Platí-li, že v létě čtenáři nejčastěji sahají po detektivkách, pak musí anglická literatura mít v prázdninových měsících ještě dominantnější postavení než jindy – a to přesto, že v anglických detektivkách je často sychravo, prší a vůbec jejich atmosféra (s výjimkou Dibdinovy italské série) je pochmurnější než atmosféra, v níž je čtenáři obvykle čtou. To je i případ poslední knihy Ruth Rendellové – ta nás zavádí do Kingsmarkhamu, bydliště slavného šéf-inspektora Wexforda, právě do situace, jež až nepříjemně připomíná české léto minulý rok.

Už dlouhou dobu prší, ve městě panuje vzrušená atmosféra, až doslova chaos, ve kterém člověk může očekávat cokoli. A vzhledem k tomu, že se jedná o příběh inspektora Wexforda, je tou nejracionálnější možností očekávat zločin, patrně sexuálně motivovaný. Taková je tedy výchozí situace, ze které autorka rozvíjí celý více než třísetstránkový román – nutno jedním dechem dodat, že tak činí s brilancí sobě vlastní. Pokud se v minulosti kritika na něčem shodla, pak na tom, že romány Ruth Rendellové mají úžasně postavenou zápletku a autorka prokazuje skvělý vhled do psychologie postav, již navíc dokáže výtečně literárně ztvárnit. To platí i zde. Navíc se k těmto kvalitám přidávají i další: skvělé popisy krajiny, atmosféry, zajímavé postřehy o kultuře současné Británie, o vývoji mezilidských vztahů a podobně.

Z čistě literárního hodnocení je tento román (a všechny předchozí) velice dobrá literatura, a to i přesto, že spadá do kategorie tzv. „žánrových románů“, tedy knih, které odpovídají jistým očekáváním na straně čtenáře. Problém ovšem nastává tehdy, pokud tento román není prvním, který čtenář od Ruth Rendellové čte, – jakkoli má úžasně propracovanou zápletku, je napínavý, má skvělé popisy, přece jen se neodbytně vkrádá do mysli čtenáře pochybnost, zda ten motiv není už trochu klišé. Ať se ve světě Ruth Rendellové stane cokoli, vždy to má spojitost s nějakou sexuální úchylkou, případně prostým šílenstvím – vraždy a zločiny zde páchají pouze posedlí lidé, kteří jsou zcela za hranicemi rozumu, nikdy obyčejní lidé, kteří vraždí kvůli penězům či ze žárlivosti. Přitom těch druhých – jak nám říká každodenní zkušenost ze zpravodajství – je na světě většina. Je to škoda o to větší, že autorka by při svých schopnostech jistě zvládla napsat i román srovnatelný například se Swiftovým Světlem dne. Úchylná motivace vražd v jejích románech je ovšem klišé, jež bohužel poznamenává celou knihu.

Na druhou stranu pokud se s tímto problémem čtenář dokáže vyrovnat (například čte od autorky první román, případně mu to nevadí), pak jej čeká skutečně skvostný zážitek.