„Pokud se mi o něco jedná, tak je to nové propojené vidění světa třeba skrze krajiny, kameny či zahrádky. Jenže to celé nové vidění světa je jen pokus, jak oživit neolit.“ Tak zní jedna z ústředních tezí nové knihy geologa a esejisty Václava Cílka Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země. Popisuje v ní „proměny našeho světa vlivem klimatických změn a migrační vlny“, ale rovněž se soustřeďuje „na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně“. Stejně jako v jiných autorových knihách, i v této je zdůrazněna naše bazální, přímo existenciální spjatost se Zemí, která podmiňuje vznik i těch nejabstraktnějších či nejsofistikovanějších výkonů lidského ducha. O těch se přitom místy vyjadřuje trochu přezíravě a místo toho vyzývá hledat to, co je prosté, jednoduché a ve své tělesnosti univerzální: „Místo exegeze třetí elegie z Duina je přínosnější projít se janovickým parkem (či možná kterýmkoliv jiným) a zkusit nalézt Rilkeho nejdražší posvátné místo, které Sidonie Nádherná pod tlakem doby nedokázala ochránit.“

Především ovšem Cílek vyjadřuje svoji nedůvěru ke světu nadnárodních korporací a digitálních médií, který je podle něj odsouzen k zániku. „Natvrdo“ například předpovídá: „V dalších letech, ve chvíli, kdy dnešní virtuální mládež začne procházet krizí středních let a zvažovat svůj minulý i budoucí život, dojde k vlně sebevražd, protože nebude existovat žádný pádný důvod, proč žít… Po skoro dvaceti letech exkurzí s americkými studenty vnímám, že většinu z nich je čím dál obtížnější zaujmout. To dnes doopravdy dokáží jen sociální sítě. Není už nad čím žasnout. Děti se pochopitelně musí měnit, protože ani doba nestojí na místě, ale pro generace posledního desetiletí začíná platit to, že to jsou nejvíc znuděné generace lidí, jaké jsem kdy poznal.“

Skepticky se autor vyjadřuje k práci expertů i z jiných oblastí, než je literární věda, i když je sám bezpochyby expertem na problematiku antropocénu, jak je vidět i z této knihy. Ironicky například píše o ekonomické a vědecké iracionalitě jdoucí ruku v ruce. Poznamenává přitom, že existují oblasti, ve kterých navzdory důkazům dosud nezměnil svůj názor ani jeden odborník. Poměr sympatizantů a popíračů je proto u některých teorií konstantní: „Zdálo by se, že určitého pokroku ve změně vědeckého názoru je v případě vědeckých jevů dotýkajících se veřejného mínění možné dosáhnout jen díky existenci zařízení zvaného hřbitov.“ Naopak živočichem, jehož vědecké a experimentální schopnosti Cílek chválí a vysoce vyzvedává, je – (jen zdánlivě) obyčejná žába: „Betonové plochy se dají využít jako chladničky, pokud je každé dvě či tři hodiny proléváme vodou. Jako první si toho u nás na kokořínské chalupě všimly ropuchy obecné, vylezly ze svých úkrytů, za podvečerního horka se bříšky tiskly k chladnému betonu a na čas se přestaly bát člověka.“

Celá kniha je do jisté míry postavena na kontrastu mezi mocnými internacionálními subjekty a procesy na straně jedné a drobnými, obyčejnými věcmi a úkony na straně druhé. Autorova dikce je přitom zřejmě chestertonovská: „Navrhuji, abychom proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské bance a McDonaldovi bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat.“ Právě postava zahrádkáře se pro Cílka stává až mytickým hrdinou, který nás spojuje s archaickou (a zřejmě nemálo idealizovanou) dobou, v níž „vše bylo nějak jinak na sebe navázané, jako by věci o sobě navzájem věděly“. Zahrádkářství je podle něj jedinou dosud masově praktikovanou pravěkou činností. Lukem již nelovíme, látky netkáme a kovy či hlínu dnes ručně zpracovává jen málo lidí. (Snad jen sběr hub, bylinek a lesních plodů má ještě starší základ.) Právě lidé manuálně pečující o vlastní zahradu jsou pro něj možná základem lepšího budoucího světa. Méně digitálního a rychlého, ale více svázaného s živou hmotou a drobnými radostmi života: „Zahrádkáři sice stále pracují, ale také mají skoro neustále radost, protože vždy něco vyklíčí, naleznou novou chuť, objeví novou barvu květiny či způsob, jak z topinamburů připravit bramboráky.“

