V průlivu Menai, který odděluje Wales od ostrova Anglesey, proti sobě zvolna manévrovaly dvě lodi obité pancíři a zježené šípy, sekyrami i meči.

Loď točící se proti jižnímu větru zaplňovali Seveřané – Norové, Dánové, Hebriďané, Islanďané i Orknejci. Na zádi seděl muž s čelem i lícemi zacloněnými maskou v barvě ledu. Jeho bezpečí zajišťovala strážní družina norského krále.

Mans, rol ník z birsayského návrší Revay, se lopotil na veslařské lavici. Celý zchvácený kroužil zaťatými pěstmi, v nichž svíral stoupající a klesající veslo. Oči přitom zvedal od splašků na dně k rackům poletujícím nad stěžněm a pak je zase klopil k břečce žbluňkaj ící mezi kýlovými trámy. „Přidejte!“ štěkl předák. Mans vzpomínal na Hildu, na skrovné políčko i na Premovu tkalcovnu s pivními sedánkami a srdce mu v hrudi poskakovalo jako ptáče v kleci. Měl pořádně nahnáno. Zanořil čepel vesla hlouběji do vody. Tu zasle chl pokřik v neznámé řeči. Na spojovací palubě Mořského orla se srocovali lučištníci. Veslař netušil, co se děje, avšak na patře cítil pachuť krve a smrti.

Celý text ukázky ve formátu pdf