Spisovatel Michel Faber, jehož čeští čtenáři znají hlavně jako autora Kvítku karmínového a bílého, přijel do Prahy představit svůj román Kniha zvláštních nových věcí o pastorovi, který odletí na jinou planetu, aby mezi mimozemšťany šířil křesťanství, a nechá na Zemi, stíhané jednou katastrofou za druhou, svoji ženu. Našemu rozhovoru byl přítomen také Faberův dvorní překladatel Viktor Janiš.

iLiteratura.cz: Urazíte se, když Knihu zvláštních nových věcí označím za lovestory?
Michel Faber: Naopak, budu nadšený!

iLiteratura.cz: Není to lehké čtení, kniha se zabývá třeba náboženstvím…
Michel Faber: Tady mám sbírku básní o nemoci a smrti mé ženy Evy a o svém truchlení a ta má podtitul „lovestory“. Je to pro mě téměř něco jako sesterská kniha Knihy zvláštních nových věcí a ten podtitul by seděl oběma.

iLiteratura.cz: Mohu se zeptat, co bylo počátečním podnětem k napsání knihy? Řekl jste si třeba, že byste rád napsal něco jako „chytrou sci-fi“? Nebo vám šlo především o to, zachytit vztah dvou lidí, mezi nimiž leží něco nesmírného, co je odděluje?
Michel Faber: Ano, byli to ti dva lidé oddělení něčím nesmírným. Když jsem knihu začínal psát, bydlel u nás s Evou duševně nemocný příbuzný, což pro naše manželství znamenalo obrovský nápor. Soužití nás tří opravdu nefungovalo. Tak jsem se po nějaké době odstěhoval a několik měsíců jsem žil v Edinburghu, kdežto Eva zůstala doma s tím duševně nemocným příbuzným. Nebyl mezi námi žádný konflikt, jen to zkrátka přinášelo příliš stresu a zármutku. Eva a já jsme pak spolu komunikovali přes e-mail. Zoufale jsme chtěli být spolu, ale věděli jsme, že to nejde, tihle tři lidé v jednom domě. Tak jsme si přes tu propast plnou zármutku neustále dopisovali. Pak se příbuzný odstěhoval, s Evou jsme se vrátili k sobě a já jsem začal pracovat na Knize zvláštních nových věcí.
Když lidé žijí s partnerem, praktikují dělbu práce. Dospějí k dohodě, že jeden udělá tohle, protože to pro něj není problém, ale pro druhého by to problém byl, a ten zase na oplátku udělá to, co je těžší pro prvního. Lidé hledají rovnováhu, dohodu, která funguje. A já jsem sice v lecčems docela prakticky zaměřený, dokážu sestavovat nábytek, vynášet odpadky, dělat domácí práce, ale byla to právě Eva, kdo měl v prvé řadě na starosti skutečný svět, svět rozbitého topení, komunikace s bankou, vaření, nakupování. A já jsem si dlel ve svém sanctum sanctorum a tvořil umění.

iLiteratura.cz: To jste měl jako umělec velké štěstí.
Michel Faber: Ano, ale ve světě umění je hodně případů takovéto dělby práce. Umělci musí být umožněno být sám na svém Olympu a tvořit krásné věci. Tohle nastavení se mi však příliš nelíbilo, protože jsem věděl, že i Eva má tvůrčí sklony, ale nedosahuje žádného výrazného pokroku. Starala se o děti a všechnu tu byrokracii, zabývala se všemožnými problémy a nepříjemnostmi, co život přináší. Tohle jsem vnesl i do dynamiky svého románu, v němž má Peter svoji misi, jede dělat duchovního pastýře na jinou planetu, zatímco ženu nechá doma, ať se stará o ty nepříjemnosti. V některých ohledech umělec samozřejmě vidí svou činnost jako misi, jako Boží poslání. To byly tedy původně dvě hlavní hybné síly románu, ale když pak Evě diagnostikovali těžkou formu rakoviny – to jsem měl hotové asi tři kapitoly –, obrátilo to knihu jiným směrem. Začala být daleko více o těle a o tom, co se s ním stane, jak je tělo zázračné a zároveň děsivé, a o ztrátě. Ztrátě, ztrátě, ztrátě všeho. Ztrátě zdraví, paměti a nakonec také života a planety.

