Evropská unie byla vybudována z valné části proto, aby se minimalizovala inherentní geopolitická napětí, která ji historicky rozervala. Tato ohniska konfliktů však stále silněji znovu doutnají a projekt sjednocené Evropy se brzy rozpadne. Tak zní prosté a značně pesimistické poselství knihy Ohrožená Evropa: rodící se krize od George Friedmana.

Friedman (*1949) je americký zpravodajský expert a odborník na národní bezpečnost. Je šéfem americké soukromé konzultační zpravodajské agentury Stratfor, kterou založil roku 1996. Vydal několik knih (česky roku 2010 vyšlo jeho Příštích sto let: předpověď pro jednadvacáté století), které se v zahraničí staly bestsellery. Podle portálu Kosmasu se teď mezi nejprodávanější tituly dostala také jeho nově přeložená kniha.

Nejprve v ní v hutné esejistické zkratce shrnuje novověké evropské dějiny. Skepticky sleduje postupný odvrat kontinentu od křesťanství: osvícenství, jež spojuje s postavou legendárního Fausta, se podle Friedmana zbavovalo náboženství, až se nakonec jednalo o „jistou formu pohanství“. Současně v Evropě povstala řada národů, z nichž každý znal krásno a „pletl si ho s morálním chováním; to vydláždilo cestu hrůzám“. Jejich nositelkami byly ideologie dvacátého století, nacismus a komunismus. Zatímco náboženství dříve mohla sebe sama krotit a také to činila a ve Spojených státech ideologii krotil „zdravý rozum“, nauky šířící se po světě z Německa a Sovětského svazu neznaly při své ničivé činnosti žádné hranice.

Autor je v líčení této historie sám zainteresovaný: jeho rodiče, maďarští Židé, trpěli pod oběma zmíněnými režimy a nakonec kvůli nim odešli do Ameriky. Friedmanův otec si přitom odnesl smutné přesvědčení, že „evropská duše je v hloubi zkažená, což lze na čas skrýt, ale nakonec se to vždycky projeví“. Autor sice svoje výhrady k Evropě neformuluje takto silně a vyhroceně, ale zato jí vytýká o mnoho více věcí. Připomíná například, že právě zde se v 70. a 80. letech rozšířil terorismus, jehož původci byli lidé pohánění čistou zlobou na svět, do něhož se zrodili, a pohrdáním „těmi, kdo vedou obyčejný život“. Podstatnější je ale podle něj to, že současná Evropa je stále prodchnuta faustovským duchem, touhou vlastnit všechno i za cenu ztrátu duše. To se dnes projevuje touhou mít všechno a nic za to nedávat; touhou vytvořit jeden lid, ale současně neochotou sdílet vzájemné osudy; touhou vítězit kombinovanou s nechutí riskovat; touhou po bezpečnosti provázenou odmítáním bránit se.

Problémem Evropské unie je podle autora to, že svým občanům slibovala „jen dobré věci“. Zatímco Amerika vytvořila jednotný národ z rozdílných lidí tím způsobem, že se semkli kolem transcendentního souboru principů, v Evropě to byla jen vidina míru a prosperity. Chybným krokem bylo podle autora i přijetí eura: „Když se ve většině zemí podíváte na měnu, spatříte na ní tváře historických postav z politiky a kultury. Na euru nejsou žádné tváře, protože Evropané se nedokázali dohodnout, kdo by tam měl figurovat. Na mincích zřejmě tolik nezáleží, tak na nich obličeje jsou. V USA existuje všeobecná shoda, že na americké měně by měli být Washington, Lincoln, Jackson, Franklin a další slavní Američané. Ale Spojené státy sdílejí svou historii. Evropa nikoli.“

A možná hlavním hříchem, z něhož autor kontinent svých předků obviňuje, je údajný pocit excepcionalismu, tedy přesvědčení o výjimečnosti, s níž prý jedině Evropané navždy „vyřešili problém míru a prosperity, které nemá ostatní svět“. Právě proto, aby Evropany vyvedl z této iluze, vyjmenovává autor dlouhou řadu pnutí a svárů, které v současné době sílí nebo jsou jen na čas zažehnány a časem podle něj znovu vypuknou – například na Balkáně je podle autora klid jen dočasný. V mnohém s Friedmanem musíme samozřejmě souhlasit: projekt společné evropské měny (a jejím zavedením do států, jako je Řecko) zřejmě nebyl ekonomicky zcela domyšlen. A dokonce můžeme dodat, že seznam míst, kde všude se mohou projevovat stará historická traumata zvláště z druhé světové války, která mohou kdykoli začít ovlivňovat aktuální politickou situaci (v Řecku, Česku, Polsku či jinde), bychom mohli dále rozšiřovat. Evropská unie ale byla založena a rozšiřována ne proto, že by o nich politici nevěděli nebo je chtěli tabuizovat, ale právě proto, že v jejím rámci doufali v jejich zmírňování a smiřování. Což je také to jediné rozumné, co v dané situaci mohli dělat, byť v drobnostech možná jinak. Nějaký nový „volný“ kontinent, kam mohli být všichni Evropané sestěhování a promícháni, aby vytvořili nový národ bez starých resentimentů, totiž nebyl a nadále není k dispozici.

