Léto bez Facebooku je třetí román, který Romainu Puértolasovi vychází na českém knižním trhu, tentokrát v nakladatelství XYZ a v překladu Heleny Beguivinové. Těžko soudit, zdali se o díla zázračně úspěšného autora čeští nakladatelé a překladatelé perou, nebo si je přehazují jako horkou bramboru. Nicméně chceme-li, vydedukujme si odpověď z nikým netajené skutečnosti, že Puértolasovy knihy od počátku vynášejí hodně peněz za málo muziky.

V Létě bez Facebooku Puértolas čtenářům předkládá humoristickou detektivku. Obézní Afroameričanka Agatha Crispiesová je přeřazena z policejního komisařství v New Yorku ve státě New York do New Yorku v Coloradu. V městečku, kde takříkajíc chcípl pes, však policistka bez sociálních sítí strádá a nadevše si přeje „pěknou vraždu“. Tu nakonec dostane, a ne jednu. Jedno místo činu za druhým poprskává drobky z čokoládových koblih a ostatní přítomné pohoršuje svou rozložitou postavou a excentrickou osobností. Totální klišé by Agatha dovedla k dokonalosti, snad jen kdyby si plastové ananasy v uších vyměnila za banány.

Puértolas v rozhovorech o své knize tvrdí, že se zasazením hlavní postavy do zapadákova plného rasistů snažil předat poselství o toleranci a sebepřijetí. Na adresu Agathiny černé pleti a tlustého zadku však putuje – z úst vypravěče, nikoli ostatních postav – tolik nemístných vtipů, za které by se styděli i dvacetiletí kluci v hospodě, že se s větší pravděpodobností jedná pouze o levný podbízivý humor (viz s. 44, 46, 49…).

Ne že by Puértolas neuměl být vtipný, nad některými průpovídkami se člověk pousměje, radost mu však vzápětí často zkazí nadbytečná vysvětlivka či dovětek. Autor zkrátka čtenáři nedůvěřuje, má potřebu mu radit, čemu, kdy a proč by se měl smát, a kazí mu tím potěšení z odhalování některých souvislostí na vlastní pěst. Tímto způsobem je nám například vysvětleno, proč je legrační, že na vyšetřování spolupracují lidé s příjmeními Crispiesová a McDonald (s. 33–34). Jen tak pro zajímavost – jednou z mnoha Puértolasových aktivit bylo v minulosti natáčení vlastního pořadu na YouTube, ve kterém odkrýval triky známých kouzelníků a iluzionistů. Je snad Puértolas posedlý objasňováním naprosto všeho, přičemž zapomíná, že svět je někdy prostě raději klamán?

Velkým tématem Léta bez Facebooku je bezpochyby literatura: Agatha zakládá čtenářský klub a jeho členy, stejně jako většinu ostatních postav, postupně seznamuje s dějem (zpravidla i s jeho rozuzlením) jednoho klasického díla za druhým. Román tady působí tak trochu jako variace na Sofiin svět, avšak místo dějin filozofie seznamuje čtenáře se světem literatury. Jenže obsahově ani kompozičně Gaarderovu dílu bohužel nesahá ani po kotníky. Na informace obsažené v těchto lekcích se ani nemůžeme tak úplně spolehnout, dočítáme se například o „mánii zabíjet ženy“ Lennieho z O myších a lidech (s. 237) či osmi dílech Harryho Pottera (s. 248). Puértolasova kniha je mimoto snad až přesycena aluzemi, opět dopodrobna vysvětlenými – na straně 181 dokonce v poznámce autora: „Znalci poznají narážku na Temný cypřiš, román Agathy Christie, v němž záhadu řeší Hercule Poirot.“ Na čtenáře se z každé strany valí tolik banálních vtipů a pouček, že si nakonec ani není jistý, jestli se má cítit pobaveně, poučeně, nebo zahanbeně.

Puértolas rozhodně nepatří ke spisovatelům, kteří tráví čas rešeršemi a kolem sebe mají tým odborníků, jejichž rad využívají s cílem dodat svému dílu co největší věrohodnost. Jeho texty často působí ledabyle: občasné logické nesrovnalosti, stále se opakující vtipy nebo zarputilé používání dánsko-norských hlásek v narážkách na švédskou Ikeu (s. 177). Sám ale v rozhovorech prohlašuje, že jeho hlavním záměrem je čtenáře pobavit, aniž by si publikum muselo lámat hlavu nějak překomplikovanou literaturou. Bez okolků také přiznává, že jeden román napíše za dva týdny až měsíc, a to navíc zpravidla na mobilním telefonu.

V Létě bez Facebooku dokonce najdeme jakýsi manifest či obhajobu oddechové literatury (s. 58–59), ze které autorův postoj můžeme odtušit. Agatha v plamenné řeči tvrdí, že neexistuje žádná podřadná literatura a nikdo nemá právo nikomu diktovat, co by měl či neměl číst: „Literární a kulturní snobismus je stejně škodlivý jako nevzdělanost.“ A do určité míry má jistě pravdu, nic proti pohodové četbě. Z úcty ke čtenáři by si však neměla hrát na víc, než čím ve skutečnosti je.