iLiteratura.cz: Pro knihu sice opravdu není příliš důležitý ten vědeckofantastický aspekt příběhu, ale musel jste si přece jen nastudovat něco z fyziky nebo geologie, aby všechno vypadalo věrohodně?
Michel Faber: Ano, trochu jsem se ponořil do oblasti strojírenství, kvůli Peterovu kázání na smutečním obřadu za Severina a kvůli proslovu té nudné inženýrky Hayesové při otevření budovy přezdívané Velká podprsenka. Potřeboval jsem jim něco vložit do úst, a aby to bylo správně, tak jsem si toho trochu nastudoval. Ale až na tohle je kniha čistě dílem fantazie.

iLiteratura.cz: Jak vznikali Oázané, obyvatelé planety, na kterou se Peter vydává? Chtěl jste vytvořit náš protipól? Když si vezmeme jejich mírný temperament, absenci individualismu…
Michel Faber: Jejich vzhled jsem vytvořil instinktivně, nevím, proč vypadají tak, jak vypadají. Měl jsem zkrátka takovou vizi. Při psaní této knihy jsem se více než v minulosti držel zásady věřit svým instinktům. A chtěl jsem, aby to byla kniha tajemnější, zvláštnější. Takže když mě napadlo něco, co jsem nemohl nijak odůvodnit, ale co se mi zdálo určitým způsobem živoucí a podivné, tak jsem to použil. Co se týče osobnosti Oázanů, chtěl jsem, aby byli do té míry individualitami, aby nám na nich záleželo, a zároveň natolik generičtí, aby připomínali včelstvo. Čtenář si není jistý, jestli jsou to skutečně individua, nebo jestli to není pouze Peterovo přání a představa.

iLiteratura.cz: Moc se mi líbila abeceda, kterou jste pro Oázany vytvořil.
Michel Faber: V českém vydání vypadá krásně, mimochodem. Písmena v anglickém vydání se mi zdají trochu moc velká, zabírají ve větě příliš mnoho místa.
Viktor Janiš: V jednom vydání, které jsem viděl, použili arabskou abecedu, ale v českém jsou thajská písmena. Od vydavatelství Canongate jsme dostali pokyn, ať ta písmena změníme, což jsem s radostí učinil. V anglickém originále jsou navíc všechna vytučněná, kdežto v českém vydání normální. To je taky jeden z důvodů, proč má ta kniha tak velký formát. Ta thajská písmena jsou skoro jako čínská kaligrafie, je v nich hodně tenoučkých linek, a kdyby byla kniha menší, jako třeba Fahrenheitova dvojčata, která taky vydala Kniha Zlín, tak by například písmeno pro zvuk připomínající „s“ nebylo rozlišitelné od písmena pro „t“.
Michel Faber: Pro svůj originál jsem potřeboval něco, co bude vypadat cize. Tak jsem si vygoogloval různé abecedy a líbila se mi thajská, ale bál jsem se, že když ji použiji, tak mi lidi, co umějí thajsky, budou říkat: tady ten tvor říká „okurka mojí babičky“. Tak jsme s Canongate vymysleli úplně novou abecedu. To písmo vypadá trochu arabsky a je hezké, stejně jako arabština, ale písmo v české verzi je velmi dobře a přirozeně včleněné do ostatního textu. Sice je to cizorodý element, člověk neví, o co jde, ale přesto se zdá, že tam patří.
Viktor Janiš: Jedna legrační odbočka: někteří lidé prý knihu v knihkupectví vraceli s tím, že je v ní příliš mnoho překlepů a místo některých písmen se objevují nějaké divné znaky… Distributor se pak spojil se mnou jako s překladatelem a já jsem napsal podrobné vysvětlení, že ne, tohle není chyba, to tam má být.

