků někdejšího života.“

Alternativní Panna Maria a náhradník Nepomuckého

Další kapitoly zkoumají tradiční a soudobé formy zbožnosti/spirituality. Zuzana Marie Kostićová píše o happeningu u obnoveného mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, při níž byla vztyčena vlajka „nebinární Madony“. Původci akce tuto postavu interpretovali –⁠⁠⁠⁠⁠ v kontrastu s jejím konzervativci prosazovaným obrazem –⁠⁠⁠⁠⁠ jako ikonu ekofeminismu, ztělesnění divokého animistického principu a symbol „znovunalezeného vztahu mezi přírodou a lidmi“. 

Irena Šímová zase nápaditě vysvětluje, jak se stalo, že stále více návštěvníků Karlova mostu se neřídí starší legendou o blahodárnosti tělesného dotyku reliéfu těla Jana Nepomuckého, ale místo toho zaměřují taktilní pozornost na reliéf loveckého psa krále Václava IV., k čemuž vznikají i nové, odpovídající legendy. Podle autorky jde o důkaz, že si dané místo žije po svém, respektive o „skulinu“, kudy se do skanzenu vrací život vycházející snad z prastaré potřeby poutníků dotknout se relikvie, „být ve spojení s něčím vyšším a přesahujícím“, i když na sebe aktuálně bere podobu kovového psíka.

Realita kontra mýtus

Vedle náboženské roviny mnohé příspěvky zahrnují i rovinu mytickou, i když ta je vždy deziluzivně vyvažována srovnáním s drsnou či špinavou realitou. Kupříkladu motyka nemusí být jen tak ledajaký předmět: na straně jedné je to „zabahněný nástroj chudých“, na straně druhé nástroj, jímž byl stvořen svět. Sumerský bůh Enlil totiž právě motykou (ze zlata a lazuritu) oddělil oblohu od země. 

Kapitola o kuřatech biologů Petra Turečka a Romana Figury zase čtenáře nechává rozněžnit se nad obrazem roztomilého kuřátka, které symbolizuje počátek, klubání, nevinnost. Kuře tradičně bylo „symbolem života povstávajícího zázrakem z primordiální hmoty žloutku a bílku“. To ale silně kontrastuje s podmínkami, ve kterých kuřata ve velkochovech většinou žijí a často i záhy umírají. Mnoho se jich nedostane včas k potravě, případně jsou nasypána do pytlů, ve kterých se umačkají či udusí. Obě roviny pak autoři originálně a odvážně spojují do celistvé vize, podle níž naše technická civilizace možná provedla jakousi magickou operaci, která se jí vymkla z rukou, uvolnila proud mytické energie, který jako by neuměla zastavit: „Jako by provrtala tryskající gejzír života sbíječkou a osvobozený pramen jí vybuchnul do obličeje. Najednou jsme zaplaveni nekonečným zástupem rození, nekonečným přívalem smrti.“

Podobně se mezi až extrémními emočními rovinami pohybuje kapitola filosofky Elišky Fulínové o tukovci, tedy někdy až mnohatunové hroudě tuku a odpadu, která se pomalu vytváří v kanalizaci, až ji může dokonale ucpat. Jak autorka působivě líčí, toto vskutku není ono mytické lůno matky Gaie, „nositelky života“, ani laskavá mateřská děloha, z níž se všechno rodí a která nás smrtelníky nakonec přijme zpět do svého objetí. Naopak, tukovec je „hrozivá mocnost zrozená v temných hlubinách, tiše bdící a vytrvale bující kdesi pod povrchem“. Anebo nahlédnuto jinak, dá se tukovec přirovnat ke špinavým dutinám plným smradu, které tvoří nedílný rub našich vlastních životů. Jde o zbytky, smetí, hnus produkovaný světem nahoře, přičemž tato „páchnoucí břečka unáší tmou to nejodpornější z nás kamsi směrem do čističky, a když z téhle plodové vody povstává zárodek tukovce jako mastný potah na stěnách stoky, je zaděláno na problém“.

