George Mackay Brown (1921–1996) spojil svůj život i literární tvorbu s Orknejskými ostrovy, formálně spadajícími pod Velkou Británii, z jejichž hlavního města „je to téměř skoro stejně daleko do norského Bergenu jako do skotského Aberdeenu“, jak v doslovu k českému vydání románu Magnus poznamenala redaktorka Petra Johana Poncarová. Historie Orknejí je neodmyslitelně spjata nejen s dějinami Skotska, ale do značné míry i s dějinami skandinávských zemí, což platí zejména pro období, kdy vikinské drakkary brázdily nekonečné hladiny moří a oceánů severní polokoule. Právě do této doby spadá životní příběh orknejského světce Magnuse Erlendssona, jehož jméno naznačuje vikinský původ. Příběhem kanonizovaného šlechtice se Mackay Brown, který sám konvertoval ke katolicismu, ve své tvorbě několikrát zabýval, jeho nejvýraznějším dílem na dané téma je román s prostým názvem Magnus. Ten vyšel v originále již v roce 1973, českým čtenářům jej však přiblížilo teprve letos nakladatelství Dybbuk v překladu Petry Martínkové jako vůbec první autorovu knihu u nás.

Román se odehrává na přelomu 11. a 12. století, titulní postava se nicméně po celou dobu drží téměř jen na pozadí děje a hlavní pozornost je věnována osudům obyčejných lidí, jejichž největší starostí je obhospodařit pole a sklidit úrodu. Klanové spory o nadvládu nad ostrovy, v nichž Magnus představuje hlavu jedné ze znesvářených stran, však do jejich bytí zasahují, nezřídka dosti ničivě, aniž by vesničané a spolu s nimi často i čtenář věděli, o co vlastně ve vleklých bojích přesně jde a která ze stran má momentálně navrch. Nekonečný a neměnný koloběh setí a sklizně, života a smrti se prolíná s pasážemi o věčném tajemství eucharistie a osudu vyvoleného jedince, nevyhnutelně směřujícího k sebeobětování.

Stylově se román na mnoha místech podobá staroseverským ságám, zejména při popisu námořních bitev připomíná opravdové staroseverské dílo. Formu tohoto svébytného literárního žánru připomínají i vložené texty písní, složených bardem u příležitosti hraběcí svatby. Na jiných místech se román blíží středověké legendě, v níž je světec zobrazován od samého mládí jako tichý a soucitný člověk. Magnus neváhá utéci z klášterní školy, aby zachránil zraněné tulení mládě, během námořní bitvy cituje úryvky z Písma svatého, místo aby po boku spolubojovníků proléval krev nepřátel, nabádá své vojáky i během nejtvrdších klanových válek, aby šetřili majetek vesničanů (což ovšem oni pohrdavě ignorují a budoucí světec je tak obyvatelstvem nenáviděn stejně upřímně jako jeho protivníci). Na druhou stranu nutno dodat, že již zmíněným důrazem na život rolníků, tuláků a dalších ostrovanů se Magnus od stylu ság a legend výrazně liší.

Autor se úmyslně nedrží striktně vymezené kategorie historický román a neváhá čtenáře překvapit, když text v jednu chvíli záměrně stylizuje jako výpovědi očitých svědků pro reportéra místních novin nebo když děj náhle propojí s motivem popravy německého teologa Dietricha Bonhoeffera za druhé světové války. Tento moment „čtenáře i kritiky už od dob vydání románu mate i fascinuje“, jak v doslovu shrnula Poncarová. Čtenáři podrobněji obeznámenému se severskou literaturou možná vytane na mysli novela Kat švédského spisovatele Pära Lagerkvista, k osvětlení pohnutky propojit osud světce a bojovníka proti nacismu mu to ale příliš nepomůže.

Petru Martínkovou je potřeba ocenit za práci, kterou odvedla při překladu textu plného náročné slovní zásoby, jakou představují součásti středověkého oděvu, nesčetné druhy rostlin, pojmy související s životem na moři a další nepříliš obvyklé historické výrazy, které ani v češtině nejsou zdaleka každému srozumitelné.

Vstup orknejské literatury na český trh románem Magnus lze považovat za vydařený a nezbývá než doufat, že se dočkáme i dalších překladů autorů pocházejících z této, u nás téměř neznámé, části Evropy.