„Izrael: Země stvoření“. Země, z níž pochází nejrozšířenější příběh o stvoření světa i v mnohém dodnes přetrvávající představy o andělích nebo o původu zla. Země, k níž se jako k posvátné hlásí hned tři světová náboženství.

Citovaným sloganem se letos prezentovala hlavní hostující země Lipského knižního veletrhu, který se odehrál ve dnech 12. až 15. března. Tato role byla židovskému státu přiznána i proto, že se letos slaví padesát let od oficiálního navázání diplomatických vztahů mezi Spolkovou republikou Německo a Státem Izrael. Do Lipska se proto sjelo velké množství židovských autorů i odborníků, kteří se nějakým způsobem tématem židovství zabývají. Nechyběl mezi nimi například německý egyptolog Jan Assmann, který zde uváděl svoji knihu Exodus. Revoluce starého světa. Navrhuje v ní „novou teorii monoteismu“ a zdůvodňuje, proč je podle něj příběh o vyjití z Egypta „rovněž základním vyprávěním celého moderního světa“. Další pozvanou autorkou byla textařka Jennifer Teege, žena německo-afrického původu žijící několik let v Izraeli, která ve svých třiceti osmi letech šokovaná zjistila, že jejím dědečkem byl Amon Leopold Göth (1908–1946), nacistický důstojník a velitel koncentračního tábora Kraków-Płaszów, známý ze Spielbergova filmu Schindlerův seznam, a musela se s tímto poznáním obtížně vyrovnávat.

Jednat se zemí vrahů?
Další prezentace byly věnovány zvláště dějinám Jeruzaléma jako města „nabitého náboženstvím, proroctvími, politikou“. Nebo knize Sebastiana Engelbrechta Beste Freunde – Als Deutscher in Israel. Autor v ní mimo jiné tvrdí, že Německo je stále natolik zatížené strašlivými událostmi nacistického režimu, že lepším místem pro německo-židovské setkávání je dnes Izrael, kde spolu židé a nežidé, Izraelité a Němci mohou žít mnohem méně komplikovaně. Otázce nelehkých německo-židovských vztahů se věnovala také publikace Rituelle Distanz od historika Dana Dinera, narozeného v Mnichově, ale působícího na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Popisuje v ní, jak Židé po druhé světové válce obtížně řešili dilema, jestli a jak mají jednat se „zemí vrahů“ a zda přijmout případné odškodnění. Zajímají ho přitom především politické a teologické aspekty této debaty. („Německou“ vinou na Židech se autor okrajově zabýval už ve své česky vydané práci Porozumět dvacátému století, v níž zdůraznil, že se nacionálnímu socialismu „podařilo vzájemně promísit národ a režim a jeho oběti vybírat především vně národního společenství“.)

Publikace Deutschland und Israel heute. Verbindende Vergangenheit, trennende Gegenwart?, která zkoumá současné vztahy obou národů a k níž Dan Diner mimochodem napsal doslov, zase zajímavě i znepokojivě rekapitulovala výsledky soudobých sociologických výzkumů. Podle nich je dnes obecně obraz Německa v Izraeli lepší než obraz Izraele v Německu. Z hlediska většiny Izraelců je dnes prý Německo přátelská a spojenecká země. Naopak zvláště u mladých Němců ovlivňuje vnímání Izraele negativně pokračující konflikt s Palestinci. Logo, které se vztahovalo ke zmíněnému roku 1965 a podpisu smlouvy mezi oběma zeměmi, bylo ale optimistické (nebo alespoň jeho interpretace): mělo podobu ležaté osmičky tvořené dvěma stužkami v barvách německé a izraelské vlajky (s Davidovou hvězdou uprostřed). Vítězný návrh vytvořila německo-izraelská dvojice studentů, která jej zamýšlela nejen jako připomínku zmíněné události, ale rovněž jako výraz dosud ne plně rozvinutého „budoucího potenciálu německo-izraelských vztahů“.