Když si centrum a periferie vyměňují místa

Napříč celou knihou také procházejí témata „mísení odlehlého a exotického s lokálním a známým“. Radan Haluzík zkoumá napojení všednodenní reality balkánského venkova na mocné globální toky zboží, kapitálu i „lidských zdrojů“. Souvisí s tím i téma relativizace pojmů jako centrum a periferie: ostatně i zmíněný pes na Karlově mostě byl původně na okraji zájmu, ale postupně se posouvá do významového i symbolického středu. Totéž na zcela jiném materiálu, naslouchátku, sleduje religionistka a historička vědy, specializující se na dějiny zvuku, Anna Kvíčalová. Přestože neslyšící a nedoslýchaví byli historicky zobrazováni jako příjemci dobročinnosti či pasivní spotřebitelé asistenčních technologií, byli právě oni první osvojitelé, vynálezci i výrobci miniaturizovaných součástek. V jistém smyslu tak byli průkopníky v oblastech jako výroba tranzistorů a integrovaných obvodů. A ačkoli moderní komunikační technologie často vznikaly jako pouhé kompenzační pomůcky pro neslyšící, jejich praktické využití brzy přesáhlo původní představy a plány: „Vývoj sluchadel připravil nejen technologickou, ale zejména konceptuální cestu pro kochleární implantát. Od otázky Jak pomoci nedoslýchavým? se přesouváme k úvahám Čeho ještě bychom mohli dosáhnout? Kam dál posunout meze lidské komunikace a vnímání? Jakou novou potřebu vytvořit?“ 

Autorka zmiňuje i vize těch, kteří v podobných „udělátkách“ vidí první krok k zářné transhumanistické budoucnosti, ale zřejmě se s nimi neztotožňuje. V celé knize převládá spíše skeptický a varovný tón k možnostem sebereflexe a sebezáchovy lidstva. Pro autory znamená antropocén nikoliv pokračování titánského mýtu, oslavujícího schopnosti člověka, ale naopak jeho demaskování. 

Do jisté míry snad ale knihu můžeme označit za oslavu lidského poznávání, které dokáže být sebeironické a místy i hravé. Překračuje hranice vědních disciplín a pohybuje se napříč mnoha odlišnými vrstvami reality. Archeolog uvažující nad tím, jak se určitý kámen ocitl na nepravděpodobném místě, tak musí počítat s možností, že jeho transport byl výsledek jen chvilkového zaujetí dávného člověka nebo jeho bohatého, mytologií inspirovaného vnitřního života nebo také jen odraz potravních návyků dinosaurů, pštrosů či hyen.

Dinosauři, bezdomovci i umělci

Věci autoři vnímají v jejich multifunkčnosti a polysémantičnosti. Kupříkladu tužka: Steinbeck jejím prostřednictvím tvořil své romány, Degas s ní črtal své studie tanečnic a Beethoven si jejím hrotem „připichoval nápady nových melodií do notesu“. Také ale slouží jako jehlice do vlasů, pomůcka k restartování „zamrzlých“ elektronických zařízení nebo nástroj na převíjení audiokazet, když magnetofon začne stávkovat. A v neposlední řadě díky ní „miliony dětí po celém světě naučily psát, a díky tomu vést plnohodnotnější životy.“ 

Antropocennosti obsahují množství myšlenkových podnětů, jež by bylo možné dále rozvíjet. Kupříkladu kapitola antropoložky a archeoložky Karolíny Pauknerové pojednává o pražském mokřadu Triangl, území tzv. městské divočiny, kterou „člověk, ač to nezamýšlel, spolustvořil a rozhodl se ji jako divočinu zachovat pomocí systematické péče“ – dodat bychom mohli, že tato lokalita skrývá i několik příbytků (a skládek od) bezdomovců, kteří ji skutečně přijali jako divočinu, kam se uchylují před tlakem a dozorem civilizace.

A k celosvětovému rozšíření Coca-Coly coby symbolu americké kultury jen zcela na okraj podotkněme, že dokonce i v Evropě existovaly výjimky: komunistická Albánie byla podle knihy Bláto sladší než med. Hlasy komunistické Albánie natolik uzavřená, že tam tuto značku neznali a při spatření plechovky s tímto nápojem, který po otevření jakoby syčí, v ní nejprve viděli bombu.   

Na základě mnoha kapitol bychom také mohli mluvit o jisté pragocentričnosti knihy, ta je ale vzhledem k pracovišti většiny autorů pochopitelná. Navíc artefakty, kterými se do hloubky zabývají, jsou pro naši dobu typické, jako pars pro toto obecně zastupují mnohé její výrazné rysy, takže jejich obdobu můžeme najít i kdekoli jinde. K jejich odkrývání, objevování i promýšlení autoři z našeho špičkového vědeckého pracoviště zvou i čtenáře, a to nejen sofistikovaně, ale v rámci možností i veskrze názorně, čtivě a srozumitelně.