Pošťačka Providencie Nebeská se z nutnosti naučí létat. Potřebuje se totiž dostat z Paříže do marockého Marrákeše pro svou adoptivní dceru. Jenomže po výbuchu islandské sopky zanesl oblohu nad celým kontinentem nebezpečný mrak, letecká doprava byla přerušena a všechny ostatní prostředky jsou přetížené na několik dní dopředu. A pokud by si Providencie nepospíšila, může se stát, že její vytoužená dcera Zahera neuhraje, anebo dokonce vzdá svůj boj s jiným mrakem, který ji tíží na prsou a zabraňuje dýchat: trpí cystickou fibrózou.

Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž, druhá kniha Romaina Puértolase, vyšla v českém překladu velmi pohotově a autor Podivuhodné cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY tímto opustil nakladatelství Argo a přesunul se do Rybka Publishers. Jde o další příběh z dílny francouzských autorů, kteří ve snaze oslovit co nejširší publikum produkují knihy označované „feel good book“. Ty mají jediný cíl: nabídnout čtenáři pozitivní historku, která nebude moc složitá a v níž se pokud možno každý najde. Tento „literární populismus“ v jejich podání však v podstatě předem počítá s tím, že čtenář je neskonale vděčný trouba anebo roztržitý hltal písmenek, jež nemusejí dávat smysl.

Holčička, která spolkla mrak velký jako Eiffelova věž je totiž poměrně nesourodé vyprávění, v němž se autor snaží říci své k tomu, jak máme bojovat s obtížnými životními situacemi, zároveň si neodpustí trochu čtenáře poučovat a oslnit svou erudicí v mnoha oblastech – ta je však, nutno přiznat, jen velmi povšechná. Kniha obsahuje asi deset citací autorů od Coelha či Hergého až po Viana, občasné zmínky o známých filmech nebo hudebních hitech. Autor nás provede různými prostředími, od velína na letišti po arabskou poušť s krátkými zastávkami u čínských a tibetských mnichů nebo afrických kmenů, potkáme Putina i Obamu. Nikde se ale nezdržíme moc dlouho, protože spisovatelův repertoár potřebných detailů očividně není moc obsažný.

Pobavit (a snad i poučit?) nás má například seznam stručných zmínek o podivuhodnostech typu „Alberto Uderzo je barvoslepý“ nebo „jedna malá Indka přišla na svět se čtyřmi pažemi a čtyřma nohama“ (na s. 47 a znovu na s. 65 či 122). Odlehčit už tak dost povrchní příběh mají i často spíše násilné slovní hříčky, dovětky typu „S těmito slovy žena energicky orazítkovala formulář, až se jí knírek rozechvěl, a podala ho pasažérce (formulář, nikoli knírek)“ – s. 21; „K Rimbaudovi to tedy mělo dost daleko. Mladá Francouzka k němu zvedla zrak (k Asiatovi, nikoli k Rimbaudovi)“ – s. 56; „V úterý byla cítit rybami (stanice, nikoli uklízečka)“ – s. 125. A vůbec stále přítomná snaha o humor, jež však – aspoň podle mého soudu – nepřináší kýžené ovoce, jen namátkou ocitujme: „Jedinou letošní zakázkou byly teplákové soupravy z rokfóru pro francouzský olympijský tým v hodu třešňovou peckou (šlo o novou disciplínu, kterou vymyslel Národní olympijský výbor v reakci na nadprodukci třešní v roce 2013)“ – s. 97; „Prostým pohybem ruky, při němž rukáv jeho roucha zavlál na okamžik jako oranžový prapor (připomínající vlajku na pláži, která upozorňuje na koupání na vlastní nebezpečí)“ – s. 98; „Zástava srdce, to byla vskutku originální smrt u člověka proslulého tím, že žádné srdce nemá“ – s. 123. Především se však kniha mnoha moudrými průpovídkami a doporučeními blíží formátu vděčných příruček s tematikou partnerských vztahů, péče o nemocné, vyrovnání se s těžkou chorobou nebo také samotou. Občas přináší návod, jak s nadhledem řešit běžné denní zádrhele.

Puértolas v Holčičce nabízí v podstatě univerzální příběh: někdo má smůlu a jiný ho zachrání, projde přitom cestou, jakou běžela slepička od studánky až k ševci Matoušovi. Puértolasův román s velmi jednoduchou zápletkou, nijak složitým dějem, napsaný nenáročně a ještě s (ne vždy povedenou) snahou sršet vtipem se dá označit za pohádku pro dospělé: dobro musí zvítězit, hlavně když dostaneme potřebnou dávku silných citů a splněných snů. Životem znavený čtenář přece nemá náladu trápit se ještě nad knihou. Aby text řádně odsýpal, nedlouhé kapitoly vždy včas přepínají téma, kniha je do značné míry jakousi komiksovou zkratkou, drobné nesrovnalosti v logice příběhu tu nevadí, neboť nejde o četbu pro soustředěné čtenáře. Stejný recept dnes dodržuje několik dalších francouzských komerčně velmi úspěšných autorů.