Román Jáchyma Topola Chladnou zemí vyšel v nizozemském překladu Edgara de Bruina pod názvem De werkplaats van de duivel v březnu 2010. Kniha vzbudila v nizozemských a vlámských médiích u českého titulu nevídaný ohlas. Během měsíce se nakladatel rozhodl pro dotisk (i to je u českých titulů naprostá výjimka), souběžně vyšla na přelomu března a dubna série prvních recenzí a Jáchym Topol přijel na dvouměsíční tvůrčí pobyt do Spisovatelského domu v Amsterodamu, takže nizozemské vydání mohl podpořit osobně. Důležitou roli tu sehrál i fakt, že kniha byla vybrána jako jeden ze čtyřiadvaceti titulů vlámského Literárního jara, rozsáhlé akce, která proběhla od 2. do 30. dubna 2010 v nejrůznějších vlámských knihkupectvích a knihovnách a jejímž cílem je upozornit na zajímavé tituly z jarní literární nabídky. Celý měsíc o těchto knihách debatují odborníci i běžní čtenáři, částečně i v přítomnosti autorů, knihy se v knihkupectvích vystavují na prominentních místech, věnuje se jim zvláštní pozornost v médiích. To je také zřejmě důvod, proč vlámské ohlasy na Topolův román jsou proti nizozemským v převaze.

Jáchym Topol během svého pobytu v Nizozemsku vystoupil dvakrát – 8. dubna v literární „kuchyni” (Border Kitchen) proslulého festivalu Crossing Border, která však na rozdíl od podzimního festivalu funguje celoročně. Sál pro zhruba padesát lidí se nachází v etnicky pestré čtvrti Haagu, zaplnilo ho však skalní publikum této scény, tedy bílí milovníci literatury spíše středního věku. Dvojprogram zahájila britská autorka Sarah Hallová, Jáchym Topol vystoupil v druhé části se svým překladatelem Edgarem de Bruinem. Po Britce, která vycházela automaticky z toho, že jazykově vzato není potřeba brát na nizozemské obecenstvo nějaké ohledy a že navíc všichni přítomní její knihy samozřejmě četli, takže se může věnovat podrobnému líčení tvůrčího procesu, si Jáchym Topol získal publikum nejen svým tradičně bezprostředním a vtipným projevem, ale i závažností sdělení. Tady se už nepitvaly „hlasy” jednotlivých literárních postav, ale mluvilo se o skutečných pohřebištích a dalších kostlivcích ve skříni, kteří se podle Topola vyskytují v naší části Evropy mnohem hojněji než na Západě. Z bezprostředních reakcí lidí i počtu prodaných knih po skončení pořadu bylo zřejmé, že tu Jáchym Topol – jako první český spisovatel v osmileté historii této scény, seznam autorů viz http://www.borderkitchen.nl– získal celou řadu nových čtenářů, kteří dosud o české literatuře neměli ponětí.

Další vystoupení následovalo 13. dubna v Akademickém kulturním středisku Spui25 v Amsterodamu. V rámci cyklu Živá evropská literatura, který organizuje fakulta evropských studií Amsterodamské univerzity, tu s Jáchymem Topolem rozmlouval významný nizozemský publicista Chris Keulemans. Sem přišlo obecenstvo skutečně cíleně za Jáchymem Topolem, z otázek bylo zřejmé, že část z nich knihu četla, byla tu i skupinka studentů bohemistiky.

K závazkům obyvatele Spisovatelského domu patří i článek o dojmech z pobytu pro kulturní list Groene Amsterdammer – ten však vyjde až po autorově návratu do Prahy.

