Kaalbringen je maloměsto kdesi v Evropě, starý přístav, pláž, promenáda po nábřeží, na kopci trosky kláštera a dohromady nějakých čtyřicet pět tisíc obyvatel, kteří tu žijí v klidu a míru, dokud jeden z nich nevezme do ruky jateční sekyru a nezačne ostatním sekat hlavy. Kdo je to? Proč to dělá? Těžko říct. A kdo bude další oběť? To možná neví ani vrah sám.

Když dopadne sekera podruhé a město zachvátí panika, přispěchá z jihu komisař Van Veeteren: trochu cynický starý chlap se svérázným smyslem pro humor, zálibou v alkoholu a hraní šachů a na literárního detektiva patřičně rozvráceným osobním životem. Vyšetřování brzy uvízne na mrtvém bodě, nekonečné porady se vlečou, kafe teče proudem a Hrdlořez, jak novináři začnou vrahovi přezdívat, už brzy vyjde znovu na lov...

Håkan Nesser se svezl na vlně úspěchů skandinávských detektivek a thrillerů, kterou u nás odstartoval Stieg Larsson se svým Miléniem, a pro českého čtenáře není úplnou novinkou. Borkmanns punkt (Čtvrtá oběť) je po Det grovmaskiga nätet (Síť) už jeho druhá kniha, která se dočkala českého vydání v nakladatelství MOBA, a třetí díl série Återkomsten (Hlavolam) na sebe podle všeho nenechá dlouho čekat. Je zajímavé sledovat, jak nakladatelé s rostoucí poptávkou po švédské literatuře sahají zpětně i po knihách, o které kdysi zájem nebyl; originál Čtvrté oběti vyšel skoro před dvaceti lety.

Ve Švédsku Nesserovy detektivky sbírají jedno knižní ocenění za druhým, autora neznalý český čtenář však může zůstat po přečtení Čtvrté oběti poněkud zklamaný: těšil se na temná líčení pochmurné švédské krajiny, na tmavě červené roubené domečky v hlubokých lesích, na tichá jezera, na sníh a křik racků na pobřeží... A ono nic.

Namísto severské poetiky se dočká suchého, bez příkras odvyprávěného příběhu s několika málo postavami a dosti úspornými dialogy. Kromě Van Veeterena a jeho věrného watsona, intendanta Münstera, se mu ale nedostane ani pořádně prokreslených charakterů; postavy jsou načrtnuté jaksi ledabyle, ve spěchu a charakterizované často jen jediným určujícím rysem. Policista Bang je trochu natvrdlý, jeho kolega Kropke zase snaživý pedant, nic víc o nich čtenář při nejlepší vůli říct nemůže, a to s nimi strávil dvě stě padesát stránek.

Podobně je na tom bohužel zápletka samotná. Kdo si přečetl jednu Agathu Christie a viděl v televizi dva díly Columba, začne vyžadovat víc než prosté schéma „vražda – pátrání – druhá vražda – pachatel dopaden“. Detektivka musí nabídnout buď zajímavé postavy, originální zvraty v ději, anebo absenci předchozího dohnat neobvyklou atmosférou, zkrátka jakkoli překročit základní nutnost žánru. Čtvrtá oběť jako kdyby se naopak snažila být co možná nejprůměrnější ve všech ohledech, nepřekvapí v ní skoro nic, a kdo po nocích obchází se sekerou, odvodí čtenář z pravidel žánru nejspíš dřív než policejní sbor z těch několika málo stop.

Nesser by si měl vzít příklad z mého oblíbeného švédsky píšícího autora Torstena Petterssona. Jemu vyšly v Česku dvě povedené detektivky Ge mig dina ögon (Dej mi své oči) a Göm mig i ditt hjärta (Skryj mě ve svém srdci), každá zápletkou jiná, obě s propracovanými postavami a úchvatnými dějovými zvraty. Kde jsou dějové zvraty ve Čtvrté oběti? Pro Nessera to srovnání nevyznívá dobře, vedle Petterssona zůstává jenom slušným řemeslníkem.

Abych však knize nekřivdil: zhruba v půli dostane děj spád a začne být příjemně napínavý, čtenář už tuší, kdo je vrah, ale dopadnout to celé může ještě všelijak, konečně se začne něco dít a o něco jít. Čas běží, čtvrtá oběť se zmítá ve spárech Hrdlořeza a Van Veeteren mu je v patách. Tehdy stránky plynou pěkně jedna za druhou, neúnavně a bez škobrtnutí až k úplnému konci.

Čtvrtá oběť je zkrátka duševní palivo nenáročného čtenáře na dva zimní večery nebo jeden den na pláži. To sice rozhodně není pochvala, ale není to ani výtka; člověk na pláži něco číst musí a zpravidla nemá chuť zrovna na Joyce nebo Dostojevského.

Kniha, která se dá číst a neurazí, ale po přečtení brzy sejde z mysli.