S ukrajinským básníkem Vánem Kruegerem (*1986), jehož básně česky vyšly v časopisu Plav 4/2014 – Poetry in the UA, jsme loni v březnu mluvili nejen o poezii a o nejmladší generaci ukrajinských básníků, ale také o stalinismu v současném Rusku, o ukrajinském politickém národě a o psychoanalýze.

iLiteratura.cz: České překlady tvých básní vyšly v časopise Plav spolu s poetickými texty jiných příslušníků tvé generace: Halyny Babakové, Lese Beleje, Oleny Husejnovové, Oleha Kocareva, Myroslava Lajuka, Hryhorije Semenčuka, Juliji Stachivské, Eliaha Strongowského a Iryny Šuvalovové. Cítíš s nimi něco jako příbuznost?
Váno Krueger: Samozřejmě je všechny znám osobně. Myslím si proto, že by nebylo zrovna korektní vyslovovat nějaké soudy. Tak či onak, jsou to mí kamarádi a vrstevníci. Estetické hodnocení jejich tvorby by vyžadovalo sadistickou abstrahovanost. Nemůžu říci, že bych to neměl rád, naopak to dělám velice často, ale právě proto to teď dělat nebudu. O nedostatcích, nebo naopak tvůrčích úspěších si s nimi raději promluvím osobně. Řekněme, že své básně věnuji Kocarevovi, Belejovi a Lajukovi. S Kocarevem a Lajukem pořád někam jezdíme. Mimochodem se k nám teď připojil čtvrtý básník, Ihor Astapenko, o něm také brzy uslyšíte. A tyhle dvě skupiny lidí – ti, kterým věnuji své básně, a ti, se kterými často někam jezdím – to je myslím nejlepší odpověď na otázku, kdo z nich mi je nejbližší.

iLiteratura.cz: Dá se podle tvého názoru mluvit na základě tvorby těchto autorů o určitých obecných tendencích v současné ukrajinské poezii?
Váno Krueger: Podle mě je na to ještě brzo, protože je to fenomén, který se stále vyvíjí. Konkrétněji o něm budeme moci hovořit teprve ve chvíli, kdy bude tak či onak dovršen.

iLiteratura.cz: Vždyť každý z vás už vydal několik knížek.
Váno Krueger: My doufáme, že jich vyjde ještě víc.

iLiteratura.cz: Brzy přijdou na řadu i sebrané spisy.
Váno Krueger: No. Na tohle téma existuje můj oblíbený vtip. Michaila Sergejeviče Gorbačova se delegace komunistické strany Číny zeptala: „Michaile Sergejeviči, jak hodnotíte vliv velké proletářské kulturní revoluce na perestrojku?“ A Gorbačov odpověděl: „Víte, ještě je na to moc brzo.“ A já to řeknu stejně: ještě je na to moc brzo. Můžu se nanejvýš odvolat na Oleha Kocareva, který je nejenom básníkem a současně mým přítelem a kolegou, ale také kritikem. Píše recenze a sleduje takzvaný literární provoz. Nejmladší básníky dělí na dvoutisícníky a příslušníky generace po roce 2010, k nimž patřím já, Myroslav Lajuk i Ihor Astapenko.
Tuto nejmladší básnickou generaci podle Kocareva od dvoutisícníků odlišuje určitý metafyzický obrat. To, co bylo vlastní předcházejícím generacím ukrajinských básníků, například takzvaným osmdesátníkům, jejichž nejlepším představitelem je Vasyl Herasymjuk, tedy zaměření na metafyziku, výboje kamsi za hranice reality, které později generace devadesátých let a dvoutisícníci zavrhli, k tomu se nejnovější generace, jež začala publikovat po roce 2010, zase vrací. Jde tedy o návrat od poezie každodennosti k metafyzice. To si myslí Kocarev a podle mne má pravdu, alespoň nakolik se sám v těch textech orientuji a nakolik jsem je sám četl. Říkat víc je podle mne ještě brzo.

