Alice Horáčková v sobě ani v roli spisovatelky nezapře původní profesi, novinařinu – osudovým nástrojem k získávání informací a zároveň k vlastnímu vyjádření se jí stal rozhovor. V roce 2014 debutovala biografickou knihou Vladimíra Čerepková – Beatnická femme fatale, při jejímž psaní jí vycházela převážně právě z rozhovorů. Po dvou letech vydala publikaci 7x ve vedlejší úloze, ve které se ptala sourozenců známých osobností na to, jaké to je, žít na vedlejší koleji. Uběhly další dva roky od publikování a Alici Horáčkové vydává nakladatelství Argo tentokráte beletrii – prózu s názvem Neotevřené dopisy. Téma je podobné, do hlavní role staví ženu, která prožila život po boku významného malíře. A ani na půdě fikce autorka neopouští publicistický styl psaní; próza má netradiční formu záznamu rozhovoru.

Hlavní hrdinka a vypravěčka jménem Alena je svérázná starší paní, kterou nezkrotil ani komunistický režim. S vtipem a grácií pábitele v silonkách chrlí o překot neuvěřitelné množství historek o svém dětství a mládí v době socialismu v Československu a o životě po boku malíře trpícího duševní poruchou. Tazatelka, paní Dvořáková, je skryta v monologu ústřední postavy – její hlas zaznívá zprostředkovaně v zopakovaných otázkách, přítomna je také v situačních komentářích. Přesto není pouhý neosobní subjekt, je to postava. Čtenář se dovídá zkazky i z jejího života, o nepřevzatém manželově příjmení nebo o nemocných dětech.

Dvě ženy, které dělí značný věkový rozdíl, si otevřeně, až kamarádsky, povídají v kavárně, při jízdě autem, v bytě paní Aleny nebo v lázních. Proud řeči je spoutaný do krátkých koherentních kapitol s pointou. Ty jsou rozlišeny prostorově – název je vodítkem k určení, kde se ženy setkaly osobně či zda se jedná o telefonní hovor. Formální detaily, včetně hovorového tónu, zdařile přispívají k pocitu autenticity. Mimoto Alice Horáčková prozradila v ArtCafé, že za románovou Alenou se skrývá skutečný inspirační zdroj. Kniha je tedy zčásti dokument.

Z tohoto faktu možná pramení výborně zachycené komunistické reálie, které autorka, narozená v roce 1980, nemohla osobně prožít, pouze je mohla jako vnímavý posluchač a psavec emocionálně interpretovat. Historky zachycují absurditu doby, skrze humornou formu vyprávění prosvítá strach. Nejlépe snad, když Alena a její spolužáci musí v padesátých letech ve škole týden začerňovat podobizny dříve nedotknutelného Stalina a zmínky o něm v učebnicích. Hlavní hrdinka vystupuje z vyprávění jako silná osobnost – jako odbojářka, která tiskla letáky, když přijely tanky; jako světoběžnice, která se neztratila ani na svých dobrovolných či vynucených cestách do milované Paříže, ať už s briliantem schovaným v kramfleku, nebo s penězi v konzervě od játrové paštiky; jako talentovaná výtvarnice ve stínu svého muže, kterého si nechtěla vzít; jako žena, která porodila, i když jí to lékaři zakázali.

Titul Neotevřené dopisy sugeruje hlavní zápletku knihy, motiv, který se line textem, zahajuje ho a uzavírá. Paní Alice objeví v pozůstalosti svého muže neotevřené dopisy psané ženskou rukou a tazatelka se je z ní snaží vymámit. Svým způsobem je sousloví v názvu oxymóron. Zastupuje tajemství, zvědavost, touhu nakouknout do něčího života, odhalit ho na dřeň, a zároveň úctu k člověku a jeho soukromí. Odkazuje tak k podstatě samotného rozhovoru, kterému autorka vzdává hold skrze své fikční tazatelské já. Vyprávění je paní Alici, která byla svému muži v existenciálním smyslu vším, zároveň terapií. V intimní zpověď se rozhovor přehoupne v momentě, kdy ústřední hrdinka odhalí svoje tajemství. A tím neočekávaně uzavře kruh pocitů, které neotevřené dopisy vyvolávají.

Silný hrabalovský odkaz a pohled na život v socialismu se v knize neotřele zosobňuje v ženském pohledu. Horáčková svou posedlost lidskými osudy dokázala skvěle zúročit i jako spisovatelka – vhodnou volbou stylu vyprávění vytvořila velmi plastickou a dynamickou postavu, živoucího člověka.