Vojtěch Šarše

První kamerunský román napsaný ve francouzštině vyšel v roce 1954. Eza Boto v něm zásadně otočil směr nahlížení na Afriku, k němuž do té doby docházelo jen očima Evropanů. Najednou už protagonistou není černoch, kterého se snaží bílý kolonizátor poznat a polidštit: zlo přichází od dobyvačného bělocha a africké kultuře hrozí zánik.

O tvrdém sporu tradiční africké a moderní evropské literatury, o generačních střetech mladých afrických intelektuálů a respektované rady starších – román konžského autora používá moderní literární postupy, ale prostupují ho i prvky typické pro africkou tvorbu. Kniha, kterou Georges Ngal napsal v 70. letech, i dnes působí jako silné svědectví a zajímavý literární experiment.

Bídná existence sezonního afrického dokaře, jenž přežívá ze dne na den v marseilleském přístavu. Diaw Falla má dvě přání, pro která se pere s krutým životem: oženit se se svou láskou Catherine a stát se spisovatelem. Jeho sny jsou však zmařeny kvůli jedné konkrétní zradě a vlivem hluboce zakořeněného rasismu v myslích místních lidí. Tak zobrazil svět ve své románové prvotině senegalský spisovatel Sembène Ousmane (1923–2007).

V sedmadvaceti dopisech přítelkyni čteme důvěrnou zpověď senegalské ženy Ramatoulaye, jež po manželově odchodu zůstala s dvanácti dětmi sama. Jedna ze zakladatelek feministického hnutí v Africe a jedna z prvních spisovatelek afrického kontinentu Mariama Bâ si touto knihu vydobyla uznání čtenářů i kritiky.

Šest detektivních příběhů, šest odlišných koutů Mali a šest racionálně neuchopitelných kriminálních zápletek – spisovatel Moussa Konaté ve svých románech pracuje s typickými prvky detektivního žánru, jako jsou zločin, motiv, viník, oběť, kriminalista a vyšetřování. Knihy však zastanou i roli dobrého cestopisu nebo etnologické studie: přesouváme se v nich do černé Afriky, spolu s jejími obyvateli čelíme střetu starých tradic a mýtů s vlivy moderního světa, jež sem přicházejí z Evropy.

Slavný kamerunský spisovatel a také diplomat Ferdinand Oyono v románové trilogii popsal kolonialismus, tak jak ho prožívali Afričané na konci padesátých let, těsně před dekolonizací. Zobrazuje různé generace i sociální vrstvy afrického obyvatelstva, představuje jejich nemyslitelné životní podmínky, ukrutné a nesmyslné chování Evropanů, ale i kulturní zmatení, které se v tomto prostoru často projevovalo vlivem vize krásné Evropy.

Agadir, autobiografické dílo s prvky surrealismu a moderního románu, vypráví příběh úředníka, který se vzbouřil proti zvykům, tradicím a rozdělení moci ve své zemi. Khaïr-Eddine se zcela neotřele staví k literárním pravidlům románu, deformuje je tak, aby odpovídala jeho pokroucené době.

První publikované dílo martinického básníka Aimého Césaira je považováno za základní text myšlenkového a literárního hnutí négritude, jež se zrodilo ve 30. letech 20. století v Paříži. Autor se snaží osvobodit mysl černocha, svázanou starými koloniálními řetězy, které obepínaly celý africký kontinent, a zatíženou dědičnými stigmaty otrokářství.

Důstojný otec Drumont přichází do Afriky s posláním šířit evropské náboženství, nedaří se mu však zlomit a ani potlačit prastaré zvyky a tradice. Snad jen mladý Denis, jeho pomocník, podléhá Drumontovu kázání a vzdává se afrického dědictví. Jeden z nejznámějších afrických autorů, kamerunský spisovatel Mongo Béti, vydal roku 1956 román o ztrátě západních a křesťanských ideálů, o bolestném vystřízlivění zarytého misionáře, ale i o nepochopitelné schopnosti potlačit vlastní původ.