V nakladatelství Pavel Mervart vloni vyšla jedinečná kniha českých odborníků Sex, plození, pohlaví s několika poznámkami o genderu, která se následně ocitla na long listu Magnesia Litery. Téma sexuality je v ní představeno na několika rovinách, z hlediska teoretické biologie, etologie, historie či filozofie, a především v kontextu jejich vzájemného prolínání. Přinášíme rozhovor s jednou z autorek.

iLiteratura: V kapitole vycházející z vašich výzkumů jste se zabývala problematikou parafilií. Píšete, že z vašeho evolučně sexuologického hlediska jsou jevy dříve nahlížené jako perverze vnímány jako součást přirozené diverzity. Která z parafilií je pro vás osobně nejbizarnější či nejpozoruhodnější?
Kateřina Klapilová: Vlastně úplně nevím, co bych na to odpověděla. Mně se potřeby lidí s parafilií nezdají bizarní, takže ani nemám nějaký žebříček, který by je řadil podle stupně „bizáru“. Bylo by také dost obtížné ho vytvořit, vždyť popsaných je na 500 typů různých parafilií, z nichž každá má vlastní speciální název. I když na hlubší rovině je jejich podstata často stejná či podobná. Vše se v zásadě točí okolo dvou základních typů, parafilie v objektu nebo v aktivitě. Co je jiné, to jsou aktivity nebo detaily sexuálních objektů či partnerů, které jsou preferované podle toho, s čím se třeba daný člověk ve formativním období setkal nebo co zrovna konzumoval v rámci erotických materiálů.

Když jako výzkumník nebo zdravotník mluvíte s parafilní osobou, případně jí přímo děláte diagnostiku, je to vlastně takový detailismus. Pomocí mapování sexuálních fantazií člověka pomalu vykreslujete obraz jeho sexuální preference, toho, jak vypadají detaily sexuálních objektů, které jsou v něm důležité, aktivity, které jsou vzrušující, či kontext, v němž probíhají. Takže když třeba hovoříte s pedofilem, tedy člověkem, kterého sexuálně přitahují nezletilé osoby, může jeho preference mít i spoustu dalších zabarvení a vypadat velmi různě. Nebo mohou být přítomné i prvky parafilií dalších, například fetišismu. Parafilie člověka se tedy často skládá z více komponentů, z nichž některé jsou dominantní a jiné okrajové. Vždycky je to ale individuální mix.

iLiteratura: Mimo jiné zmiňujete autogynefilii, kdy je muž sexuálně přitahován představou sebe samého jako ženy, místo aby byl přitahován ženami. Jak to vypadá v praxi? Potřebuje takový jedinec k sexuálnímu uspokojení nějaký živý protějšek?
Kateřina Klapilová: Je to opět silně individuální. Někdo živý protějšek nepotřebuje, jiný ano. Jedná se tam vlastně o mechanismus převrácení, internalizace sexuálního objektu. To, co se mi líbí na ženách, si imaginuji na sobě. Můžou to být třeba velká ňadra nebo ženské pohlaví, šaty nebo nějaký výrazný prvek ženského chování. Někdo si třeba může představovat sebe sám sebe jako těhotnou ženu. Totéž se může dít i u jiných parafilií, třeba u pedofilie. Tak se může setkat s lidmi, kteří jsou vzrušováni představou sebe jako dítěte (autopedie), nebo lidmi, kteří jsou vzrušovány představou sebe jako nějakého preferovaného zvířecího objektu. Skrze tuto internalizaci dokážou vnímat svůj preferovaný objekt a jeho pocity.

iLiteratura: Píšete také o lidech, kteří jsou fetišisticky fixovaní na tělesné tekutiny, jako je například stolice, moč či zašpiněné pleny. Jak často se jim daří najít partnery, kteří jsou schopni dobrovolně zařadit tyto praktiky do společné partnerské intimity, nebo v tom dokonce také nacházejí uspokojení?
Kateřina Klapilová: Přesně to vyčíslit určitě nejde. Z praxe víme, že lidem s fetišistickou preferencí se mnohdy daří nacházet vhodné partnery, často přitom volí takové seznamovací strategie, aby měli šanci na úspěch. To znamená například přes komunity osob s podobnou preferencí. Nebo se snaží už na počátku vztahu nastínit, jaké mají preference, aby to pak nemuseli skrývat, a nastavit si s partnerem, jak by to mohlo fungovat. Pokud jsou ochotni a schopni o své sexualitě komunikovat, mohou být velmi úspěšní v tom, jak nastavení své sexuality respektovat už při navazování vztahu. Tak si buď najdou partnera, kterému to přinejmenším nevadí, nebo který je otevřený tomu s nimi spolupracovat na tom, jak hledat cestu k sladění jejich partnerské sexuality tak, aby oběma přinášela uspokojení. Samozřejmě se to dá podpořit sexuální párovou terapií, například v rámci některých preventivních nebo terapeutických programů pro lidi s parafilií. Každopádně často jde najít cestu.