Následuje průřez recenzemi se zaměřením na pasáže, které vyjadřují určité hodnocení:

Antoine Verbij: „Monument of gruwelpretpark“ (Památník, nebo hrůzostrašný lunapark), Trouw 27. března 2010, Nizozemsko

Ve svém nejnovějším románu se Jáchym Topol vysmívá způsobům, jakými si připomínáme holocaust. Pod rouškou satiry se však skrývá hluboké zneklidnění. (...) Před několika lety dělal Topol novinové a televizní reportáže, v nichž se přimlouval za zachování Terezína. Stát pro městečko nehne prstem. Byly tu soukromé iniciativy. Někdo tam chtěl zřídit střelnici, to ale neprošlo jako značně nevkusný plán pro místo, kde zahynulo tolik lidí. Jiný tam chtěl natáčet pornofilmy – i to narazilo na odpor. Do Terezína ještě jezdí turisté. Mohou tam navštívit muzeum ghetta a další objekty, které připomínají koncentrační tábor Theresienstadt. A donedávna tam tedy byla skupinka „hledačů pryčen”, kteří se zasazovali o záchranu městečka. Ta „sekta”, jak je Topol v jednom rozhovoru nazval, to ale mezitím vzdala a odtáhla dál, kromě jiného do Běloruska. Když Topol loni pobýval několik měsíců v Berlíně, rozhodl se, že své rozčarování z Terezína zpracuje v románu. Vzniklo groteskní vyprávění. Jak také jinak – u autora, který už v předchozích románech (Noční práce, Kloktat dehet) překouzlil české dějiny dvacátého století v udivující sled absurdit. (...) Až do té chvíle lze román číst jako satiru na jev nazývaný „holocaustový průmysl”. Topol stupňuje zápas o památku koncentračního tábora Theresienstadt do absurdity, je to zápas, v němž se podivně mísí politické a komerční zájmy se zážitky bývalých obyvatel tábora a psychickými problémy nejmladších pozůstalých. Co vypravěč pak zažije v Bělorusku s Alexem a Maruškou, přesáhne všechny satirické meze. Z téhle poslední evropské diktatury se dá udělat karikatura snadno – stačí prosté vylíčení jejího operetního prezidenta, jejích zmatených nacionalistů a zkorumpované opozice. Topolovy absurdní výjevy jsou realističtější, než by se zdálo. (...) Prostřednictvím tohoto románu vyslovuje Jáchym Topol (1962) zásadní otázky týkající se způsobu, jakým si připomínáme druhou světovou válku. Co vůbec víme o obětech? A co o pachatelích? Zajímáme se o ně vůbec doopravdy? Když si připomínáme válku, nezabýváme se namísto hrůzami minulosti především sebou, svými politickými, morálními a psychologickými problémy?

Alle Lansu: „Auschwitz inclusief lunch” (Osvětim s obědem), Het Parool 31. března 2010, Nizozemsko

(...) V předchozích přeložených románech Noční práce a Kloktat dehe uplatnil Topol svou bujnou fantazii k vylíčení ruské okupace, která v roce 1968 učinila konec „pražskému jaru”. V románu Chladnou zemí hraje provokativní hru s dědictvím holocaustu. (...) I zde se to ovšem děje pod ideologickou vlajkou hesla „když ztratíme svou minulost, nebudeme mít ani budoucnost“, Topol však pronikavě líčí hlubší, komerční pohnutky plánovaného muzea s názvem Ďáblova dílna. (...) Tak román nakonec přece jen vyústí ve sžíravou i znepokojující satiru na holocaustový průmysl, jakou měl Topol zřejmě v plánu, dochází k tomu ale značně pozdě. V dlouhém náběhu k silnému finále zaostává provedení za myšlenkou.

Marco Kamphuis: „Alle reisbureaus gaan alleen maar naar Auschwitz” (Všechny cestovky jezděj akorát do Osvětimi), NRC Handelsblad Boeken 2. dubna 2010, Nizozemsko

(...) Vypadá to, že Topol chtěl napsat hororový příběh s didaktickými cíli. Že z toho nevychází doopravdy napínavé nebo úchvatné čtení, je jednak tím, že vypravěč přenáší na čtenáře svou morální lhostejnost, a jednak stylem, stylizovaným hovorovým jazykem, který sice čtenáře naplno strhuje, ale nemá dost výrazových možností. Tak projde čtenář exkurzí do pekla v podstatě bez oděrek.