Co je to pinkwashing?
Izrael se na veletrhu prezentoval jako „mozaika“ sestávající z lidí různých náboženství, přičemž bylo zdůrazňováno, že i židovské náboženství je vnitřně silně rozrůzněné; jako stát, v němž nejsou ženám kladeny překážky v kariéře (a to ani v armádě, jak je známo) a který se staví přátelsky k menšinám. V oficiální publikaci vydané velvyslanectvím Státu Izrael v Německu se dokonce tvrdilo, že čtyřicet dva procent Palestinců je v zemi velmi spokojených se svým životem a čtyřicet pět je jich alespoň „spokojených“. Když jsem o komentář k těmto těžko uvěřitelným číslům požádal odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda, sdělil mi, že Palestinci jistě trpí izraelskou okupací, ekonomickými potížemi, korupcí vlastních politiků a podobně, takže jsou nespokojení, ale jako lidé se silnou tradiční kulturou vidí hlavně svou rodinu a svoje okolí a umějí se radovat z každodenního života víc než obyvatelé velké části Západu. Kromě toho když se dnes Palestinec, natož Arab z Izraele, porozhlédne po širším okolí, vidí občanskou válku, hromadné vraždy, mučení – v tomto ohledu skutečně je Izrael i Západní břeh pořád relativně stabilní a bezpečné území.

Především se ale hostující země představila jako velmi přátelská k homosexuálům. Rozdávány tam byly i izraelské vlaječky v barvách Gay Pride. A když jsem se jednoho z židovských pořadatelů ptal, jestli to mezi přítomnými už vzbudilo i nějaké nepřátelské reakce, odpověděl, že naštěstí nikoli, jelikož v Lipsku „nejsme v Íránu“. Každopádně obraz země tolerantní a otevřené je jistě to, co dnešní Němci preferují a co chtějí slyšet. Nabízí se ale trochu otázka, zdali v tomto případě částečně nejde o tzv. „pinkwashing“, což je podle některých autorů oficiální PR strategie izraelské vlády, jež se snaží překrýt image „militaristické a náboženské země“ obrazem moderní tolerantní demokracie, neboli – opět podle Fingerlanda – „poukazováním na toleranci vůči sexuálním menšinám snížit kritiku okupace“. (Opět dodejme, že nepřátelství k homosexuálům se podle něj v Izraeli vyskytuje, jako ostatně kdekoli. To se týká zejména nábožensky konzervativních židů. Navíc je celá židovská společnost celkově „dost machistická“. Na druhou stranu ve srovnání s postojem islámských států, kde je homosexualita tabuizovaná, trestná nebo společensky sankcionovaná, je izraelská tolerance ke gayům zvlášť výrazná, na což narážela i citovaná protiíránská poznámka. Do Tel Avivu například uprchla řada palestinských gayů, kteří by doma čelili potížím, nebo by dokonce riskovali život. Proto existuje svépomocná síť gayů, která Palestincům pomáhá se v Izraeli etablovat.)

Amoz Oz a jeho Klub zrádců
Program židovských čtení začínal citátem Amose Oze, podle něhož „existuje mnoho židovských genů v německé kultuře a nikoli málo genů německých v naší kultuře v Izraeli“. Tento autor také na veletrh osobně zavítal, aby zde uváděl svoji knihu s názvem Jidáš. Příběh o tomto Ježíšově učedníkovi jej prý fascinoval už od dětství. Již tehdy se prý ptal, proč by celkem zámožný muž musel prodávat svého Mistra za cenu údajně odpovídající 800 eurům. A proč jej měl identifikovat svým příslovečným polibkem, když Ježíše znal celý Jeruzalém... Německý překlad (Judas) od Mirjam Presslerové dokonce získal Cenu Lipského knižního veletrhu.