iLiteratura.cz: Ještě k té cizorodosti, ta abeceda funguje opravdu dokonale, protože jakmile Peter začne trochu víc používat slova z jazyka Oázanů, je okamžitě jasné, že se o něco více vzdálil všemu pozemskému.
Michel Faber: Ano. Nevím, jestli máte v češtině výraz pro frázi „going native“, ale jde o ten proces postupného vzdalování se od své vlastní kultury. Zároveň s tím se začnete obávat, že jestliže se s mimozemšťany natolik sžil, znamená to, že on a jeho žena Bea už nehovoří stejným jazykem?

iLiteratura.cz: Mimochodem, jak moc byla vaše abeceda promyšlená?
Michel Faber: Jen jako to, co je vidět v knize. A co se týče Peterova závěrečného proslovu v kostele, tak netuším, co říká. Nebo takhle: vy víte právě tolik co já.

iLiteratura.cz: Kniha má taky určitý antikorporativistický rozměr… Říkala jsem si, jestli ve skutečnosti není ústřední korporace románu USIC, pro kterou Peter na Oáze pracuje, zodpovědná alespoň za některé z hrozivých věcí, k nimž během jeho mise dochází na Zemi.
Michel Faber: Čtenář je bezesporu vybízen, aby o takových věcech uvažoval, ale odpověď ode mě nechtějte. Vydavatel knihy Marek (Marek Turňa, pozn. red.) mě před pár dny vezl z Krakova do Prahy a cestou jsme mluvili o tom, jak neuvěřitelně přizpůsobivý je megakapitalismus. Jakmile zaregistruje, že byl proti němu podniknut útok, přijde na to, jak se s ním vypořádat, jak ho pohltit. Dnes existuje tolik přátelských tváří megakapitalismu. To aby se zajistilo, že ten rozhodující okamžik, kdy si řekneme: tohle je zlo, takhle to nepůjde, musíme najít alternativu, je jednou provždy odsunut na později. Kapitalismus nachází stále nové a nové cesty, jak se nám na první pohled velmi příjemným, lidským a přátelským způsobem prodávat. USIC je samozřejmě jeden z příkladů tohoto jevu. Stejně jako všichni ti slušní lidé na planetě Oáza, kteří nikomu nepřejí nic zlého, jsou velice uctiví k místním obyvatelům a říkají: my nejsme kolonie, ale komunita, slovo kolonie tady nepoužíváme a podobně.

iLiteratura.cz: Jak jsem říkala, při čtení jsem měla pocit, že kniha skončí dost špatně, ale samotný závěr je nakonec otevřený, tak se mi ulevilo, že ústřední manželský pár má pořád nějakou naději. Plánoval jste tento konec od samého začátku?
Michel Faber: Když jsem začínal psát, byl jsem přesvědčen, že Peter na té planetě zůstane lapen navždy a ztráta, kterou jsem zmiňoval, bude úplná. A na rozdíl od Kvítku karmínového a bílého, jehož původní, velmi pesimistický konec Eva rozhodně odmítla, se tentokrát tak rezolutně nevyjádřila. Když jsem se ale blížil ke konci, měl jsem na paměti, jak přijala původní závěr Kvítku, a taky jsem věděl, že umírá, moje žena byla moc nemocná. Tak jsem si říkal, jestli je správné dát jí takový konec, když ona sama končí… za daných okolností jsem se tedy snažil být co možná nejpozitivnější.