iLiteratura.cz: S tvou tvorbou souvisí pojem nekrokomunismus. Jak ta myšlenka vůbec vznikla?
Váno Krueger: To je zároveň složitá i snadná otázka. Jde o to, že nekrokomunismus se netýká všech mých básní, ale jen části. Nekrokomunistická je moje první knížka, Proščalnyj pocilunok Lenina (Poslední Leninův polibek, 2015, kniha v ukrajinštině vyšla po uskutečnění tohoto rozhovoru), která paradoxně ještě nevyšla tiskem. Vyšla zato moje nultá knížka, Nižna posmiška Beriji (Berijův něžný úsměv, 2010), která obsahuje v podstatě totéž, ale ještě bez konceptuálního uspořádání. Podstatné je, že tahle první či nultá knížka vyvolala největší poprask. Ne ve smyslu nějakých institucionálních záležitostí, spíše určitého emocionálního podráždění. Řekl bych, že jsem se dotkl bolavých míst. Ačkoliv prvním slovem, které tento termín obsahuje, je slovo „nekros“, tedy mrtvý, ta pobouřená reakce, kterou moje kniha vyvolala, svědčí spíš o tom, že měl pravdu Oleksandr Feduta, když v předmluvě k Poslednímu Leninově polibku napsal, že mne nezajímá mrtvá část sovětské ideologie. Naopak jsem nekrokomunismus vždy definoval jako práci se stále živou sovětskou mytologií, se sovětskými ideologématy a mytologématy. Prováděl jsem jejich dekonstrukci a reaktualizaci, demonstroval jsem, kde fungují, ačkoliv jsou už zdánlivě mrtvé. Správně řekl, že mne zajímá ta část sovětské mytologie, která je živá, zvlášť stalinismus.

iLiteratura.cz: Jak přesně je stalinismus živý?
Váno Krueger: Třeba v takzvaném Novorusku, ale i v Ruské federaci nejenže žije, ale přímo kvete a přináší plody. Jeden z mých oblíbených příkladů je město Volgograd, které se nyní několikrát ročně, nepamatuji se, zda pětkrát, nebo šestkrát, bude nazývat Stalingrad. To je průlom, revoluce, něco, co dosud nemá obdoby: geografický název se během roku mění na jiný a pak se zase vrací do původní podoby. To je skutečné obohacení kultury celého lidstva. Nebo si vezměte, že na Den vítězství (9. května) jezdí ulicemi ruských měst mikrobusy se Stalinovými portréty. To je motiv jako ze Sorokina. Nebo abych uvedl ještě jiný příklad, protože tyhle věci by se snad mohly zdát marginální, i když o nich rozhodly místní městské úřady. Vladimir Putin slavnostně oznámil přijetí Krymu do Ruské federace ve Svatojiřském sále Velkého kremelského paláce. Pozoruhodné to je proto, že to je tentýž sál, kde Stalin 24. května 1945 pronesl přípitek, v němž poděkoval velikému ruskému národu, bez nějž by bylo vítězství ve Velké vlastenecké válce nemyslitelné.
To znamená, že Putin v rovině sebeprezentace opakuje modely, které používal, nebo dokonce zavedl Stalin. Můžou to být samozřejmě i starší modely, jsou však spojeny se Stalinovým jménem, protože právě on skýtá nejvýraznější příklady jejich využití. Putin se těchto příkladů evidentně se střídavými úspěchy drží. Můžeme tedy parafrázovat Dostojevského a říci, že někdo vyšel z Gogolova Pláště a někdo se spíš pokouší dorůst do pláště soudruha Stalina.

iLiteratura.cz: Co je pro tebe tedy stalinismus především? Je to snad ruská imperiální idea?
Váno Krueger: Nenene (smích). Stalinismus není zdaleka jenom tohle. Stalinistický projekt je koneckonců projekt osvícenský. Je to maximální institucionální uskutečnění triumfu osvícenství.