Gilbert Roox: „Straffer dan Auschwitz” (Drsnější než Osvětim), De Standaard der Letteren 3. dubna 2010, Belgie

(...) Topolův příběh zní přehnaně, ale zavrtává se hluboko do východoevropských traumat a tamní nezpracované minulosti. „Když ztratíme svou minulost, nebudeme mít ani budoucnost,“ filozofuje jeden z běloruských desperátů. „Budeme pořád zahrabaný se svýma mrtvýma jako ňáký démoni.“ Genocida ale není zboží, nedá se za ni koupit místo na mapě světa. Možná nastal čas traumata minulosti zapomenout. Jak říkají běloruští rolníci: „Když kopeš do starého hrobu, lámeš žebra živým.“

Čtenářka Helen, De Morgen 20. dubna 2010, Belgie

(...) Kromě otázky, zda je možné, aby se scénáře, které se udály za druhé světové války, zopakovaly, vyvolává kniha celou řadu dalších otázek. Na počátku příběhu vzbudí čtenářovy sympatie mladí zmatení „hledači pryčen”, jak vypravěč nazývá pozůstalé obětí koncentračních táborů, kteří chtějí Terezín revitalizovat. Záhy ale čtenář zápolí s otázkou, co tyhle idealistické mladé lidi pohání doopravdy. Chtějí svět konfrontovat s fakty? Nebo jde spíš o egoistický motiv vyrovnat se nějak s tím, co postihlo jejich předky? Pak dojde na politickou hru a na peníze a ukáže se, že jejich pohnutky k obnovení pohřebišť nejsou ryze idealistické nebo psychologické: důležitou roli tu hraje i rozvoj turismu („Thajsko sex, Itálie moře a obrazy, Holandsko dřeváky a sýry, no a Bělorusko, horor trip, no ne?“) a mezinárodní vztahy. Vede to k pochybným pletkám, takže čtenář nakonec už neví, na čí stranu se postavit... Nepříjemný pocit nevyvolávají jen temné události a fakta předkládaná v knize. Ani poněkud naivní hrdina to čtenáři právě neusnadňuje. O svých pocitech a motivech skoro nemluví, líčí hlavně ve svižném tempu své bizarní dojmy. Nezaujatý a místy satirický způsob vyprávění působí, že nečteme typický válečný slzavý příběh, ale kniha se rozvine v tragickou historii plnou absurdních událostí. Vyvolává to zlověstnou, téměř přeludnou atmosféru, která čtenáře šokuje a nutí ho k zamyšlení.

Erwin Tommissen: „De schaduwzijden van het herdenkingstoerisme” (Stinné stránky vzpomínkového průmyslu), Cutting Edge 26. dubna 2010, Belgie

(...) Přesto tenhle román nejspíš nebude čtení pro každého. Jistá znalost historického pozadí událostí je žádoucí, ale hlavně se kniha dost pomalu rozjíždí. Temné finále mnohé napraví, ale nezabrání bohužel tomu, že román Chladnou zemí – navzdory odvážnému tématu a často kontroverzním výrokům o holocaustovém průmyslu, které Topol vkládá do úst svým postavám – přesto nedokáže udržet naši pozornost nepřetržitě.

Marlies Ootesová: „Werkplaats Theresienstadt“ (Terezínská dílna), Prospekt/Ablak, Nizozemsko

