Dá se souhlasit s Masarykovým výrokem, že „dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa“ a že „je to poznávání právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké“? Na tuto otázku odpovídají v knize O umění s rozumem naši přední vědci. A také v ní poněkud pootvírají dveře do svého soukromí a svěřují se, jaký je jejich osobní vztah k umění.

Mnohé z odpovědí jsou dokonale předvídatelné. A ač nechceme nijak snižovat úctyhodnost jejich původců a můžeme jim nakrásně i věřit, někdy mají nebezpečně blízko k líbivým frázím. Jak k tomu trochu kousavě, ale trefně poznamenává biolog Jan Zrzavý: „Jsou otázky, které přímo svádějí k odpovědi co nejušlechtilejší, otázka po osobním vztahu k umění patří mezi ně (i nejhloupější respondent chápe, jaká odpověď je ta správná).“ Právě Zrzavý přispěl textem, který svojí provokativností působí v rámci celé knihy neotřele a osvěživě, ale jeho tvrzení, že „věda a umění si nejsou podobné vůbec v ničem“ je těžko udržitelné; v jeho případě jde o názornou ukázku postupu, kterak „vylít s vaničkou i dítě“.

Vedle příspěvků, v nichž se vědci z nejrůznějších oborů nepřekvapivě vyznávají ze svého vřelého vztahu k umění, naštěstí kniha obsahuje i některé obecnější a podnětnější texty: například o vztahu umění a práva (Martin Škop), o neurofyziologickém a evolučním kontextu vnímání krásy (F. Koukolík) nebo o široké oblasti překryvu mezi sociologií a uměním (Zygmunt Bauman). Je přitom škoda, že do publikace nepřispěl například biolog Jaroslav Petr nebo Cyril Höschl, který je přítomen jen prostřednictvím jednoho citátu. Naopak bez některých textů by se čtenář možná obešel. V pozadí vzniku knihy prý ovšem stála snaha „zrovnoprávnit financování vysokých uměleckých škol a škol s uměleckými programy s ostatními univerzitami a vysokými školami“. Právě proto tedy řešitelé projektu Registru uměleckých výstupů (RUV), „vyzvali k tomuto úkolu na šedesát českých a slovenských vědeckých osobností, z nichž svými texty přispěly bezmála tři desítky“. Šlo tedy o počet odevzdaných odpovědí, přičemž je patrné, že zvláště přírodní vědci – ač většinou obecně připouštějí význam umění pro společnost – se na možnost nějakého exaktního hodnocení uměleckých „výsledků“ dívají krajně skepticky.

Kniha tak celkově vyznívá dost rozpačitě. Asi se dá úspěšně pochybovat o tom, že poskytne nějaké aktuální a rozhodující argumenty pro ony „řešitele“. Co se pak týká věčné diskuse o vztahu umění a vědy, ke starším publikacím jako Umění ve století vědy a Mosty a propasti mezi vědou a uměním či úvahám Miroslava Holuba přidává recenzovaná knížka jen několik málo skutečně nových hlasů. Jistě nic více ani nic méně.