iLiteratura.cz: V současné Ruské federaci ale pozorujeme spíše triumf tmářství.
Váno Krueger: Ano, dnešní Ruská federace a její mainstreamový ideologický diskurs, jak ho reprezentuje řekněme Alexandr Geljevič Dugin, to je spíš popření osvícenství, dokonce i na čistě ideologické rovině, na rovině elementárních zásad. Je to regres ke starším, předosvícenským modelům vládnutí. Jak o tom psal Michail Jampolskij a nejenom on, ale celá řada aktivních myslitelů v současném Rusku, třeba Alexandr Morozov, šéfredaktor časopisu Russkij žurnal, liberální institucionalismus, což byl mainstream ruského diskursu devadesátých let, vystřídaly v Rusku archaičtější modely moci, vystavěné na biologismu. Formuloval bych to tak, že když už nám jsou lhostejné instituce, je pro nás důležité organicistické hledisko, jakási organická celistvost národa. Krym je organickou částí ruského těla, Rusko bez něj není plnohodnotné, a tím, ne nějakými mezinárodními smlouvami nebo elementární právní logikou, se také anexe Krymu legitimizuje. Krym nám prostě patří jako náš tělesný orgán. A třeba Pussy Riot nejsou součástí organického těla Ruska, proto z něj musí být vyloučeny stejně jako příslušníci mnoha jiných kategorií socia.
Michail Jampolskij píše o tom, co se mimochodem velice výrazně projevilo během týdenní, či dokonce delší Putinovy nepřítomnosti ve veřejném prostoru, kdy prostě zmizel z televizních obrazovek (došlo k tomu v první polovině března 2015 – pozn. MT). Současné Rusko se fakticky vrátilo k absolutistickému modelu králova těla, který říká, že králové mají jednak tělo biologické, jednak politické, které představuje politický národ a je posvátné. Na denním pořádku politického diskursu nejsou otázky institucí a zákonů nebo jiných osvícenských či už postosvícenských koncepcí, ale otázka králova fyzického zdraví. Michail Jampolskij si všiml také toho, že v posledních letech se Putin při vytváření svého obrazu nezajímá o lidi, spíše aspiruje na roli krále přírody. To je typické absolutistické gesto. Vezměme si všechny ty fotografie s jeřáby, lvy a kdoví s čím ještě. Vzdaluje se živým lidem a ukazuje se jako absolutní vládce, jemuž se nepodřizuje jen země jako úhrn jejích obyvatel, ale země jako množina všeho živého. To je prostě předosvícenský model sakrální vlády.

iLiteratura.cz: Uváděli jsme už Sorokina, mluvili jsme o dekonstrukci jakožto uměleckém prostředku, jímž se Sorokin proslavil. Měla na tebe vliv jeho díla, obzvláště ta, kde si pohrává se stereotypy sovětské literatury?
Váno Krueger: Sorokin je můj nejoblíbenější současný ruský prozaik. Četl jsem ho a samozřejmě na mě nemohl nemít vliv. Nejvíc se mi od něj líbí Serdca četyrjoch (Srdce čtyř, 1994). Stylisticky je to jeho nejdokonalejší dílo. Tam, kde si Sorokin začíná hrát s konstruováním, je podle mého názoru příliš mnoho vyumělkovaného. Přesto pro mě zůstává jedním z nejlepších prozaiků a mám ho velice rád. I to, že současný politický diskurs prakticky kalkuje jeho deset let staré texty, dosvědčuje, že to je geniální spisovatel, před nímž nezbývá než sklonit hlavu.

iLiteratura.cz: Řekl bych, že vztah Ukrajinců k sovětské minulosti trpí jistou nevyvážeností. Myslíš, že tvoje pokusy o uměleckou reinterpretaci sovětských mýtů a klišé můžou tvým krajanům nějak pomoci?
Váno Krueger: To je vlastně to, čím jsem začal. Moje první kniha se dotkla několika bolavých míst. Skutečně tady existuje něco jako kolektivní neuróza: buď zamlčování traumat, nebo naopak jejich akcentování. Je to však nemoc růstu, nemoc národního růstu. Tak nebo jinak to přejde. Znovu budu citovat Oleksandra Fedutu, autora předmluvy k Poslednímu polibku Lenina. V předmluvě, kterou mimochodem nazval Oplakávání minulé epochy, řekl, že abychom dali vale minulosti a Ukrajinci mohli konečně otočit list, „budeš muset vydat v lepším případě ještě nějakých patnáct knih“.

iLiteratura.cz: Jaký je podle tebe cíl „národního růstu“, který jsi právě zmínil?
Váno Krueger: Řekl bych to tak: nakolik je to možné, vzpamatovat se a překonat všechna traumata a komplexy sovětské minulosti. Myslím, že to je docela dobře možné. Opožděné, ale válkou a krví urychlené utváření ukrajinského národa, jak ho teď pozorujeme, svědčí o tom, že ukrajinská společnost se skutečně vzpamatovává a vzniká politický národ. Otázky jazyka a historie už nehrají tak klíčovou roli jako dřív, třeba během prezidentských kampaní v roce 2010 nebo 2004. Nejcharakterističtější jsou právě tato volební klání, přinášející nejvýraznější rozkol, který ruským i ukrajinským publicistům poskytoval efemérní, falešné důvody prohlašovat, že Ukrajina je umělý, vnitřně nejednotný stát, který by se měl rozdělit. Příznačné je, že paralelně tu zněly hlasy Alexandra Dugina, Konstantina Zatulina nebo Igora Markova, tedy ruských ideologů, skoro „černosotněnců“ (konzervativní radikálně pravicové antisemitské hnutí v někdejším carském Rusku – pozn. MT) a zdánlivě proevropských ukrajinských intelektuálů jako Mykola Rjabčuk, Jurij Andruchovyč nebo Oleksandr Bojčenko. Kdyby ty texty napsali jedním jazykem a neznali bychom autora, nepoznali bychom rozdíl. Obsah byl stejný.