iLiteratura: Uvádíte příklady pokusů, podle kterých se dají některé sexuální preference ovlivňovat i pomocí klasického podmiňování. Například v experimentu z roku 1966 byly participantům v těsném sledu promítány nejprve obrázky ženských kožených bot a následně obrázky nahých žen. Po několikátém vystavení sérii stimulů začali muži reagovat genitálním vzrušením už na samotné obrázky kožených bot. Podobná studie z roku 1999 dokonce „napodmiňovala“ participanty tak, aby reagovali sexuálním vzrušením na obrázek sklenice plné mincí. Kde jsou ovšem reálné meze takových metod? Čeho se naopak v oblasti sexuálního chování takto dosáhnout nedá?
Kateřina Klapilová: To je pěkná a komplexní, i když velmi komplikovaná otázka. Tuto problematiku můžeme pozorovat či zkoumat u lidí i u zvířat. Musím se pochlubit, že v našem Národním ústavu duševního zdraví pracuje profesor James Pfaus, který své výzkumy realizuje na potkanech a lidech ve snaze pochopit, jak jsou mozek a jeho neurochemické systémy uzpůsobeny pro základní části sexuální reakce, jako je vzrušení, touha, sexuální rozkoš a orgasmus. Jde v této oblasti o největšího experta na světě. Právě on je autorem animálních modelů, které prokázaly mechanismus podmiňování jako jeden ze základních mechanismů učení podílejících se na formování sexuálních preferencí, zejména při formování fetišistických preferencí. Dalším mechanismem je princip „vtištění“, buď v dětství, nebo v průběhu prvních sexuálních aktivit v dospívání. Obecně si častěji vybíráme takové partnery a děláme s nimi takové aktivity, s nimiž máme spojené první úspěšné sexuálních zážitky.

Někteří lidé jsou více formovatelní pomocí mechanismů učení v rámci svého vývoje, což je dáno už geneticky, preference jiných jsou více rigidní a méně ovlivnitelné. Za zmínku také stojí to, že v různých obdobích života mohou být lidé ovlivnitelní více a v některých méně. Jedním takovým důležitým obdobím je pochopitelně období puberty a prvních sexuálních zážitků. Významný je ale i dětský věk zhruba čtyř až pěti let. Už tehdy si nevědomě vtiskujeme podobu toho našeho budoucího sexuálního partnera, jeho ideální podoby. Často se to děje na modelu úspěšných pečovatelů. Takže pro syna to bývá klasicky matka, pokud s ní má dobrý vztah a má orientaci na opačné pohlaví. A u těch, co mají vyšší vulnerabilitu směrem k fetišistickým preferencím právě tehdy může docházet k vtištění některých výrazných rysů, které mohou být sexuálně přitažlivé u budoucího sexuálního partnera. Takže třeba pokud je v té době maminka těhotná, může se u dotyčného vyvinout fetiš pro těhotné osoby. Nebo když rodič nosí výrazné brýle, může se formovat sexuální fixace na brýle.

Vlastně kdykoli v průběhu života mohou mít vliv i velmi silné pozitivní či negativní zážitky, například sexuální zneužití. To jsou také okamžiky, které pomyslně otevřou systém dotyčného člověka pro formování sexuálních preferencí; pod vlivem prožitého traumatu se vlastně celý ten systém „rozhýbe“. Je nicméně třeba říci, že míra formování parafilních i „normo“filních preferencí v průběhu života je velmi omezená a pohybuje se v poměrně rigidních mantinelech, které mají vrozenou složku. Například preference pro typ sexuálního objektu (např. pedofilie – preference pro nezletilé) nelze v průběhu života zcela změnit na preferenci pro zcela jiný typ objektu. To znamená, že neexistuje behaviorální terapie, nebo dokonce pilulka, která by dokázala změnit objektovou preferenci.

