V rámci festivalu Dny Severu, pořádaného již poněkolikáté Skandinávským domem, do Prahy zavítal také švédský spisovatel Johan Theorin. Čtenáři měli možnost se s ním setkat mimo jiné na krátké besedě spojené s autogramiádou v knihkupectví NeoLuxor na Václavském náměstí, kde autor také poskytl serveru iLiteratura krátký rozhovor.

iLiteratura: V předchozí diskusi jste odpovídal na otázku, jakou knihu byste doporučil novým čtenářům, kteří ještě žádnou z vašich knih nečetli – doporučil byste jim svou první, Mlhy Ölandu. Obraťme teď trochu otázku – je některá z vašich knih, se kterou jste nebyl tak úplně spokojen a kterou byste dnes napsal jinak, kdybyste měl tu možnost?
Johan Theorin: Každá kniha je jako vlastní dítě, člověk ji miluje a tvrdě pro ni pracuje, takže nemohu říci, že jsem s některou z nich nespokojený. Ta první je pro mě významná, neboť s ní jsem se prosadil a pracoval jsem na ní velmi intenzivně. Mám je rád všechny. Trochu speciální je ta, která se netýká Ölandu, Skrýš, ta se odehrává v nemocnici. To byl experiment, psal jsem, aniž bych věděl, jak to dopadne, a neměl jsem nad tím úplně kontrolu. Ale myslím, že i ta je dobrá.

iLiteratura: Píšete o Ölandu, protože jste ho mnohokrát navštívil, máte tam příbuzné. Kolik bychom v  knihách našli autobiografických prvků?
Johan Theorin: Mnoho ne, ale některé pocity odpovídají pravdě. Když jsem psal jednu ze svých knih, moje maminka umírala na rakovinu a to mě ovlivnilo, celý děj je kvůli tomu temnější. Jde o mou druhou knihu, která se odehrává u majáku. Takže pocity smutku, které v knize popisuji, ty jsou skutečné, ale děj samotný je smyšlený.

iLiteratura: Vystupují ve vašich knihách nějaké reálné osoby? Děláte to jako například Mikael Niemi, který nechává skutečné osoby vystupovat jako postavy ve svých románech?
Johan Theorin: Vystupuje tam můj dědeček, ale ten už nežije. Zachytil jsem ho tak, jak si ho pamatuji, v podobě starého muže jménem Gerlof Davidsson.

iLiteratura: Jací spisovatelé pro vás byli vzorem nebo vás nějak inspirovali?
Johan Theorin: Někteří Švédové jako Åsa Larsson, Håkan Nesser a také samozřejmě Henning Mankell, který před dvaceti lety spustil tuhle vlnu švédských detektivek. Tyto spisovatele jsem četl a inspiroval se jimi, ale zkusil jsem psát něco trochu odlišného.

iLiteratura: Měl jste také nějaké zahraniční vzory?
Johan Theorin: Nejprve musím uvést starou klasiku, Conana Doyla a Agathu Christie. Potom to byli Ruth Rendell, Dennis Lehane, trochu dokonce i Stephen King.

iLiteratura: Jestli to dobře chápu, skončil jste s ölandskou sérií. Co plánujete nyní? Nějakou novou sérii, nebo samostatné tituly?
Johan Theorin: Uvažuji o pokračování Skrýše, neboť tam jsou ještě otázky čekající na odpověď. Kromě toho bych chtěl napsat román pro mládež o Švédsku ve 14. století, po černé smrti.

iLiteratura: Dokážete si představit, že byste se jednou, třeba za 10–15 let, k ölandské sérii vrátil?
Johan Theorin: Ovšemže, pokud dostanu nějaký dobrý nápad. Mému detektivu Gerlofovi ale bude brzy 85 let, tak uvidíme, jak na tom ještě bude.

iLiteratura: První díl série už byl také zfilmován. Jste spokojen s filmovou verzí Mlh Ölandu?
Johan Theorin: Ano, naprosto, film natáčeli na Ölandu, jsou tam velice pěkné záběry a film je napínavý, i když zápletka je značně zjednodušená, ale s tím se člověk musí smířit. Kdo chce vidět, jak to na Ölandu vypadá, měl by se na film podívat.

iLiteratura: Vzpomínáte si, kdo byl vaším úplně prvním čtenářem?
Johan Theorin: Své první příběhy jsem vyprávěl mamince, když mi bylo pět nebo šest, stál jsem u kuchyňského stolu a ona je zapisovala. Takže maminka byla mou první čtenářkou i sekretářkou.

iLiteratura: Chtěl byste se s některou ze svých postav potkat ve skutečném světě?
Johan Theorin: Starého Gerlofa bych rád potkal, některé další postavy rozhodně ne, ale Gerlof je hodný, je to dobrý člověk.

iLiteratura: Je o vás známo, že se zajímáte o různé záhady a nevysvětlitelné jevy, dokonce jste na toto téma v  létě vystoupil i v rádiu. Máte nějakou záhadu, o které byste rád jednou napsal knihu? 
Johan Theorin: Hodně jsem uvažoval o případu Mary Celeste, lodi, kterou našli bez posádky uprostřed Atlantiku v roce 1872. Arthur Conan Doyle už sice přišel s možným řešením, ale i tak bych rád napsal knihu o nějaké podobné záhadě.