Upozornění: recenze prozrazuje pointu.

Začněme pro jednou u jádra věci, přímo u raison d'être této knihy. Abychom to mohli udělat, musíme román nazvaný Večeře rozloupnout vpůli, přeskočit prozatím aperitiv a předkrm a vrhnout se rovnou na hlavní chod. Někde tam si přečteme o jistém záznamu z bezpečnostní kamery, na němž je k vidění noční řádění dvojice patnáctiletých kluků. Odpadky bombardují bezdomovkyni, která jim překáží, protože si ustlala v místnůstce s bankomatem. Chlapci po ní hodí kancelářskou židlí, lampou a nakonec prázdným kanystrem od benzínu. Přečteme si, že chlapci evidentně na ženu křičí, že se smějí, dokonce se přímo svíjejí smíchy. Když do místnosti vhodí hořící zapalovač, dojde k výbuchu. Dozvíme se i to, že tulačka na místě umírá.

Román Nizozemce Hermana Kocha vypráví o rodinném setkání v luxusní amsterdamské restauraci. Je důmyslně zkonstruován podle osy jídelního lísku – mezi aperitivem a dýškem se nám prostřednictvím flashbacků, v odbočkách při separátních odchodech na toalety a do zahrady odhaluje jedno temné rodinné tajemství za druhým. Podstatné je, že se celá tato večeře se svou pompou i ubohostí koná v odpověď na otázky, které si klademe po zhlédnutí výše uvedeného videa. Otázky týkající se osudných chyb při výchově dětí, role rodiny v dnešní společnosti a společenských hodnot předávaných dětem rodinou. Otázky po původu zla. Jednoznačnou odpověď na ně kniha nedává, ale naléhavost, s jakou jsou otázky kladeny, nenechá nikoho zcela chladným.

Obraťme pozornost k prostředkům, kterými je této naléhavosti dosaženo. Hlavním literárním vehikulem je vypravěč Paul, vzdělaný muž (středoškolský učitel dějepisu) z dobré amsterdamské rodiny, bratr populárního politika, který kandiduje na premiéra. Na večeři s tímto bratrem Sergem a jeho ženou Babette ho doprovází milovaná žena Claire. Ti čtyři se sešli, aby si vážně promluvili o dětech. Už asi tušíte, že na záznamu (odvysílaném v pořadu Policie pátrá) oba páry navzdory jeho nízké kvalitě ke své hrůze rozpoznaly svoje syny.

Paul se zpočátku jeví jako sympatický chlapík; český čtenář se až příliš rychle ztotožní s jeho inteligentní kritikou snobství, jehož exponentem je tato luxusní restaurace, nabubřelosti, která čiší z jejího majitele i manažera, z jídla (nebo spíše z jeho nedostatku na předimenzovaných talířích), dokonce ze zdejších záchodků. Vzhledem k české současnosti nám nikdo nemůže zazlívat, když se beze všeho necháme strhnout jeho odporem k politikům. Velmi silně v Paulův prospěch může zpočátku působit jeho zamilovanost (Claire je v jeho očích dokonalá žena, nadaná až nadpřirozenou intuicí, silná, leč jemná, skvělá matka atd.) a jeho něžný vztah k synu Michelovi. „Šťastná rodina“ je pojem, který užívá sám Paul. Jak daleko zajde, aby toto štěstí ochránil?

Dodejme, že filipika proti okázalému nesmyslu, kterým je předražený miniaturní biosteak pojídaný v bývalé čističce vody, zaujímá většinu první poloviny knihy, a možná se nám, ač napsaná velmi dobře nabroušeným perem, časem začne trochu zajídat. Co ten chlap pořád má? Naštěstí tímto krotkým brbláním začne probleskovat něco šťavnatějšího, zavětříme skutečné nebezpečí. Ukáže se, že náš milý pan kantor byl před devíti lety suspendován, protože jeho záliba v násilí a nepokrytá misantropie se neslučovaly s výkonem povolání:

„Zhluboka jsem se nadechl a potom pomalu vydechoval. Musel jsem se teď rozhodnout rychle, jinak bude pozdě. Mohl jsem ho zabít. Holými pěstmi. Byla by to špinavá práce, to ano, ale ne horší než čištění zvěřiny. Krůty, opravil jsem se. Měl doma ženu, jak jsem věděl, a už o něco starší děti. Kdoví, třeba bych jim prokázal službu. Bylo docela dobře možné, že už se na ten nicneříkající obličej vynadívali... Žádé násilí se konat nebude. Bylo to jako blížící se bouřka, židle ze zahrádky restaurace se uklidí dovnitř, markýzy se stáhnou, ale dál se nic neděje. Bouřka přejde okolo. A zároveň je to také škoda. Vždyť všichni rádi vidíme, jak jsou vytrhávány stromy a vynášeny do vzduchu, dokumentární filmy o tornádech, orkánech a tsunami mají uklidňující efekt. Samozřejmě, že je to hrozné, všichni jsme se naučili říkat, že se nám to zdá hrozné, ale svět bez neštěstí a bez násilí – přírodního násilí nebo násilí z masa a krve – to by teprve bylo opravdu nesnesitelné.“

Paul občas nezůstane jen u zasněného zkoumání některé iritující fasády a plánování její „přestavby“ a přikročí k brutální akci. Právě pasáže týkající se násilí jsou z toho nejkvalitnějšího, co kniha nabízí. Nejednoho čtenáře proto morálně ukolébá – necháme se oslnit inteligencí vypravěče, jeho vztek je velmi nakažlivý. Mnozí si snad stejně jako recenzetka dokonce ve svůdný okamžik pomyslí (aby se vzápětí lekli vlastních myšlenek): konečně někdo pojmenoval onu známou frustraci ze srážky s blbostí, a nehraje si při tom na svatouška. Jedna z dráždivých kvalit knihy.

Paul je ale především klasickým nespolehlivým vypravěčem. Od první řádky je jasné, že něco tají: „Šli jsme do restaurace. Nebudu říkat, do které, protože jinak tam příště bude plno lidí, kteří se přijdou podívat, jestli tam zase nesedíme.“ Postupně odhalíme, že trpí jakousi nervovou chorobou a pro zmírnění symptomů bere léky, které mění jeho osobnost a způsobují výpadky paměti. Dá se říct, že v tomto případě je instituce nespolehlivého vypravěče dvousečnou zbraní. Na jednu stranu zapůsobí poměrně dobře efekt podtržené židle, na druhou stranu nám brání interpretovat jeho činy na obecnější úrovni, mimo jeho diagnózu.

Proto je tu Claire. Ta je duševně zdravá, a přesto se nakonec projeví jako chladnokrevná bestie. Neváhá zohavit svého švagra, aby mu zabránila odhalit při tiskové konferenci tajemství jejich dětí, ani poradit synovi, ať se zbaví nepohodlného svědka. Stejně jako Paul udělá cokoliv pro to, aby se u nich doma nic nezměnilo, aby zachránila svou „šťastnou rodinu“. Nenáviděný a vysmívaný Serge je nakonec jedinou morálně zdravou postavou kusu. A přesto prohraje na celé čáře – zjizvená tvář mu nedovolí stát se premiérem, jeho pověstné charisma je pryč.

Paul selhává jako otec a právě to je jeho literárním úkolem. Nejde o slabost, se kterou se potýká tváří v tvář katastrofě:

„Michel pustil mou paži; kousal se do rtu a kroutil hlavou. ,Ježíši! Kdy se už konečně začneš chovat normálně?' Ucítil jsem v hrudi ledové bodnutí. Každý jiný otec by teď řekl něco jako: ,Kdo se tady chová normálně, co? Kdo? Kdo se chová normálně?' Ale já jsem nebyl takový otec, jako byli ostatní otcové. Věděl jsem, kam syn míří. Přál jsem si, abych ho teď mohl obejmout a přitisknout k sobě. Pravděpodobně by mě od sebe ale znechuceně odstrčil.“

Kořeny zla leží v minulosti, v Michelově dětství. Klíčový okamžik: Michelovi je osm. Paul vyděšenému synkovi vysvětluje, že ohrožovat majitele obchodu, jehož výlohu nechtěně rozbil míčem, je naprosto v pořádku. Je to koneckonců odporný nýmand, který by si výprask byl zasloužil. Kdyby mu Paul rozbil hlavu, mohl by si za to sám, ale nebylo to nutné, hrozba postačila, aby se prodavač stáhl. Věta, kterou se obrací k synovi, je šokem, který nás má přimět k zamyšlení: „Tak, to jsme to hezky vyřešili, že broučku?“