Zápisník z návratu do rodné země (pod tímto názvem vyšel úryvek v revui Analogon 70/2013) je prvotina martinického básníka, dramatika a politika Aimého Césaira, zapřisáhlého antikolonialisty, považovaného za jeden z pilířů hnutí négritude (černošství). Tato dlouhá báseň v próze líčí cestu, kterou musel autor a jeho básnický subjekt ujít, než si uvědomili své poslání: stát se mluvčími utlačovaného lidu, šiřiteli africké kultury a především kritiky nelidského chování francouzských kolónů. Hlavními tématy jsou kolonialismus, revolta, sebeúcta a svoboda v době francouzské koloniální říše a silného rasismu. Text je označován za jedno z hlavních děl frankofonní poezie 20. století.

Césaire začal tento lyrický deník psát, když byl v roce 1938 na prázdninách u chorvatského přítele Petara Guberiny v Dalmácii, rok nato se po devítiletém pobytu v Paříži vrátil na svůj rodný ostrov Martinik: odtud tedy název. Báseň je rozdělena do odstavců, které na sebe ne vždy logicky navazují. Představuje velmi hermetický, ač syntakticky a obrazově často nekoherentní útvar. Občasné vynechávání interpunkce či časté mísení gramatických osob a nepřehledně proměnlivých nálad lyrického subjektu komplikuje pochopení obsahu. Ne nadarmo je autor prezentován jako moderní, černý Mallarmé. Text je prostoupen surrealistickými obrazy a neotřelými metaforami, vycházejícími z martinické přírody a krajiny. André Breton básníkovi složil poctu: „Césairova slova jsou krásná jako rodící se kyslík.“ Velmi svébytné lexikum jeho básní se stalo předmětem četných vědeckých studií, vyšlo i několik slovníků shrnujících jeho výrazové prostředky. Césaire ve své tvorbě nešetří helenismy, latinismy, odbornými výrazy ze všech vědních oborů či vlastními neologismy (Zápisník končí dodnes neobjasněným slovem „verrition“). Všechny tyto aspekty vytvářejí na první pohled neprostupnou džungli lyrického textu, kde na čtenářovy smysly útočí spisovatelovo zhnusení stávající situací, ale též všemocné pokušení běh věcí změnit či touha po znovuzrození.

Básnický subjekt se občas ztrácí v záplavě vlastních vzpomínek či historických údajů, všudypřítomná je ale autorova snaha obrátit inertní lid k revoluci. První, co si na své cestě vlastním nitrem, ale také na cestě zpět domů básnický subjekt uvědomuje, je děsivý dopad kolonialismu na mysl kolonizovaného, bídu, v které porobený lid žije, jeho násilné oddělení od vlastních kořenů a nerovnost jednotlivých ras. Césaire se s až překvapivou agresivitou a útočností obrací na své letargické krajany, aby je znovu obrátil k africkým předkům a k jejich duševnímu dědictví.

Aimé Césaire byl jeden z prvních, kdo hlásali, že každý Martiničan s černou pletí má africké kořeny, čímž chtěl ve svém lidu probudit hrdost. Konstantním prvkem jeho tvorby je vize mytické Afriky, jež je kolébkou civilizace a rájem na zemi. Mnohokrát připomíná otrokářskou minulost (trojúhelníkový obchod, otrokáře), aby vyvolal rozhořčení u svých spoluobčanů. Útočí na koloniální instituce (policie, misionáři), připomíná svému lidu černošské hrdiny, aby v nich probudil odhodlání bojovat za uznání své rozdílnosti. Mezi nimi jsou například vůdce haitské revoluce ze začátku 19. stol. Toussaint Louverture nebo dávní panovníci afrických říší včetně Etiopie, jediné africké země, jež nebyla kolonizována. Revoluci dominuje výbuch sopky, která není jen obrazem přírodní katastrofy (roku 1902 explodovala martinická sopka Pelée a zničila celé město Saint-Pierre), ale také budoucí sociální změny, již básnický subjekt předpovídá. Dalším symbolem, který ostatně prostupuje celým Césairovým dílem, jsou tam-tamy, africké tradiční bubny sloužící k dorozumívání mezi vzdálenějšími kmeny, které v Zápisníku svolávají do boje proti utlačovateli.

Zápisník z návratu do rodné země změnil africkou a karibskou frankofonní literaturu: stvořil literární hnutí, ke kterému se hlásili největší básníci a spisovatelé své doby ze subsaharské Afriky a z Antil. Dílo se postavilo proti sociálním dogmatům, ale také proti všem literárním normám a formám. V roce 2003 na motivy Zápisníku vytvořil Jacques Martial (francouzský filmový a divadelní herec) divadelní hru a o pět let později natočil Philippe Bérenger film, kde Martial hraje roli básnického subjektu-vypravěče. V dnešní době může revoltující charakter tohoto díla působit snad příliš pateticky, to však nikterak neubralo na jeho literárním a historickém významu.