Miika Nousiainen (nar. 1973) je finský spisovatel věnující se především humoristické tvorbě. Původně pracoval jako novinář, dnes působí také jako scénárista a moderátor řady televizních pořadů. Jeho knižní prvotinou je dílo Vadelmavenepakolainen (Uprchlík na malinové loďce) z roku 2007, které se dočkalo i úspěšného filmového zpracování. Čeští čtenáři ho mohou znát díky románu Kořeny (č. 2017) o spletitém vztahu syna a otce. Jeho nejnovější počin Fazóna se ve Finsku stal ihned po vydání bestsellerem a česky vyšel v překladu Jitky Hanušové.

Ústřední trojici postav tvoří tři nejlepší kamarádi kolem čtyřicítky, z nichž každý prochází vztahovými či rodinnými peripetiemi. První z nich, Sami, touží po manželce a dětech tak dychtivě, že u toho často zapomíná přemýšlet. Markus zůstal na výchovu tří dcer sám a Pesonen musí pečovat o nemocné rodiče, takže na vlastní život mu už nezbývá kapacita. Každý z nich se se svou životní situací potýká, jak nejlépe umí. Sami se bezhlavě vrhá do jednoho vztahu za druhým navzdory tomu, že šance na založení vysněné rodiny se ve většině případů blíží nule. Markus se ze všech sil snaží, aby rodina fungovala, ale kýžený pocit štěstí se nedostavuje. A Pesonen musí najít hlavně sám sebe.

Děj působí velmi jednoduše, místy až plytce – zejména Samiho šlamastyka s motorkářským gangem a závěrečná část knihy. Naštěstí má Fazóna řadu kladů, které ne zrovna zdařile vypointovanou zápletku převažují. Jedním z nich jsou určitě postavy – každý z ústřední trojice (platí to ale i pro některé vedlejší postavy, třeba Samiho sestru) je úplně jiný, zároveň jsou všichni ve své naprosté životní bezradnosti uvěřitelní a je snadné se s někým z nich ztotožnit.

Mužská tematika

Muži a jejich problémy v současné společnosti představují téma, které je ve finské literatuře už dvě desítky let hojně zpracováváno. Jedná se o jakousi reakci na předešlé období, kdy se pozornost začala více obracet především na ženy a feministicky orientovanou literaturu. Mezi těmito mužskými autory je v českém prostředí nejznámější Kari Hotakainen, ale spadají sem také Juha Seppälä, Petri Tamminen a Hannu Raittila.

V linii líčení mužských témat a problémů pokračuje i Miika Nousiainen. Jak se muži cítí v současném světe? Jaká očekávání na ně okolí klade? Do centra pozornosti je postaveno zejména fungování mužů v rodině a ve vztazích obecně, a to na mnoha úrovních: v partnerských vztazích (zejména Sami), v roli otců (Markus) či ve vztahu k rodičům (zejména Pesonen, ale i Sami). Neotřelý je z tohoto pohledu nejen Sami se svými biologickými hodinami, ale také Markus v roli otce samoživitele.

Pod komickou slupkou románu se nicméně skrývá i náznak vážnějšího tónu. Namátkou jde o nefunkční vztahy dospělých dětí s rodiči, život s psychickou poruchou či neplodnost. Tato rovina dává románu jakýsi přesah a Fazóna díky ní není pouze oddechovým dílem.

Co se skrývá pod fazónou?

Už samotný název napovídá, že se kniha hodně věnuje tomu, jak důležité je v současném světě Instagramu a dalších sociálních sítí si budovat bezchybnou image, totiž fazónu. Tuto potřebu v románu zosobňuje Sini, autorka populárního lifestylového blogu, na který nezávisle na sobě narazí několik postav. Sini píše o svém harmonickém životě a rodinné idylce s vysněným mužem. Reklama na dokonalý život? Omyl. Postupně se totiž ukazuje, že všechno je úplně jinak. Ponaučení? Než se neustále srovnávat s ostatními je lepší soustředit se na život vlastní. Jinak totiž nikdy nebudeme spokojení: „Každý na někoho žárlí. Bezdětní na ty s dětmi. Rodiny s dětmi na ty bezdětné kvůli volnému času. Zaměstnanci na šéfy kvůli platu. Šéfové na zaměstnance kvůli volnému času. Diktátoři jistě žárlí na dobrodince kvůli dobré pověsti a dobrodinci na diktátory kvůli jejich moci. Kdy jsme začali žít tyhle srovnávací životy?“ (s. 228)

Sociální média a fazóna, kterou si jejich prostřednictvím vytváříme, se už stala nedílnou součástí dnešního života a společnosti. Jak se ale i při čtení Fazóny dozvídáme, ani život influencerů a celebrit není zrovna procházka růžovou zahradou. Všeříkajícím motem knihy a zároveň útěchou pro obyčejné smrtelníky by mohla být úvaha: „Když si nebudujete fazónu, nemůže se vám ani oprýskat. Můžete vést dobrý život, i když o něm všem nereportujete.“ (s. 282)

Nousiainen v knize pracuje s ironií a černým humorem, daří se mu také střídat odlehčenou a vážnou rovinu. Samostatnou zmínku si bezesporu zaslouží překlad Jitky Hanušové. Finský text je totiž prošpikovaný jazykovými hříčkami a dvojsmysly, které se významně podílejí na humornosti celého díla. Převod dvojsmyslů tak, aby nepůsobily šroubovaně, patří k nejtěžším aspektům překladu. Díky překladatelčině umu ale dokonale fungují i v češtině. Jako příklad lze uvést samotný začátek:

„Upřímnou soustrast.“
„Děkuju. Mockrát děkuju.“
Táta byl sportovec a vždycky zdůrazňoval, že nejdůležitější není zvítězit, ale zúčastnit se. Teď se mu splnil sen. Všichni tu vyjadřují účast. Nikdo nevítězí.“ (s. 9)

Český překlad je vtipný, přirozený a čtivý, není proto divu, že Jitce Hanušové vynesl nominaci na Cenu Josefa Jungmanna.

Při čtení Fazóny se budete hlavně smát, ale zmíněný přesah k závažnějším tématům z ní přes určitou povrchnost dělá trochu víc než jen humoristický román – totiž knihu, u které se královsky pobavíte, ale třeba si z ní odnesete i nejedno životní moudro.