(...) Topolova satira na průmyslové využití pozůstatků druhé světové války se čte expresní rychlostí. V takovém tempu se absurdity vrší na sebe. Jestliže se začátek příběhu dá s řádnou dávkou rezervy dobře číst, její zásoba se koncem příběhu náhle rychle vyčerpá. Navzdory bizarním zákrutům v lince příběhu nastoluje Topol velmi zajímavé téma: jak se ve východní Evropě zachází s bolestnými kapitolami z minulosti. Jak jsme nedávno viděli při vzpomínkovém obřadu v Katyni, má tato minulost pořád ještě velký vliv na vztahy mezi státy jako Polsko a Rusko. Je škoda, že se tím Topol nezabývá podrobněji, ačkoliv k vypravěči, jehož svět téměř nepřesahuje jeho rodiště, by se příliš nehodilo, aby se nad takovými věcmi zamýšlel. A právě on je u slova v průběhu celé knihy. Protože hlavní hrdina vyrostl ve zvláštním světě a prodělal si tam svoje, dokáže čtenář projevit pochopení pro jeho poněkud podivné jednání. Přesto je škoda, že čtenář prakticky nedostane příležitost proniknout do jeho způsobu myšlení, a tak si od hlavního hrdiny udržuje značný odstup. Po závěrečném sprintu, který vede na vrchol šílenství, zanechává kniha čtenáře zmateného a vyčerpaného.

Joseph Pearce (jp), De Morgen 19. května 2010, Belgie

(...) V románu Chladnou zemí dodává Jáchym Topol (1962) k tématu důvěrně známé přísady: nečesaný, přímý jazyk jako výživu nespoutané fantazie a trýznivou atmosféru, která svírá děj jako v kleštích. (...) Topol dal svému politickému podobenství velmi povědomou, současnou tvář.

Zbývá snad poznamenat, že Prospekt/Ablak je internetový časopis zabývající se společenským a politickým vývojem v Rusku a východní Evropě a recenzované tituly nahlíží touto optikou. Mimochodem o fungování a rozšíření „holocaustového průmyslu“ svědčí i hojnost výskytu slova Osvětim v titulcích recenzí (v románu se toto místo přitom zmiňuje jen okrajově).

Celkový přehled reakcí v médiích s odkazy na texty v nizozemštině:

Antoine Verbij: „Monument of gruwelpretpark“ (Památník, nebo hrůzostrašný lunapark), Trouw 27. března 2010, Nizozemsko
Alle Lansu: „Auschwitz inclusief lunch“ (Osvětim s obědem), Het Parool 31. března 2010, Nizozemsko
Marco Kamphuis: „Alle reisbureaus gaan alleen maar naar Auschwitz“ (Všechny cestovky jezděj akorát do Osvětimi), NRC Handelsblad Boeken 2. dubna 2010, Nizozemsko
Gilbert Roox: „Straffer dan Auschwitz“ (Drsnější než Osvětim), De Standaard der Letteren 3. dubna 2010, Belgie
Čtenářka Helen, Dossier Uitgelezen, De Morgen 20. dubna 2010, Belgie
Jan Stevens: „Mijn roman lijkt geschift, maar is bittere ernst” (Můj román se zdá šílený, ale je smrtelně vážný), rozhovor s Jáchymem Topolem, Knack 21. dubna 2010, Belgie
Gilbert Roox: „Het spook van de geschiedenis” (Strašidlo historie), rozhovor s Jáchymem Topolem, De Standaard der Letteren 23. dubna 2010, Belgie
Pieter Boulogne: „Het kwaad als melkkoe” (Zlo jakožto dojná kráva), De Leeswolf, nr. 4, květen 2010, Belgie
Erwin Tommissen: „De schaduwzijden van het herdenkingstoerisme” (Stinné stránky vzpomínkové turistiky), Cutting Edge 26. dubna 2010, Belgie
Johan de Boose 3. května 2010, Belgie
Alexander van Kesteren: „Het absolute kwaad. De herdenking van de holocaust.“ (Absolutní zlo. Upomínání na holokaust) (Trojrecenze – společně s tituly Een van de laatsten (Jeden z posledních) Chila Rajchmana a Ooggetuigen van Sobibor (Očití svědkové Sobiboru) Julese Schelvise), 4. května 2010, Nizozemsko
Marlies Ootes: „Werkplaats Theresienstadt” (Terezínská dílna), Prospekt/Ablak, Nizozemsko 
Joseph Pearce (jp), De Morgen 19. května 2010, Belgie