Letos třiašedesátiletý scenárista, komik a v posledních letech hlavně spisovatel Herman Koch patří momentálně k největším nizozemským bestselleristům, přičemž jeho romány si dobře vedou i v zahraničí. Platí to především o průlomové Večeři z roku 2009, vynalézavě vystavěném příběhu o tom, co všechno jsou lidé schopni udělat pro to, aby udrželi status quo bezproblémové rodiny. Koch zde potměšile portrétuje příslušníky střední či vyšší střední vrstvy, kteří však pod slupkou spořádanosti a dobrého vkusu skrývají mnohé běsy – a ty se pak v nečekané síle ukážou v kritických okamžicích.

Podobný model zvolil i v románu Letní dům s bazénem z roku 2011, který měl také doma i v zahraniční značný úspěch, byť již ne tak velký jako předtím Večeře. Není divu, protože zejména první kapitoly jsou strhující svým sarkastickým až cynickým tónem, jímž v postavě hlavního hrdiny boří mýtus lékařské profese. Ne že by v dějinách literatury nebyli nějací lékaři padouši či rovnou vrazi, nicméně Mark Schlosser, vypravěč příběhu, i zkušené čtenáře ohromí ziskuchtivým pragmatismem, s jakým přistupuje ke svým pacientům. Pracuje jako všeobecný lékař, ovšem postupně si získal početnou a vděčnou klientelu z řad amsterdamských umělců i „umělců“, bytostí beznadějně sebestředných, někdy hypochondrických, jindy s těžkou závislostí na alkoholu či drogách, ale vždy s nechutí a obavami ohledně rázných řešení, která by jejich dosavadní životní styl zásadněji změnila nebo alespoň omezila jejich požitkářství. A Mark je tím doktorem, který jejich často protichůdná přání dokáže vždy nějak uspokojit: tu předepsáním nějakých opiátů, tu uklidněním, že to s těmi játry zdaleka není tak zlé, a ke konci alespoň koňskými dávkami léků proti bolesti. Paradoxně právě jeho „vstřícnost“ k přáním pacientů mu získá skvělé jméno a solventních a přitom problematických pacientů mu utěšeně přibývá.

Mark zároveň jejich stav a životy komentuje jízlivě – a zábavně zároveň. Posmívá se umělcům komerčním i avantgardním, posmívá se homosexuálům, kempařům a nevzhledným holandským tělům. Občas si přitom vzpomene na jednoho svého vysokoškolského učitele, který – ještě předtím, než byl vyhozen – zastával radikálně nekorektní názory v duchu Darwinovy evoluční teorie, jako například že homosexualita není normální a že pedofilové by měli být odstraněni ze světa. Český čtenář, jehož míra korektnosti je přece jen trochu jinde než v případě čtenářů holandských či obecně západoevropských, se u toho dobře baví a občas se možná přistihne, že je mu onen doktor neřád místy i sympatický. Jakkoliv si zároveň uvědomuje, že je to posměch zajištěné bílé většiny všemožným outsiderům a zoufalcům. Tedy zavrženíhodný a místy až odporný, ale zároveň inteligentně, ba vychytrale napsaný - a svým způsobem osvobozující.

Přehlídka karikatur z uměleckého prostředí a sarkastických vtípků na jejich adresu ovšem Kochovi nevydrží věčně. Zhruba ve třetině knihy se děj láme z čehosi drsně humoristického do žánru thrilleru. A to thrilleru v duchu tradice Sébastiena Japrisota, dvojice Boileau-Narcejac či Patricie Highsmithové, tedy pracujícího s obyčejnými lidmi, kteří přijdou do kontaktu se zločinem a občas se přitom zachovají přinejmenším nečekaně. Kochův Mark na zločin narazí při zdánlivě idylické dovolené u Středozemního moře a také se zachová nečekaně, protože pak v roli mstitele jedním zákrokem brutálně popře Hippokratovu přísahu.

Více se nesluší prozrazovat, protože pak by ona thrillerová linka úplně přestala fungovat. Ona ostatně bůhvíjak nefunguje ani takto. Čtenář od začátku ví, že Mark něco provedl, sám vypravěč pak svůj zločin otevřeně přizná, načež vyjdou najevo další skutečnosti, které jeho čin staví ještě do úplně jiného, tragičtějšího světla. Jenže se tak děje bez napětí, bez tempa. Klíčovou situaci tragédie na letní dovolené ještě Koch vykreslí v působivých detailech, které postupně skládají znepokojivý a zároveň stále unikavý celek, nicméně pak už se text drolí, zdá se být spíše jakýmsi příliš dlouhým epilogem – a přitom právě zde dochází k tomu podstatnému. Jistě, Koch asi nechtěl psát přímočarý thriller, román má také parametry společenské satiry, nicméně ty po skvělé první třetině postupně odpadají a zůstává jen ústřední příběh, který ve své druhé polovině trestuhodně slábne.

Koch navíc začne rozvíjet několik motivů kolem více postav, aniž by pak tyto motivy uspokojivě uzavřel. Ne že by tu muselo být vše přehledně uzavřeno a vysvětleno, nicméně zejména podezřelé sexuální preference hollywoodského režiséra (zajímají ho velmi mladé dívky) by přece jen mohly být jednoznačněji prozrazeny (nebo popřeny). Takto tento i jiné vedlejší motivy působí spíše jako slepá odbočka, jako výplň hlavního příběhu, který ale ve svých finálních pasážích ztrácí dech.

I tak má ale smysl Letní dům s bazénem číst. Minimálně proto, abychom Nizozemcům záviděli autora, který se do svých uměleckých elit a do mnoha rysů národní povahy strefuje tak jiskrně a podvratně, jako to u nás uměl snad jen Jaroslav Hašek blahé paměti.