Co nám vyprávějí prapůvodní jednobuněčné organismy o rané době života? Jak si život ochočil oheň, takže namísto spalujících plamenů v našich tělech odvádí užitečnou práci? Jak se živí tvorové dělí o energii slunečního světla? Jak dozrávají a odumírají buňky naší krve? Jak buňky vlastní sebevraždou slouží životu? Proč jsou bakterie důležitými součástmi našeho těla? Co vypráví kobalt v našem těle o dějinách života? Jak „neviditelný hlad“ ohrožuje lidstvo? Proč se nám nikdy nepodaří zvítězit nad nakažlivými nemocemi? Proč nám pohlavní rozmnožování propůjčuje individualitu? Jak lidská spermie nalézá vajíčko? Jak geny a prostředí poznamenávají naše sexuální chování? Proč nejsme otroky svých genů? Jak vědci jdou po stopách zrodu lidské řeči? Jak nejisté ukládání informací ohrožuje naši kulturu? Proč nevědomost ohrožuje naši energetickou budoucnost? Jak pátráme po mimozemském životě?

I na tyto otázky odpovídá profesor Gottfried Schatz (1936–2015) ve své knize Kouzelná zahrada biologie, mezinárodně uznávaný švýcarsko-rakouský biochemik. Po studiích ve Štýrském Hradci pracoval na univerzitách ve Vídni, v USA a nejdéle v Biocentru Basilejské univerzity. Zaměřil se na výzkum mitochondrií. V roce 1963 se podílel na objevu mitochondriální DNA, za nějž byl třikrát navržen na Nobelovu cenu. Během studia ale rovněž působil jako houslista několika rakouských orchestrů. Sepsal více než dvě stovky vědeckých publikací a několik úspěšných esejistických knih, ve kterých projevuje svou fascinaci životem a uměním. Jako první česky vyšla roku 2014 jeho kniha Za hranicemi genů (Masarykova univerzita, Brno).

I v nejnověji vydané publikaci se autor snaží pomocí poetických obrazů a patetických slov popsat složité jevy, jimiž se zabývá věda, a smysluplně je vřadit „do celku naší lidské zkušenosti“. Rozhodně přitom nepropadá nějaké vědátorské pýše a ochotně přiznává: „Život je právě proto tak fascinující, že o něm dosud tak málo víme.“ Z dějů, které se odehrávají v našem těle a které dopodrobna znají jen odborníci, vyvozuje všeobecně srozumitelné závěry, které se již zdaleka netýkají jen buněčné roviny našeho existování. Z faktu, že nedílnou a prospěšnou součástí lidského těla je i mnoho původně cizích organismů (například až dva kilogramy bakterií, které lidské útroby osídlí po narození), se odvíjejí jeho jisté pochyby o tom, jakou podobu přesně mají hranice jeho jáství: „Kdo svému Já přičítá příliš velkou důležitost a nedůvěřivě hlídá jeho hranice, zavírá oči před rozmanitostí světa a holduje kmenovému myšlení.“ Proces, při kterém sebevražedné bakterie svůj biologický materiál odkazují těm přežívajícím, jež zase jeho části vyměňují za odpovídající prvky své vlastní dědičné hmoty, přirovnává k lidskému sexu (a přímo koitu), označovanému někdy obrazně jako „malá smrt“ – a vidí v nich zárodek písně o lásce a smrti, kterou pějí staré pověsti a romantické básně. Z faktu existence čehosi podobného homosexualitě u drobných mušek octomilek Schatz resumuje, že to, co doloženě existuje v přírodě, nemělo by být u lidí pokládáno za protipřírodní hřích. Skutečného „hříchu“ se podle něj dopouští jen ten, kdo člověka nepovažuje za součást stromu života, ale za jedinečný zázrak Stvoření. Z četných odchylek při přepisování a interpretaci DNA, v jejichž rámci se „život snaží o různorodost“, se odráží k obecnější úvaze o nutnosti boje proti ustrnulým dogmatům a posvátným tabu. Hájí přitom potřebnost inovací ve světě přírody i lidské civilizace včetně potřebnosti pěstování geneticky modifikovaných plodin: kdyby oněch – mnohdy proklínaných – novot nebylo, jsme dosud všichni bakteriemi.

Některé autorovy závěry jsou mírně diskutabilní. O tom, že vše živé je dílem náhody, respektive že při nekonečně vysokém počtu pokusů bude vznik života dokonce pravděpodobný (s. 133), by s ním podstatná část lidstva nesouhlasila. A to, že některá tabu je přeci jen dobré dodržovat, je snad rovněž zřejmé. Na autorovu obranu ale můžeme uvést, že nevyzýval k porušování všech zákazů, ale jen těch neproduktivních – hlavní problém pak ale spočívá v tom, jak je od sebe odlišit. A navíc ony sporné momenty nejsou jádrem jeho knihy. Těmi je úžas nad krásou a tajemností všeho živého, což autor vyjadřuje jak s erudicí špičkového biologa, tak s citem člověka hluboce zakořeněného v kulturním dědictví Evropy a citujícího namátkou Calderóna, Stefana Zweiga, Heinricha Heineho nebo Jeana-Paula Sartra. Jeho eseje jsou umně vypointované, stejně jako celá kniha, v níž se v závěru – v novém kontextu – vrací k úvodnímu motivu. Publikace začíná tématem vzniku života na naší planetě a končí úvahami o našem pátrání po životě ve vesmíru a podmínkách jeho existence mimo Zemi. V některých momentech Schatzovo líčení složitých chemicko-biologických problémů přechází téměř do podoby někdejší idealistické romantické biologie 19. století, i když proti představám o vznešené neposkvrněné přírodě, do níž bychom genetickými manipulacemi neměli zasahovat, se právem vymezuje. Dále v něm můžeme hledat pokračovatele esejistické tradice představované autory jako Lewis Thomas (1913–1993) nebo Miroslav Holub. I když jsou přitom podobné výpravy do meziprostorů mezi uměním, filozofií a přírodními vědami riskantní, je potěšitelné, že i přesto takovíto odvážlivci stále znovu povstávají.