Autorova srovnávání Evropy a USA jsou v tomto ohledu velmi diskutabilní a nemálo proamericky zaujatá. Jako by se Friedman Evropě mstil za příkoří, která zde prožili jeho rodiče. Ano: Američané vyznávají transcendentní hodnoty, ale jsou kvůli tomu vystaveni zvýšenému pokušení vyhlašovat a vést svaté války proti jinověrcům, což Evropanům tolik nehrozí. A registrovat jistě můžeme i pozitivnější pokusy o vymezení toho, co jsou to evropské hodnoty, například ten od J. Habermase a J. Derridy. Ano, Američané snad tvoří relativně sjednocený národ, avšak za tu cenu, že jsou někdy příliš zahleděni sami do sebe, a zvláště George W. Bush naivně věřil, že když svrhnou nějaký režim, automaticky se tam ujme ten, který tam přivezou americké tanky. Evropané jsou v tomto směru zdrženlivější, ale je otázka, jestli to je vždycky skutečná chyba. (A hlubší problém pak ovšem je, jak vlastně mají západní mocnosti v Asii či Africe jednat, protože evropští i američtí politici jsou pravidelně kritizováni, ať dělají cokoli, ať intervenují, či nikoli.)

Spojené státy americké vznikaly dlouho a byl to složitý a bolestný proces, jehož součástí byla i krvavá občanská válka, jejíž dozvuky v podobě odstraňování konfederačních vlajek a přejmenovávání ulic jsme mohli vidět ještě před pár měsíci a patrně ještě neskončily. Z tohoto hlediska je vlastně sporné, nakolik vůbec jde o zcela jednotný národ: i když mají dnes afroamerického prezidenta, postavení mnoha občanů stejné barvy pleti tam stále není záviděníhodné. Evropská unie je ve srovnání s USA vlastně relativně mladá instituce a Friedman ji podle mne pohřbívá předčasně. Vytváření společné identity na našem kontinentu přitom bude (nebo by byl) ještě spletitější, ale možná i napínavější proces, než je tomu v Americe. Pokud se uskuteční (případně bude v nějaké podobě pokračovat), jistě bude mít jinou podobu než za Atlantikem, kde v jednotlivých státech nestály žádné katedrály ukrývající královské koruny, symbolizující starobylé říše a národy. Srovnávat v tomto smyslu vývoj na obou kontinentech sice můžeme, ale výchozí podmínky jsou přece v obou případech odlišné. Pokud bude přítomný pokus o evropské sjednocení neúspěšný, nezbude nám nic jiného než se o nějaký podobný útvar pokusit znovu a třeba lépe… Neboli, jak dnes říká třeba Tomáš Sedláček, parafrázuje přitom klasika, kdyby Evropská unie neexistovala, museli bychom si ji vymyslet. Ostatně Friedman není ve všem zcela negativistický. Uznává například, že po Maastrichtské smlouvě začal svět přechodně mluvit o Evropě, „spíš jako by měla politickou identitu, než aby byla jen souhrnem suverénních států. Což je možná nejdůležitější, přestože nezrušila národní identitu, vskutku vytvořila všezahrnující pocit evropanství a otevřela bránu Evropanům, kteří to brali tak, že mají společný osud. Chtěla pojímat národní identitu jako etnický rozdíl uvnitř společné evropské kultury. To byl obrovský pokrok.“ Následné nárazy zvenčí (i vnitřní rozkližování a trhliny) ale tento vývoj torpédovaly, a to podle autora definitivně.

O možném rozpadu současné EU už dnes ovšem zdaleka nemluví jen Friedman, ale i přední unijní politici. Ti druzí snad i proto, aby zpřítomněním tohoto nebezpečí vyburcovali touhu po zachování soudržnosti a vzájemné solidarity; u amerického autora si ale nejsem jistý, jestli z jeho strany nejde i o jistou dávku škodolibosti. Pro zemi v našem geografickém postavení a naší velikosti by každopádně konec unie znamenal katastrofu. Friedman ovšem potenciální důsledky pro menší státy příliš neřeší: o Československu se u něj můžeme dočíst jen to, že to byl stát, „který po první válce sjednotili lidé zvenčí“. Jeho analýza krize nynější Evropy je ale o něco serióznější než citované (zavádějící) vysvětlení vzniku našeho státu, a ať už je z autorovy strany motivována jakkoli, měli bychom jí věnovat pozornost.