„Ivan Havel chodil za svým bratrem Václavem o dva kroky pozadu, sourozenci Jana Zajíce měli zakázáno na vysoké škole vynikat, Helena Landovská se kvůli bratrovi Pavlovi stala tajnou bytnou disentu a Hana Hnátová posílala bratrovi Arnoštu Lustigovi do emigrace jeden pár polobotek ve dvou balíčcích. Zdenu Mašínovou vláčeli po útěku jejích bratrů k výslechům po schodech se zavázanýma očima, nadějnou tenistku Janu Navrátilovou vyhnali kvůli emigraci sestry trénovat na parkety v tělocvičně a hudebník Ďula Banga taktak unikl nakládačce, když se jeho bratr Gipsy.cz nezdál Romům dost romský. Na většinu zpovídaných žen nasadila StB své svůdce.“

I tato „odhalení“ přináší známá novinářka Alice Horáčková (*1980) ve své knize 7× ve vedlejší úloze. Obsahuje rozhovory se sourozenci sedmi výjimečných lidí o tom, jaké to je „žít svůj život ve vedlejší úloze“. Život oněch slavných jedinců je tak nasvícen z trochu jiné perspektivy, než je obvyklé. Hojné je v ní líčení často napjatých vztahů mezi sourozenci, švagrovými, tchyněmi a dalšími příbuznými. Několikrát se vrací i téma duševní proměny jako důsledku emigrace a následného odcizení od těch, kteří zůstali doma. Publikace ale nepřináší žádné převratné či bulvárně třaskavé objevy, protože třeba to, že budoucí prezident Havel uvítal každou příležitost udělat si románek mimo dominantní osobu (tedy manželku Olgu), „aniž by se té dominantní osoby zbavil“, není žádným překvapením. I když některé její stránky – například o sexuálních partnerkách Martiny Navrátilové a jejich chování k tenistčině rodině – mohou být patrně „vytěženy“ i v tomto směru. Některé výroky působí velmi syrově a ve vztahu k nepřítomným slavným hrdinům snad až urážlivě, ale Horáčková u těchto ostrých výroků diplomatickým vedením rozhovoru rychle obrušuje hrany a ostny. Kupříkladu Helena Landovská si trpce stěžuje, že ke konci života chtěl její bratr lidi už jenom „tejrat a buzerovat“, načež ale následně svoje slova zjemní a přetransformuje je ve smutné, sebekritické a cituplné doznání: „Já mu nemůžu odpustit, že umřel.“ Sestra bratrů Mašínů se zase s krutou otevřeností přiznává k tomu, že pokud něco zazlívala svým rodičům, pak to, že ji přivedli na svět: „Občas si říkám, že to byl marnej život.“ Načež se jí Horáčková snaží vrátit víru ve smysluplnost jejího života. A Mašínová pak dodá, že jezdí po školách a vypráví o svém osudu: „A ty děti mají někdy tak zajímavý otázky... Až si říkám, že to není všechno ztracený.“

Osudy vybraných rodin jsou natolik specifické, že v jednotlivých příbězích těžko můžeme hledat přímé potvrzení tezí o rodinných konstelacích a prvorozených vůdcích, prostředních diplomatech a nejmladších benjamíncích. Sama autorka pak ze zaznamenaných příběhů odvodila především ponaučení, že vedlejší úloha v rodině je často „těžší než ta hlavní. Vzhledem k tomu, že zpovídaní většinou prožili formativní léta svého života za totality, která se svou podivnou logikou posuzovala lidi podle jejich původu víc než podle jejich činů, dopláceli sourozenci často na rozhodnutí svých slavných bratrů a sester.“

Většina příběhů tak vyúsťuje v ostrou obžalobu komunismu, který se mstil na širokém okolí „provinilců“. Například Zajícově matce předhazovali, jak může vychovávat cizí děti, když podle nich neuměla vychovat ani vlastního syna. I když se přitom jednotliví respondenti výrazně liší v hodnocení politické činnosti Václava Havla, kterého, jak známo, Mašínová příkře odsuzuje, v osudové roli února 1948 pro jejich života mají celkem jasno a jsou zajedno. Jak uvedla třeba Jana Navrátilová (*1963): „Martina mi občas říká, že má kvůli mně špatný svědomí. Tvrdí, že mi zkomplikovala život. Ale to je úplnej nesmysl, mně život zkomplikovali komunisti!“ Poučná jsou také svědectví o tom, jak se měnilo chování okolí k příslušníkům rodiny zasažené vinou jednoho jejího člena. Tak nejvíce anonymních dopisů začalo pozůstalým po Janu Zajícovi chodit až v polistopadové době poté, co bylo náměstí Rudé armády v jejich obci přejmenováno po něm. Mašínová to ale uvádí i jako výhodu: v jejím případě vůbec nepřicházelo v úvahu nějaké pokušení přidat se ke KSČ. Od zbytku knihy se výrazně odlišuje kapitola o rodině Bangů. Tři bratři, jichž se především týká, totiž z komunismu zažili málo, takže oficiálním jménem Julius Banga (*1979) spíše líčí to, jak navzdory původnímu nadšení z listopadové revoluce jeho rodiče nezvládli přechod do nových, svobodnějších poměrů a jak zanedbávali výchovu dětí.

Místy se ale kniha dostává i k dalším tématům. V případě Havla třeba k jeho pojetí té oblasti života, která se nedá popsat striktně vědeckým popisem: „Já hrozně nadržuju věcem, které jsou nějak mimo nás. Byl bych strašně rád, kdyby existovala telepatie a posmrtný život, ale zároveň nevěřím, že existují. Na druhou stranu je nemůžu vyvrátit, protože v přírodě se dějí věci zcela nečekaný.“ Případně v ní někteří zpovídaní rozvíjejí kontrafaktuální scénáře o tom, jak by například vypadal jejich život, pokud by odešli do zahraničí. Ivan M. Havel by prý pravděpodobně skončil v nějakém malém univerzitním městečku, kde by pouze „vegetoval“.

Horáčková je tazatelkou informovanou a taktní, která dokáže některá upřílišněná prohlášení jemně korigovat. A zároveň ve zpovídaných umí vzbudit důvěru a navodit atmosféru k tomu, aby se otevřeli. Nevíme sice, co vše z původně řečeného a nahraného vyškrtla, ale i tak se leccos dozvídáme i o autorce samotné. A ví také, jak podnítit čtenářovu zvědavost: velmi by mne například zajímalo, kdo že byl onen známý kněz, který překazil naplánovaný rozhovor s jeho mladší sestrou s tím, že „nebude možný“…