iLiteratura.cz: Zmínil jsi teď kriticky Mykolu Rjabčuka. Souhlasíš ale přitom s jeho myšlenkou opožděného tvoření národa.
Váno Krueger: To přece není jenom jeho myšlenka, ale spíš mainstream. Upřímně řečeno neznám žádného badatele, který by hájil myšlenku, že se na Ukrajině politická elita už zformovala. Vezměme si třeba Jaroslava Hrycaka (ukrajinský historik – pozn. red.), který dokonce byl v určité etapě Rjabčukovým oponentem.

iLiteratura.cz: Jsou i sociální vědci, kteří uvažují v jiných kategoriích a pochybují, že by Ukrajina mohla napodobit vývoj, kterým evropské národy prošly už v devatenáctém století.
Váno Krueger: Máme tady skvělý příklad soudruhů z Afghánistánu, kteří svého času tvrdili soudruhům z Kremlu: podívejte, máme tady příklad Mongolské lidové republiky, která přímo z feudalismu přešla do socialismu a vynechala přitom stadium kapitalismu. A soudruzi z Afghánistánu prohlásili: „My to uděláme ještě lépe, z feudalismu přejdeme přímo do komunismu, přičemž vynecháme stádia kapitalismu, a dokonce socialismu.“ Jak to skončilo v Afghánistánu, je všeobecně známo, proto zůstávám příznivcem postupného vývoje. Není dobré přeskakovat jednotlivé vývojové etapy. Vytvoření národa by se přece jen mělo uskutečnit. Jak jsem napsal v závěrečném eseji své básnické sbírky Ziggi Frejd & Ktulchu, mezinárodní prostor je legitimně rozdělen a strukturován prostřednictvím instituce národního státu. Předpovídat konec národního státu se i při pohledu na zdánlivé úspěchy takových struktur jako například EU nebo NATO zdá poněkud přehnané. Ne, národní stát nezemřel. Národní stát je v současnosti základní jednotkou mezinárodního prostoru. Evropská unie a NATO jsou struktury, které nemají obdoby a narážejí na ohromnou spoustu problémů.

iLiteratura.cz: A co Eurasijský svaz?
Váno Krueger: To je k smíchu. Putin mimochodem zasadil smrtelný úder jak myšlence „ruského světa“ (russkij mir), tak Eurasijského svazu. Impérium je vždy určitou úmluvou o vzájemné výměně mezi metropolí a periferií. Tak tomu bylo vždy. Impérium vždy něco garantuje: bezpečnost, zprostředkování nebo infrastrukturu. To je zásadní princip, který platil vždy a všude, v římském impériu stejně jako v britském. Sovětský svaz zase byl impériem, které poskytovalo svým periferiím urychlenou modernizaci. To se týká zvláště Střední Asie, ale do jisté míry i pobaltských republik. Dnešní Ruská federace chce dosáhnout imperiálního statusu, a periferiím přitom nabízí nanejvýš nestabilitu a permanentní hrozbu, kterou uskutečnila třeba v případě Krymu nebo takzvaného Novoruska.

iLiteratura.cz: Rusko jim může nabídnout určité hmotné benefity, ne?
Váno Krueger: No, maximálně tak tomu vůdci takzvané Luhanské lidové republiky, který si koupil vilu na moskevském předměstí Barvicha. To ale není ta úroveň, o které mluvíme. Impérium musí něco nabídnout všem příslušníkům elit.

iLiteratura.cz: V Rusku je vyšší průměrný plat. Zvlášť u státních zaměstnanců je mezi Ruskem a Ukrajinou docela rozdíl.
Váno Krueger: A může Rusko něco podobného nabídnout Ukrajině?