Oz před několika lety zavítal rovněž do Prahy, kde tehdy zopakoval, že naše město pokládá za „hlavní město humoru“, na adresu vlastní země ale pronáší výroky zdaleka ne tak lichotivé. Nemluví o pestré „mozaice“, nýbrž poněkud vyostřeněji o zemi, v níž žije „sedm milionů proroků a spasitelů“, kteří se hádají, překřikují a jeden druhého neposlouchají, takže Izrael přirovnává také ke sbírce svářících se argumentů. V jednom svém starším textu dokonce v duchu tradice židovské sebenenávisti napsal: „Kamkoli jsme se obrátili, všude jsme vyvolali nervozitu, agresivitu a strach. Nebudu teď řešit, kdo je vinen – zda z nás vždy tryskala hysterická nervozita, protože nás pronásledovali, nebo zda nás pronásledovali právě pro onu nervozitu, kterou jsme šířili. Nebo obojí... Nenávidím Židy tak, jako člověk nenávidí svou rodinu. Nenávidím je z lásky a studu.“ Oz se mimo jiné snaží také o pochopení palestinského pohledu na zdejší konflikt. Je schopný si připustit, že z hlediska Palestinců jejich zemi „obsadili vetřelci a zmocnili se její části se slibem, že to domorodcům oplatí záplavou lásky a vlídnosti“. A rozumně dodává, že případ Izraelců a Palestinců je „tragédií proto, že je střetem mezi dvěma velmi přesvědčivými argumenty“. Za svoji tvorbu získal i ve své vlastní zemi řadu ocenění, ale rovněž je v ní za svoje názory napadán. V rozhovoru nad románem Jidáš si postěžoval, že je někdy – jako jeho hrdina – označován za zrádce židovské věci, ale sebevědomě dodával, že v minulosti byli za zrádce často označováni prostě ti, kteří předešli svoji dobu: A. Lincoln, W. Churchill, Charles de Gaulle. „Klub zrádců je velmi ctihodný a jsem pyšný na to, že mohu být jeho členem.“

Jestliže Jidáš získal Cenu Lipského knižního veletrhu za překlad, v kategorii non fiction a esejistika byla nominována i kniha Reinera Stacha Kafka. Die frühen Jahre. Ovšem předpovědi těch, kteří tvrdili, že Stach cenu obdrží za to, že tímto třetím dílem úspěšně dokončil obsáhlou kafkovskou trilogii, se nenaplnily (zvítězila publikace Philippa Thera Die neue Ordnung auf dem alten Kontinent.) Přesto snad ale můžeme doufat, že jednání s nejmenovaným českým nakladatelem, která právě probíhají, budou úspěšně dotažena do konce a že obsáhlý trojdílný cyklus, který je čtivý a podle Veroniky Jičínské se „na některých místech velmi blíží životopisnému románu“, dostane časem i k českému čtenáři. Mimo jiné totiž dokládá také hluboké prolnutí židovské kultury s tou českou...

Češi a ztracená kniha
Židovská tematika byla letos zastoupena také v rámci prezentace českých knih. Marek Toman na veletrhu uváděl svoji znamenitou publikaci Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese. (Připomeňme, že před ním roku 2011 veletrh za Česko navštívil třeba David Jan Novotný.) Toman, který sám má židovské kořeny, v ní jistým způsobem rovněž zpracoval téma zrádcovství, a to v několika podobách: primárně na rovině odpadnutí od židovské víry a konverze ke křesťanství. Podstatněji ale v dilematech tiskaře, který přes příklon k jiné víře chce nadále pomáhat svým bývalým židovským souvěrcům, ale je přinucen vytisknout štvavý a lživý text, jehož nepravdivost si plně uvědomuje a který záhy fatálně zasáhne do osudů členů jeho staré komunity a zničí životy lidí, které miloval a na nichž mu stále záleží. Příběh ze 17. století se v románu prolíná s událostmi současnými, v nichž autor nápaditě hledá soudobou paralelu k náboženské konverzi dítěte neboli stavu, kdy se vlastní potomek ocitne „v jiné realitě“ než jeho rodiče. Kniha také přináší zamyšlení nejen nad různými podobami věrnosti, ale i nad odpovědností všech, kteří zacházejí se slovy. Ta často už nejdou vzít zpět a jejich síla přitom může být vražedná.