iLiteratura: Jste zakladatelkou projektu, nyní již programu Parafilik, s nímž se jinak čtenáři mohou seznámit na podrobné webové stránce https://parafilik.cz/. Je určen lidem, které znepokojují neobvyklé sexuální touhy, fantazie či impulzy a kteří cítí, že se negativně odrážejí na jejich duševním zdraví, nebo je pro ně obtížné zvládat jejich sexuální chování v reálném kontaktu nebo v on-line prostředí. Terapeuté a interventi v tomto programu již od roku 2021 pomáhají lidem s parafilní preferencí a jejich blízkým osobám zvládat těžkosti, které jejich nastavení sexuality přináší. S jakými jste se zatím setkala ohlasy a očekávala jste takové?
Kateřina Klapilová: Na úvod vysvětlím, že projekt zahrnuje ony zmíněné stránky, ale také různé online intervence, svépomocné platformy, krizovou a poradenskou linku Sexhelp: Parafilik (https://parafiliklinka.cz/) a samozřejmě také dlouhodobou terapeutickou péči a podporu dodávanou proškoleným zdravotnickým personálem. Takže Parafilik toho dohromady zahrnuje celkem dost. Co mě hlavně přikvapilo, byla velká spousta práce a úsilí, kterou bylo třeba investovat do přesvědčování osob na úředních místech, že osoby s parafilní preferencí, které ale nejsou delikventní, zde opravdu jsou a potřebují pomoc a podporu. Zdravotnický a právní systém je totiž zahlcený právě případy delikventních osob, tedy pachateli sexuálně motivovaných trestných činů, z nichž je však pouze menšina parafilních.

Ve zdravotnictví i ve vězeňství však převládal předsudek, že nedelikventní lidé s parafilií neexistují. Což vedlo k tomu, že se osoby s parafilií obávaly odborníky navštívit. V projektu Parafilik jsme však prosazovali, a nakonec prosadili potřebu včasné prevence. Totiž nabídnout možnost efektivní pomoci při práci se sexualitou a duševním zdraví dříve, než se objeví problémy s psychikou či problematické sexuální chování. Nutno ale přiznat, že i u lidí s parafilií jsme se nejprve setkávali s nedůvěrou či podezřívavostí. Báli se stigmatizace, často se po desetiletí nesvěřili ani svému psychiatrovi či psychologovi. Nechtěli ukazovat svou tvář ani odborníkovi, nechtěli docházet na neanonymní osobní intervence. U některých osob s parafilií trvalo až dva a půl roku, než se odhodlali osobně docházet do zdravotnické péče. Předtím využívali on-line poradnu, telefonní linku, anonymní on-line intervence. Postupně si tedy jejich důvěru získáváme.

iLiteratura: Vedou spolu sexuologové a odborníci zkoumající sexualitu kulturní války? Umím si představit, že třeba se známým klinickým psychologem a psychoterapeutem Petrem Weissem, který je ve veřejném prostoru za sexuologa označován, máte asi na leccos odlišný pohled. Polemiku vyvolal třeba jeho názor, že za zvýšeným počtem lidí, kteří chodí do ordinací s tak zvanou genderovou dysforií, je pouhá móda.
Kateřina Klapilová: Odborné debaty ano, kulturní války ne. Zmíněný profesor Weiss je můj bývalý školitel a kolega. Jeho práci velmi uznávám. To, že některé věci děláme jinak, je normální. I když zrovna v oblasti parafilií je věcí, na kterých bychom se neshodli, velmi málo. Co se týká sexuální orientace nebo přístupu k otázce transgenderu, bylo by neshod třeba o trošičku více. Ale myslím si, že to je normální fenomén, který se napříč generacemi objevuje ve většině oborů.

iLiteratura: Jak (psycho)sexuologové prožívají, když se sami zamilují? Drží zamilovanost pod racionální kontrolou, protože mají stále na mysli, že jde jen o přechodnou bouři, o důsledek uvolňování hormonů a neurotransmiterů, nebo si to užívají, protože vědí, že taková fáze je krásnou a přirozenou součástí milostného vztahu? Předpokládám ovšem, že obecná odpověď neexistuje, každý to má prostě jinak.
Kateřina Klapilová: Ano, každý to máme jinak. Když dotyčný badatel/ka pozoruje, jak se mu zvětšují zorničky, zrychluje tep a objevují se „motýlci v břiše“, může si sám ze sebe dělat legraci a projevy pozorovat a pojmenovávat, případně si i měřit. Nebo si jako psycholog s hromadou sebezkušenosti můžete říci: Děje se to, ale je fajn být v tom. Každopádně když o svém oboru něco víte a jste osobnostně vyzrálí, snažíte se to pozitivně uplatnit i u sebe a svých blízkých, v soukromí, a to i tom nejintimnějším. A do jaké míry se to daří, je otázka, která musí být směřována na naše blízké osoby.