iLiteratura.cz: Rusko to nabídlo Krymu.
Váno Krueger: No nevím, spolužačka, která studuje v Kyjevě, ale má rodinu v Kerči, mi říkala, že ceny tam neuvěřitelně vzrostly, životní úroveň se snížila, platy jako v Rusku nikdo neviděl, tím spíš, že rubl už devalvovali, a šampon, základní hygienická potřeba, stojí v přepočtu na hřivny snad sto nebo dvě stě hřiven. To očividně není to, co má impérium nabízet, pokud chce být efektivní. Ale abych uzavřel svou myšlenku o konci ideje „ruského světa“: v důsledku uskutečnění agrese na Krymu a ve východních oblastech Ukrajiny už Rusko odradilo i své nejbližší spojence, členy Eurasijského svazu, Bělorusko a Kazachstán. Běloruský prezident Aljaksandr Ryhoravič Lukašenka při své loňské inauguraci promluvil bělorusky. To je něco, co by ještě před dvěma lety bylo dočista nemožné. A prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev odpověděl na Putinovo prohlášení, že Kazaši historicky nikdy neměli vlastní stát, tak, že jakmile nastane ohrožení nezávislosti, Kazachstán všechny integrační projekty s Ruskem okamžitě opustí. Současně prohlásil, že na středních školách by se mělo vyučovat v angličtině. Z „ruského světa“ tak vypadly Bělorusko a Kazachstán. Co tam vůbec zbývá? Zbývá Rusko, a to je ještě otázka, bude-li k němu patřit Tatarstán, Tuva či Kavkaz. Rusko musí třeba severní Kavkaz stále dotovat. Z Ruska tak zůstanou jenom kousky příliš malé pro „ruský svět“ i pro impérium.

iLiteratura.cz: To mi připomíná, že na Ukrajině prý básníka tradičně chápou tak trochu jako proroka. Chtěl bys být prorokem, nebo je to spíš jenom mýtus?
Váno Krueger: Mně se spíš líbilo, jak Hérakleitos odpověděl svým efezským spoluobčanům, když k němu přišli jako k mudrci a prosili ho, aby jim dal zákony, což bylo tehdy v řeckých polis běžnou praktikou. Ten ale odmítl, vyhnal je a šel si do chrámu hrát s dětmi. Tohle se mi jaksi po všech stránkách líbí víc než to narodnické (Narodnictví byl myšlenkový proud rozšířený v Rusku a na Ukrajině od 70. let 19. stol. Narodnici chtěli kulturně povznést prostý lid, který považovali za nositele všech pozitivních národních hodnot – pozn. MT) – upřesněme, že s romantickými kořeny, avšak v narodnické interpretaci – chápání básníka jako proroka své vlasti. Kandidátů je ostatně v ukrajinské literatuře i beze mne dost.

iLiteratura.cz: Intenzivně se ale zajímáš o všechny problémy ukrajinské společnosti…
Váno Krueger: Žiju tady, všechno to zblízka pozoruji. Proč by ne. Jde o něco jiného. Například Poslední Leninův polibek jsem tak pojmenoval ještě před revolučními událostmi a před takzvaným leninopadem. Pak jsme si s Oleksandrem Fedutou říkali, že to opravdu byl poslední polibek. Knížka sice ještě nevyšla, ale zamýšlel jsem ji vydat už dávno. Mezitím se to všechno uskutečnilo. Otázkou zůstává, zda byla jiná alternativa. Podle mne ano. Leonid Kučma se třeba snažil Ukrajinu spojit a vybudovat z Ukrajinců jednotný politický národ. To je ale cesta bez krve, velice pomalá cesta, která může trvat padesát či sto let. Krvavá cesta, která se reálně uskutečnila, je tradičnější a rychlejší, bohužel však vyžaduje krev.

iLiteratura.cz: Řekl bys čtenářům něco o svých dojmech z cest po Ukrajině, které jsi zmiňoval? Je velký rozdíl mezi čtenáři v Kyjevě a v menších městech?
Váno Krueger: Rozdíl určitě je. Je několik center, kde se děje hodně věcí, třeba Charkov, Kyjev, Lvov, mimochodem i Užhorod. Velká nabídka ale vede k tomu, že zájem je menší, dochází k určitému přesycení, publikum je tam „rozmazlené“. Konají se tam velké festivaly, na které ale často přijde méně lidí než třeba v Kryvém Rohu, Žytomyru nebo Vynnyci. Tam se něco děje jenom zřídkakdy, a proto je o všechno větší, neuspokojený zájem. Takže ten rozdíl je spíš institucionální. Zájem jako takový je všude, což je příjemné.