iLiteratura.cz: Stále platí, že už nenapíšete žádný jiný román?
Michel Faber: Trochu jsem svoje stanovisko zmírnil v tom smyslu, že už asi nenapíšu žádný román pro dospělé. Myslím, že Kniha zvláštních nových věcí je poslední a velmi se k tomu hodí, řekl bych. Chci ale napsat nějaký román pro děti.

iLiteratura.cz: Svým způsobem jste vlastně obešel kruh, váš první román Pod kůží měl také nějaké znaky sci-fi.
Michel Faber: Vůbec první kniha, kterou jsem kdy zkusil napsat, byla dokonce čistá sci-fi. Ale napsal jsem pár set stránek a nikdy ji nedokončil. Takže ano, do těchto vod jsem párkrát zabrousil. Nicméně Kniha zvláštních nových věcí mi připadá jako vhodné poslední sdělení týkající se závažných témat. Moje kniha pro děti bude daleko odlehčenější, daleko… neměl bych říkat zábavnější, protože i když se moje knihy zabývají tak velkými a náročnými tématy, myslím si, že jsou zábavné. Bude to ale daleko blíž čisté zábavě, čirému bezostyšnému dobrodružství.

iLiteratura.cz: Určitě to nebude nic vyloženě nekomplikovaného.
Michel Faber: Povrchní knihu bych asi napsat nedokázal, tak můj mozek prostě nefunguje. Nechci ale děti mezi tak devíti až patnácti lety konfrontovat s vším tím smutkem, žalem a ztrátou, s nimiž se musíme vyrovnávat v pozdějším věku. Jsou to děti, prokrista, v nejlepších letech svého života, měly by zažívat fantastická dobrodružství, a pokud jim mám dát něco ke čtení, chci, aby to jen přispívalo k radosti z toho, co už prožívají. Potom možná napíšu faktografickou knihu o avantgardní experimentální hudbě. Taky bych rád dokončil nedokončené povídky své ženy a plánuji veřejnosti více přiblížit její umělecká díla. Před pár týdny jsem měl přednášku na londýnské The Royal Drawing School, kde jsem představil její a své kresby, i kresby dalších lidí, a porovnával jsem je. Byl to jeden ze zlatých hřebů mé kariéry. Sedělo tam asi devadesát mladých umělců, všichni na počátku své tvůrčí dráhy, a Evina práce je zaujala a nadchla a také o ní pak velmi bystře a zaníceně hovořili. Samozřejmě mě rmoutilo, že se toho nedožila, ale měl jsem i velkou radost.

iLiteratura.cz: Závěrem bych se ráda zeptala, jestli je pravda, že se podle Knihy zvláštních nových věcí připravuje televizní minisérie. Moc si to nedokážu představit…
Michel Faber: To ani já.

iLiteratura.cz: Ale je to tak, chystá se?
Michel Faber: Jistě, připravuje ji Amazon Prime, ale to vám můžu říct jenom proto, že mi to někdo sdělil. Nevím, co je Amazon Prime, nemám televizi a ani nesleduji nic na počítači, jenom hudební klipy na YouTube.

iLiteratura.cz: Prostě si tedy jenom počkáte, jak to dopadne.
Michel Faber: Ano, až to bude hotové… tak vlastně nemůžu jít do kina, protože do kin to nepůjde, ale navštívím někoho, kdo má takovou tu obří televizi. Viděla jste seriál BBC podle Kvítku karmínového a bílého? Dívka, co hrála Sugar, Romola Garai, teď žije s manželem a dvěma dětmi v Shepherd’s Bush, pořád se s nimi čas od času vídám, a ti mají opravdu gigantickou obrazovku, skoro jako filmové plátno.

iLiteratura.cz: Takže se na to podíváte se Sugar.
Michel Faber: Ano, myslím, že se na to podívám se Sugar! S manželem jsou oba herci, tak mi třeba budou schopni vysvětlit, proč to dopadlo tak hrozně. Když to bude dobré, budu s nimi moct sdílet radost, a když ne, budu si jim moct poplakat na rameni.