Chvála života a práce prostého zahrádkáře má svoje kouzlo, ale pohled zpoza zahradního plotu začíná být problematický, když se Cílek začíná tvářit, že mu taková perspektiva poskytuje jakousi teorii všeho, respektive klíč k řešení velkých celosvětových problémů: „Jak by asi vypadala světová ekonomika se svými pevně zabudovanými autodestruktivními mechanismy, kdyby se řídila podobnými zásadami jako zahrádka?“ Podobně když se ptá, kde hledat řešení složité řecké ekonomické krize, přichází s návodem snad až poněkud zkratkovitým. Respektive bere na sebe masku mystika či umného žongléra se slovy: „To jediné, co bych uměl udělat, by byla cesta na Délos a odtud do Apollonovy a Panovy svatyně pod Akropolí a dále do Eleuzíny a pak do Delf, kde bych se zkusil zeptat Pýthie. Doufal bych v nějakou sílu, co vyvře z hlubin národní povahy, tvořivou a oplodňující sílu země a podzemních vod.“

Místo toho, aby všichni Češi hromadně zanechali svých zaměstnání a vrhli se na zahradničení, ovšem autor v závěru knihy uvádí i poněkud realističtější scénář. Cílek přitom nemá žádné malé cíle, ale jde mu rovnou o záchranu Evropy, která má ideálně začít tak, že každý pár bude mít dvě nebo tři děti: „Rodina je vcelku stálá a práci dělí mezi tři generace. Lidé si vypráví. Občas si přečtou nějakou místní knížku, poslechnou pěknou skladbu od Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů a pak jdou na vlastenecký výlet do Tiché a ti dobrodružnější i do Divoké Šárky. Chodí k místním volbám a občas i k těm celonárodním. Moc nevěří tomu, co slyší v médiích, ale o to víc se starají o půdu, vodu, ovzduší a les. Nechtějí cizí a nedávají vlastní. Pomlouvají se a závidí si spíš dobromyslně a rozšafně. Občas zajdou do kostela třeba jen proto, aby se přiblížili dějinám, anebo zkritizovali interiér. Nemají strach, protože i přes těžkosti světa cítí naději a vidí kmitavá světélka radosti.“ Takový program jistě vypadá podnětně a snad je i následováníhodný. Jen příliš nechápu, proč se Cílek za každou cenu snaží vzbudit dojem, že to vše dělá proti údajnému diktátu Evropské banky, „bez metodického vedení EU“ a dalších jím opovrhovaných institucí. Podobné populistické útoky sice vycházejí vstříc rozšířeným náladám ve společnosti, jsou ale lehce demagogické. Vždyť většina světových výzev dnes není řešitelná jen na národní úrovni. Podle mého skromného mínění nemá Evropská banka nic proti tomu, aby Cílek hospodařil na vlastní zahrádce. (A některé celoplanetární programy se aktivně snaží o rozvoj a podporu jím vzývaných lokálních tradic.) Ptát se rovněž můžeme, proč se autor tak vymezuje proti globalizaci, když i recenzovaná kniha čerpající z jeho častých pobytů v mnoha vzdálených částech světa je jejím plodem. Jestliže G. K. Chestertona, kterého Cílek často cituje, velmi podobný odpor k velkému kapitálu a analogická víra v jakousi agrární revoluci přivedly až k obdivu k Benitu Mussolinimu, je namístě trochu zneklidňující otázka, kam bude směřovat další myšlenkový vývoj Václava Cílka, zvláště pokud vezmeme do úvahy jeho nedávnou podporu Daniela Landy...

Nová Cílkova kniha celkově představuje variace na jeho už dobře známá témata. Snoubí se v ní podnětné úvahy se zjednodušeními, poutavé lyrické pasáže s nepříliš podloženými útoky. Autorovu víru v to, že je na obzoru lidové hnutí založené na „dematerializaci“, které přinese novou mentality, kdy budeme potřebovat „méně věcí a energií a uvádět do oběhu více soucitu a obecného dobra“, sdílet můžeme i nemusíme. Každopádně inspirativní by mohla být v poukazu na to, že s nápravou světa by měl každý začít sám u sebe. Což je mimochodem opět velmi chestertonovské . Když měl tento britský spisovatel odpovědět na otázku deníku The Times, co by se mělo na světě zásadně změnit, lapidárně napsal: „Vážení! Já. Srdečně, G. K. C.“ Zůstává už ale na každém zvlášť, nakolik doslova chce vzít Cílkovu výzvu, abychom přestali dobývat svět a vrátili se na vlastní – od slepic podělaný – dvorek.