iLiteratura.cz: Jak podle tebe vůbec vypadá čtenář současné ukrajinské poezie?
Váno Krueger: Raději bych řekl, jak podle mne vypadá můj čtenář. Na to se mne ptají často. Myslím, že nejlepší je Kantova definice. Kant ve své klasické stati Odpověď na otázku: Co je to osvícenství? definuje osvícenství jako vykročení člověka z jeho jím samým zaviněné nedospělosti, opuštění stavu, v němž nemůže užívat vlastního rozumu. Můj čtenář je ten, komu neschází odvaha myslet. Myšlení vyžaduje odvahu, odpovědnost i úsilí. Z toho vyplývá to, co je také mou další klíčovou tezí: poezie je určena jen pro velmi málo lidí. Zmíněné narodnické klišé, skutečně už spíše klišé než mýtus, o básníkovi jako prorokovi, počítá s básníkem „pro každého“. To je podle mne cesta, která je chybná, protože zabíjí poezii. Každý nemůže myslet, ačkoliv i Kant zřejmě měl určité osvícenské iluze, že myslet budou všichni. Michel Foucault ve svém článku Co je to osvícenství? Kantovi také v tomto duchu odpověděl, přičemž zdůraznil utopický prvek jeho úvah. Čtenář je proto ten, kdo umí a nebojí se přemýšlet. Takových čtenářů není nekonečno. Je to více nebo méně omezená vrstva, která je právě proto tak hodnotná.

iLiteratura.cz: Hodně se u nás mluví o specificky ukrajinské tradici literárních čtení. Co je pro tebe osobně nejdůležitější prostředek kontaktu se čtenářem – živá vystoupení, knížky, nebo snad internet?
Váno Krueger: Tady jsem k současné masové komunikaci dost kritický. Internet, to je prostor, který je třeba ve smyslu autoideologie typicky osvícenský. Všechno pro všechny, maximálně otevřené, průhledné a srozumitelné. Nejlepším příkladem je Wikipedie, kterou může psát každý. Internet je prostor naprosté sublimace, kde je všechno veřejné. Baudrillard zdůrazňoval, že produkce už není produkcí v obvyklém smyslu slova, ale publikací, obnažením či demonstrací. Máme tedy co dělat s kulturou porna. Výsledkem je, že tu všechno degeneruje v honbu za lajky, které jsou na internetu vnějšími znaky úspěchu. Proto se také snažím svou poezii na internetu nepublikovat. Neuveřejňuji ji na sociálních sítích a snažím se ji neumisťovat ani na specializované weby, dělám to jen výjimečně: přece jen žiji v naší době a musím brát na vědomí současné způsoby komunikace, ač se k nim stavím kriticky. Ve skutečnosti jsem přesvědčený textocentrista a jako takový si myslím, že poezie má fungovat ve své textové podobě. Je třeba, aby vycházely knížky, aby existovaly jako materiální artefakty. Myslím teď samozřejmě knihy tištěné, ne elektronické.

iLiteratura.cz: Proč potom tak často vystupuješ? Toužíš snad po pozornosti?
Váno Krueger: Nedělám to z pouhé marnivosti, jak se mi snažíš podsunout, taková je prostě básníkova sociální funkce. Neabsolutizoval bych to. Důležitá je knížka. Na Ukrajině jsou geniální básníci, kteří skoro nevystupují: Mykola Vorobjov, nositel Ševčenkovy ceny, nebo Mychajlo Hryhoriv. Patří k vrcholům nejenom ukrajinské, ale i světové poezie. Na internetu nejsou, neuvidíš je ani na festivalech. Vůbec neopouštějí Kyjev, pokud vím. A to jsou skuteční géniové, ti, kterým bych se chtěl vyrovnat.

iLiteratura.cz: Mimochodem, dají se tvoje knihy koupit někde jinde než v Kyjevě, Lvově nebo Charkově?
Váno Krueger: Dají se objednat přes internet nebo koupit v síti knihkupectví Je. Ta funguje ještě v několika dalších městech. Je to ale část širšího problému distribuce knih na Ukrajině. Systém distribuce knih na Ukrajině zlikvidovali už v devadesátých letech a teď kromě knihkupectví Je žádná jiná síť není. Dá se proto říci, že pokud tvoje kniha není v knihkupectví Je, jako by neexistovala. Vlastně tak parafrázuji Baudrillardův výrok, že pokud nejsi v televizi, nebo dneska už spíš na sociálních sítích, znamená to, že neexistuješ. Descartesovské cogito vystřídala postbaudrillardovská přítomnost v podobě uživatelského účtu. Dochází k redukci osobnosti, plnoprávné osobnosti, která by měla používat vlastní rozum, na jednu z jejích funkcí, konkrétně na funkci vytváření obsahu pro sociální sítě. Tak vypadá dnešní odcizení a dnešní hyperrealita, dnešní masová komunikace.

