Minulost se nám vzdaluje, každým okamžikem se události mění v historii; některé nadobro zapomeneme, jiné jsou nám lhostejné. Jsou však i takové události, které nám stále nedopřejí klid, zas a znovu nás k sobě přitahují a nutí nás se jimi zaobírat, a to i přes propast mnoha desítek let. Mezi takové patří bezesporu i dění okolo druhé světové války a vzájemné vztahy Čechů a (českých) Němců. Je to pochopitelné: mnozí z nás stále ještě mohou či donedávna mohli hovořit s někým, kdo si na válečná, nebo dokonce předválečná léta dobře vzpomíná. Často je pamětníkem člen rodiny a to pak dostává vyprávění poněkud jiný, osobnější význam. Takto se k námětu své čtvrté knihy dostala i Alice Horáčková (nar. 1980). Někteří z jejích předků byli po roce 1945 odsunuti, jiní směli zůstat. Společenství lidí, kteří žili spolu a vedle sebe, jedli tytéž „bandory“ a milovali stejné Krkonoše, po staletí vrůstala do krajiny a prostupovala se navzájem, než byla bolestně rozdělena z vyšší moci a tím nadobro zničena. Pochází-li někdo z takto poznamenané rodiny a má navíc spisovatelské ambice, je nasnadě, že se dříve či později pokusí s rodinnou historií vypořádat psaním. Horáčková to však vzala skutečně „od podlahy“: rodinný příběh sleduje ještě před rozpadem rakousko-uherské monarchie, provede čtenáře Velkou válkou, první i druhou republikou, až dospěje k druhé světové válce a nakonec i třetí republice. Podle těchto událostí autorka rozdělila a pojmenovala i jednotlivé oddíly svého vyprávění, z nichž poslední dva zaujímají prostor téměř poloviny rozsahu knihy.

Rozpůlený dům není klasický román, mnohem více připomíná historickou románovou kroniku, ovšem bez popisu lidových obyčejů a pracovních návyků. To vše se zmiňuje jen výjimečně a navíc velmi stručně tehdy, kdy je to důležité jako kulisa pro vyprávění. Horáčková se soustředí výhradně na své postavy, jejich příběhy, osudy, prožívání, názory. A postav má Rozpůlený dům vskutku víc než dostatek: sama autorka jich ještě před prologem vyjmenovala dvacet pět – těch hlavních! Jsou to lidé, kteří žijí v dějinách a sami také dějiny tvoří. I ti nejméně významní se mohou podílet na velkých historických událostech. Jak odpovídá český učitel Tomek německé statkářce, která se slovy „za to může gestapo“ brání všem obviněním: „Kdyby nebyli lidi, jako jste vy, tak by Hitler nikdy žádnou válku ani nezačal. To vy jste ho volili, to vy jste mu pomáhali, když jste udávali český lidi!“ (s. 551)

To, že Horáčková založila svou knihu na velkém množství osudů a ještě větším počtu příběhů (a není podstatné, zda jsou vymyšlené, nebo odposlouchané ze vzpomínek pamětníků), má nezpochybnitelné výhody: čtenář jako by se téměř cítil být součástí celého toho lidského společenství, které v knize ožívá; jako by on sám měl být jednou z postav, o které se bude psát třeba o několik stránek dále. Vždyť ti lidé prožívají podobné věci, řeší skoro stejné problémy; láska, zrada, smutek, vztek – ty zůstávají stejné, ty se v průběhu staletí nemění. Zároveň se tak autorka docela šikovně vyhnula požadavku na zaujetí nějakého stanoviska a nechala na čtenáři, aby si o událostech, hlavně těch „velkých“, vytvořil vlastní mínění.

Vyprávění sice nemá žádnou „ústřední postavu“, zato má „ústřední místo“ a tím je Benecko. Pochopitelně ne všechno a ne vždy se odehrává v této příhraniční (rozuměj sudetské) obci, ovšem většina postav odtud pochází, a i když už svůj dospělý život žijí jinde, stále se sem vracejí. Benecko jako by „své“ lidi přitahovalo i po letech zpět k sobě: z Jilemnice, Tanvaldu, Prahy; nebo dokonce i po smrti, tak jako mladého letce luftwaffe Konráda, který, ač zemřel daleko v cizině, zde nakonec najde místo posledního odpočinku. Benecko zůstává, na rozdíl od lidí a státních zřízení, pořád na svém místě. Dvě události, které vyrůstají ze stejných kořenů, ale dokážou obec, domy, pozemky a spolu s nimi i lidské osudy doslova rozpůlit: zabrání Sudet v roce 1938 a poválečný odsun německého obyvatelstva. V prvém případě náhle prochází nová hranice mezi dvěma státoprávními celky třeba skrz sousedovu louku, v tom druhém zůstávají po německých hospodářích prázdné statky, opuštěná zvířata i lidé. Vracíme se tak k ústřednímu tématu celé knihy: lidem a jejich osudům. V případě Rozpůleného domu jsou to především citlivé a dodnes nezhojené česko-německé vztahy, které určují a pohánějí myšlení a jednání všech zúčastněných.

Rozpůlený dům předkládá čtenáři pestrý výběr osudů, témat, emocí a dojmů. Působí jako švédský stůl plný jednohubek, a to díky členění textu do krátkých, úsečných a čtivých kapitol, které na sebe nenavazují, naopak záměrně přeskakují od jedné postavy k druhé, z místa na místo. Tu a tam to čtenáři způsobí mírný zmatek, protože si pak musí některé události a skutečnosti znovu připomenout nebo se pokusit je alespoň přibližně umístit do správného prostoru a času. Více je však zvolený způsob vyprávění na překážku kvalitě prožitku – čtenář nestačí právě přečtené prožít, procítit a promyslet, protože hned na další stránce je mu nabídnuto další, také velmi chutné sousto. Tak se domlsá až k závěru, kde na něj ovšem čeká otázka: která chuť na mě nejvíce zapůsobila, ke které bych se chtěl vrátit? Odpovědět na ni bude velmi těžké, paradoxně právě proto, že Horáčková všechny své „jednohubky“ podává umně naaranžované a řemeslně dobře zpracované.