Dalšími českými literáty, kteří v Lipsku četli ze svých děl, byli básnířka Tereza Riedlbauchová, Roman Ráž a laureát Ceny Evropské unie za literaturu za rok 2014 Jan Němec. O jejich vystoupeních si čtenáři brzy po jejich skončení mohli aktuálně přečíst stručné, ale výstižné a nebanální příspěvky na webových stránkách Moravské zemské knihovny v Brně. Autorem textů byl literární vědec Tomáš Kubíček, od konce minulého roku nový ředitel této „jedné z nejvýznamnějších paměťových institucí v ČR“, jak se sama prezentuje. Ministerstvo kultury České republiky přihlédlo k nové knihovnické koncepci, s níž se Kubíček ujal své funkce, a přípravou české účasti na lipském veletrhu (i na některých dalších) byla pověřena právě „jeho“ instituce. Český lipský stánek měl stejné architektonické provedení jako loňský, jeho realizace a organizační zabezpečení bylo na základě výběrového řízení opět svěřeno firmě BENT. Nevévodil mu ale citát z B. Hrabala jako loni, nýbrž anglický překlad slov J. A. Komenského „Knihy jsou poklady myšlenek, výroků a skutků zprostředkovaných potomstvu.“ O expozici tisková zpráva oficiálně praví, že byla „ideově věnována Komenského knize O andělích. Jedná se o knihu, která se stala obětí třicetileté války a Komenského exulantství. Víme o ní jen z autorových vlastních slov z roku 1669: ,Co se mne týče, svědek jest mi Bůh a svědomí mé a knížka o anjelích, před padesáti čtyřmi lety v mateřském jazyku ode mne sepsaná‘ (De zelo sine scientia et charitate – O horlivosti bez umění lásky, 1669). Letošní expozice české knižní kultury je proto věnována knize, která se ztratila: Komenského spisu O andělích z roku 1615.“

Je otázka, zda přesun kompetencí zaručí kontinuitu v české účasti na zahraničních veletrzích, jež byla v loňském roce podle mnoha kritiků – minimálně částečně – přerušena. Zatím nastala změna především v tom, že potenciální zájemci byli pružně – slovem i obrazem – informováni o aktuálním českém veletržním dění, pokud o této možnosti ovšem věděli. Pracovníci knihovny rovněž zabránili tomu, aby se na hlavním českém panelu objevil text či obraz, který by nebyl projednán s držiteli autorských práv, což prý akutně hrozilo. Na stánku však bylo zastoupeno jen malé množství nakladatelů. A „ideově věnovat“ stánek ztracenému dílu je sice zajímavý nápad, který může napadnout a pak nadchnout hlavně literární vědce nebo podnítit romanopisce k sepsání díla à la Jméno růže nebo aspoň Šifra mistra Leonarda, je ale diskutabilní, kolik z návštěvníků záměr vůbec pochopilo. Pokud se nezačetli do nabízeného letáčku drobného formátu, ani neměli šanci. Žádná postava ani obraz anděla totiž na stánku k vidění nebyli. Na jednu stranu je to skoro jistě dobře, protože by pravděpodobně působil kýčovitě. S velkou nadsázkou a nepříliš vážně ale na stranu druhou dodejme, že vydávat knihy o andělích sestoupivších na zem je dnes módní – i v Německu. V nich získávají běžné literární metafory, které jsou většinou myšleny pouze obrazně, doslovný význam. Například když jedna ze sličných hrdinek ve chvíli svého prozření konsternovaně praví: „Jsi anděl. Vysvětluje to tolik věcí – jak elegantně se pohybuješ. Proč se zdá, že letíš, když plaveš. A proč se cítím jako v nebi, když mě políbíš.“ Vzhledem k tomu by jeden takový anděl v životní velikosti návštěvníky možná zaujal. Zvlášť, když jsem mezi všemi chodícími maskami elfů, skřetů, Darth vaderů, Frankensteinů, Zlobrů, Fion a Fior či pokémonů neviděl biblického anděla ani jediného.