iLiteratura.cz: Jak na básníky působí dnešní události na Ukrajině? Nesnižuje se vlivem hrozivé situace zájem o poezii?
Váno Krueger: Ne, naopak se zvyšuje, avšak ve velmi specifické podobě. Jsou to básně o Majdanu a o válce. V této mase občanské lyriky není lehké najít něco kvalitního. Většinou je to poetizovaná publicistika, což ovšem není nic divného. Je to autoterapie. To je jedna z funkcí publicistiky, a tím spíš publicistiky poetizované. Stará ukrajinská poetická tradice, jež má ještě narodnické kořeny, tuto funkci básníka-proroka, který promlouvá o bolestech a nešvarech společnosti, a tím je zároveň léčí, velice výrazně postuluje. Takže ten příval poetizované publicistiky je zcela normální. Pokud plní svůj terapeutický účel, vůbec nic nenamítám. Musíme chápat, že to je odpověď společnosti na určité výzvy a bezpochyby prospěšná autoterapie.

iLiteratura.cz: Opravdu máš za to, že pornoherci by měli vstupovat do odborů? Proč?
Váno Krueger: Z hlediska osvícenství a logiky kapitalismu to je absolutně zákonitý krok. Přece pokud to je byznys, zaměstnanci mají nárok na ochranu svých práv. Tuto ochranu poskytuje právě instituce odborového hnutí. V USA tuším něco podobného existuje. Konkrétně v Kalifornii, kde se soustřeďuje americký pornoprůmysl, přijali zákon, který nutil pornoherce používat prezervativy, proti čemuž hodně lidí vystupovalo. Rozhodnutí podle mne přijali v referendu, ale kvůli odporu pornoherců nevstoupilo v platnost.

iLiteratura.cz: Jaký máš vztah k německé pornografii?
Váno Krueger: Naprosto pozitivní, stejně jako k německé klasické filozofii a k frankfurtské škole. K frankfurtské škole mám vztah dokonce ještě lepší.

iLiteratura.cz: Souvisí perverzní, například pedofilní motivy v tvých básních nějak s tvým zájmem o psychoanalýzu, nebo jde prostě o pokus upoutat na sebe pozornost za každou cenu?
Váno Krueger: Odpovím slovy svého oblíbeného autora, myslitele Jacquesa Lacana: psychoanalýza nám může poskytnout nejdůkladnější znalost člověka. Proto se psychoanalýze aktivně věnuji, mimo jiné i v poezii.

iLiteratura.cz: Aktivně?
Váno Krueger: Psychoanalýze se věnuji prakticky, ne však v klinickém, ale v kritickém smyslu. Psychoanalýza mne zajímá spíše jako teorie. Žižek píše, že v psychoanalýze vždy existují dva proudy – klinická praxe a teorie. Psychoanalýza mne zajímá jako teorie. Psychoanalýzu však nelze oddělit od praxe. Když vezmu nějaký text, čímž myslím v širším smyslu slova text v kultuře, který analyzuji a sdílím své poznatky, ať už soukromě, či veřejně, de facto se tak věnuji terapii, protože své závěry veřejně formuluji.

iLiteratura.cz: Zajímal ses někdy o surrealismus, o automatické psaní?
Váno Krueger: Konkrétně o automatické psaní ne, to je podle mne spíš mýtus.

iLiteratura.cz: Proč, znám lidi, kteří se tomu doposud zcela seriózně věnují.
Váno Krueger: Jistě, existuje také společnost, která se dodnes zcela seriózně věnuje řešení otázky kvadratury kruhu. To potvrzuje mou dávnou myšlenku, že ideje v historii lidstva nikam nemizí, naopak stále existují a zůstávají v oběhu.
Francouzští surrealisté dvacátých let své umělecké teorie stavěli na psychoanalýze, na pracích Sigmunda Freuda, zvláště na Výkladu snů. K tomu je však třeba podotknout několik věcí. Tato jeho „bible psychoanalýzy“, práce ze začátku 20. století, byla do francouzštiny přeložena velice pozdě, až po první světové válce, a překlad to nebyl nejzdařilejší. Surrealisté se tedy věnovali začátkům psychoanalýzy, zatímco Freud se ve svém myšlení posunul mnohem dál. Na začátku dvacátých let se už dostal na úplně jinou úroveň. Jeho myšlení z tohoto období rozvinuli jeho následovníci, například už zmíněný Lacan. Jde tedy o pozdní výpůjčku. Surrealisté navíc Freudovo dílo interpretovali po svém. Třeba Dalí, kulturní pop-ikona a jakási vizitka surrealismu, který se probil na audienci ke stárnoucímu Freudovi, což se mimochodem Lacanovi nikdy nepovedlo – Lacan svou monografii sice Freudovi poslal, ale jeho zásilka zůstala bez odpovědi, byl tedy sice Freudovým žákem, ale se svým učitelem se nikdy nesetkal. Dalí tedy k Freudovi pronikl a Freud své setkání s mladým Dalím shrnul slovy: ti lidé, myšleno mladí surrealisté, jsou z 95 % šílení, ale z 5 % na nich něco je. Takže 5 %. Mne zajímá víc než 5 %, možná i všech sto. To je samozřejmě ideál, otázka je, zda ho lze dosáhnout. Spíš než surrealisté mne proto zajímá Sigmund Freud nebo Jacques Lacan a jejich následovníci.

iLiteratura.cz: Vrátil bych se ještě k tomu, co jsi už okrajově zmiňoval. Byly i případy, kdy kritika přijala tvoje nekrokomunistické básně jako skutečnou oslavu komunismu?
Váno Krueger: (Smích) V téhle souvislosti došlo k anekdotickému případu. Já jsem u toho sice nebyl, ale vyprávěl mi to kamarád. Když byli v Ševčenkově parku na poetické akci, jak to tam tak bývá, a začali se bavit o mně, jeden mladý básník řekl: „To je přece ten komunista,“ a začal mě všemožně pomlouvat. Můj kamarád to nesnesl, a protože je to skutečně můj dobrý přítel, prohlásil, že se musí omluvit, nebo dostane výprask. Básník se neomluvil a dostal výprask. I k takovým případům dochází.

iLiteratura.cz: Znáš ho osobně, je normální?
Váno Krueger: Nejspíš ne, znám ho ale jenom z doslechu.

iLiteratura.cz: Co můžou tvé básně podle tvého názoru nabídnout českému čtenáři?
Váno Krueger: Nemýlím-li se, tak nejvyšší Stalinův památník byl v Praze. Česká historie a česká kultura jsou také silně spojeny s mýtem východní Evropy v jeho verzi z dob studené války. Ať se už Česká republika sebevíc snaží, a dobře dělá, získat od těchto mytologémat odstup, její kultura je jimi přece jen silně infikována. Tím nemyslím v klinickém smyslu, ale ve smyslu jejich nevyjevené přítomnosti. Předpokládám, že česká kultura je na dekonstrukci, tedy vyjevení těchto věcí, připravena díky své pokročilejší modernizaci, bližšímu kontaktu s ideály osvícenství a větší integraci do postosvícenského neoliberálního projektu Evropské unie nebo NATO dokonce lépe než kultura ukrajinská.

iLiteratura.cz: A na závěr, odkud se vzal tvůj pseudonym Váno Krueger?
Váno Krueger: Tak v první řadě to spíš než pseudonym je literární jméno. Je to výraz mé lásky ke dvěma mým kulturám. K německé – ty jsi zmiňoval německou pornografii, já jsem zmiňoval německou klasickou filozofii a frankfurtskou školu. Sem lze zahrnout i psychoanalytiky, Freud je koneckonců německojazyčný myslitel. Dokonce i v jediné dochované audionahrávce, v kratičkém vystoupení pro BBC, kde mluvil o počátcích psychoanalýzy, vyslovil své jméno německy. V ukrajinské filozofické literatuře dodnes není vyřešena ukázka, jak transliterovat jeho jméno: FROJD z němčiny, nebo FREJD z jidiš? V jednom dopise sám napsal, že nikdy nebyl nikým jiným než židem z Moravy, jehož rodiče pocházejí z Haliče. V této zvukové nahrávce se však představuje německou verzí svého jména, což je dosti jasná tečka za úvahami o jeho identitě. Já jsem ale psal o Freudovi v době jeho dětství, kdy byl ještě klukem, který mluvil jidiš, a proto se kniha jmenuje Ziggi Frejd & Ktulchu. Je to tedy láska k německé kultuře, proto Krueger, a láska ke gruzínské kultuře, proto Váno, jak mi navíc říkali ve škole.